Aleš Palán Books

All roads lead to Czechia The Czechs seem to believe that the Earth is the center of the Universe, Europe is the centre of the Earth, and Czechia is at the centre of Europe. Reality Czechs The ability to put up with a situation adjusting as needs must has been elevated to an art form. Chuckling Czechs Czech humor is distinguished by mad screams, breast and thigh slapping, and uncontrollable braying. Top of the Czech list The Czechs would like to be seen as the cauldron in which all that's good from West and East melts; and if not the best, then at least one of the top nations in the world.

Rozhovory s želivským opatem Bohumilem Vítem Tajovským vznikaly od dubna 1998 do srpna 1999 při návštěvách Aleše Palána a Jana Paulase na Želivě. Autoři nahráli zhruba šedesát hodin zvukového záznamu, který pak přepsali, upravili a strukturovali. Závěrečné znění rozhovoru B. V. Tajovský autorizoval; prvního vydání knihy se však už nedočkal. Název titulu je převzat z básně Jana Zábrany, která vyšla ve výboru Jistota nejhoršího. Předmluvu k prvnímu (i nynějšímu druhému) vydání namluvil Tajovského přítel Anastáz Opasek týden před svou smrtí; autorizovat ji však už nestačil.

Aktualizované a rozšířené druhé vydání. V rozsáhlém rozhovoru Aleše Palána vzpomínají synové básníka, grafika a překladatele Bohuslava Reynka a básnířky Suzanne Renaudové na své rodiče, desítky jejich přátel, významných osobností české kultury, na dětství prožité ve Francii i v Petrkově u Havlíčkova Brodu, který se v jejich vyprávění stává ústředním místem, v němž se protínají životy a osudy mnoha klíčových postav české kultury 20. století. Vyprávění bratrů Reynkových je plné osobitých postřehů a humoru, vedle kultury se důležitou součástí jejich vyprávění stává i český venkov a jeho osudy, zejména za 2. světové války a v době po únoru 1948. Bratři se představují též jako výrazné tvůrčí osobnosti: Daniel jako fotograf, Jiří jako překladatel z francouzštiny. Kniha je doplněna kalendáriem, jmenným rejstříkem a desítkami unikátních fotografií, dokumentů, faksimilí, grafik a kreseb.

Shromáždění na pražském Albertově, euforický pochod po nábřeží a následný masakr na Národní třídě vstoupily do dějin. Kniha Ten den: 17. listopad 1989 shromažďuje více než dvě stě přímých svědectví demonstrantů zkušených, ale i těch, kteří ten den vyšli do ulic poprvé, organizátorů i řadových účastníků, náhodných kolemjdoucích, zasahujících policistů i povolaných záchranářů. Jak prožili 17. listopad a co od něj očekávali? S jakými myšlenkami ráno vstávali a jakou budoucnost viděli před sebou, když byla demonstrace rozehnána a sčítaly se šrámy? Na čtenáře tak nemluví oddělení aktéři 17. listopadu 1989, ale sám tento den. Dává slovo známým i neznámým aktérům událostí, tedy i těm, kteří o svých zážitcích dosud nikdy veřejně nehovořili. Jejich vzpomínky doprovází rozsáhlý a z naprosté většiny doposud nepublikovaný obrazový materiál v podobě fotografií, dopisů, deníkových záznamů, oficiálních dokumentů či maleb. Ten den: 17. listopad 1989 má současným čtenářům umožnit toto zásadní datum zprostředkovaně zažít, zpřítomnit a přiblížit dnešku odkaz revolučních dnů a těžce nabyté svobody.

Rozhovor Aleše Palána s Miloslavem Nevrlým, významnou osobností pro skauty, trampy a toulavé lidi, přináší fascinující pohled na jeho osamělé toulky po Jizerských horách a Karpatech, které od padesátých let inspirovaly mnohé následovníky. Nevrlý, známý jako Náčelník, ukázal, že je možné prozkoumávat neznámé končiny bez mapy a s minimem vybavení, přičemž nalézá radost a smysl v nejistotě. Po odsunu německého obyvatelstva znovu objevil zapadlá místa českých hor a napsal o tom Knihu o Jizerských horách. Jeho Karpatské hry přivedly čtenáře k hrám na poutníka, které mnohým změnily život. V tomto knižním rozhovoru, který reflektuje jeho devadesátiletý život, Nevrlý sdílí své cesty, prožitky, víru, práci v libereckém muzeu a vzpomínky na osamělé výpravy do hor. Dokládá, že užitek z cest lze čerpat v každém věku, pokud zůstáváme dychtiví. Kniha je protkána humorem a obsahuje dosud nepublikované fotografie. Pro tuláky a ty, kteří o cestách sní, je Nevrlý legendou a jeho příběh ukazuje, že i dnes je možné být blízko přírodě a prožít naplněný život.

Kniha rozhovorů známého publicisty Aleše Palána s Miloněm Čepelkou není jen pohledem do zákulisí oblíbeného českého divadla, je pohledem za kulisy samotného Miloně Čepelky. Někdy je to docela horor, jindy velká legrace. Jako by mu nestačil smích, který s kolegy z Divadla Járy Cimrmana vyvolává u několika generací diváků. Jeho role hraběte von Zeppelin, princů Jasoně a Drsoně či praktikanta Hlaváčka, nemluvě o četných ženských postavách, jsou bez nadsázky kultovní. Miloň Čepelka (* 1936) přitom není jen hercem výrazných komických rolí. Je též spoluzakladatelem Divadla Járy Cimrmana a zároveň vůbec jediným člověkem, jenž hrál se Svěrákem a Smoljakem i v „konkurenčním“ Salonu Cimrman, který provozoval objevitel pojizerského génia Jiří Šebánek. Čepelka ovšem není jen tím, kdo rozdává smích, jeho záběr je mnohem širší. Je autorem několika sbírek povídek a románů s veskrze hororovou tematikou, a také několika epických básní o smrti. Uvádí dechovku a píše pro ni texty, zatímco v šedesátých letech psal texty pro hvězdy pop music, třeba pro Martu Kubišovou.

Marie Svatošová v rozhovoru s Alešem Palánem. Co se stane, pokud pacientovi o jeho zdravotním stavu dlouhodobě lžeme? Má vážná choroba nějaký smysl? A proč umírající nezabíjet, jak si přejí zastánci eutanázie, ale naopak respektovat jejich život až do přirozeného konce a být jim nablízku? Nejen o těchto věcech hovoří v knize rozhovorů Neboj se vrátit domů zakladatelka hospicového hnutí v ČR Marie Svatošová. Rozhovor s ní vede spisovatel a novinář Aleš Palán. Právě Svatošová před lety přišla s myšlenkami hospicové paliativní péče. Byla to ona, kdo v Červeném Kostelci iniciovala první český hospic. A je to stále ona, kdo neúnavně jezdí po republice s hospicovými přednáškami a je rádkyní hospicům nově vznikajícím. Marie Svatošová v knize mluví také o své rodině, studiu medicíny, vlivu, jaký na ni měl P. Ladislav Kubíček či o svém trapistickém fan clubu. V mnoha hospicích najdeme citát: „Našim cílem je naplnit dny životem, nikoliv život dny.“ Autorka tohoto výroku Marie Svatošová dokázala životem naplnit celý svůj život. A nejen životem, také smyslem a neokázalou službou. „Nikdy bych nečekal, že by se o smrti dalo mluvit pozitivně. Paní doktorka Svatošová to dokáže. Nechci říct, že se po rozhovoru s ní budete na smrt těšit, ale nebudete se jí tolik bát,“ říká k obsahu knihy herec a moderátor Marek Eben. „Nicméně přeji všem pevné zdraví,“ dodává.

Knižní rozhovor s literárním historikem Jaroslavem Medem mapuje nejen jeho životní příběh, ale zejména setkání s jeho osudovou láskou literaturou. Krok za krokem můžeme sledovat, jak blízké soužití se slovem provází Jaroslava Meda od dětství až do dnešní doby. Medovy vzpomínky jsou cenným svědectvím o osobnostech, s nimiž se v životě setkal. V uhrančivém autorově vyprávění před námi vystupují Jakub Deml, Ivan Diviš, Bedřich Fučík, Ladislav Fuks, Josef Istler, Jiří Kolář, Ludvík Kundera, Ludmila Macešková, František Daniel Merth, Věroslav Mertl, Ladislav Novák, Suzanne Renaudová, Václav Renč, Bohuslav Reynek, Ivan Slavík, Josef Suchý, Jaroslav Šerých a další. Knihu lze chápat jako doplnění Medových literárních esejů na rozdíl od odborných prací zde může popustit uzdu pocitům, dojmům, sympatiím či odlehčeným historkám. V neposlední řadě jsou jeho vzpomínky také svědectvím o pohnuté době čtyřicetiletého komunistického panství, v němž byla právě jeho osudová láska tak často znásilňována, falšována a umlčována.

Ludvík Armbruster v rozhovoru s Alešem Palánem. Český jezuita Ludvík Armbruster prožil v Japonsku půl století, dokonale si osvojil jazyk, vyučoval na tamní univerzitě a navázal mnohá přátelství. Když mluví o Tokiu, říká „u nás“. Doma se ale cítí i v Česku. Díky této šíři perspektivy je rozhovor s ním něčím víc než jen ochutnávkou exotiky. Pochopitelně se umí dívat s nadhledem i na českou společnost; dovede klást otázky, které si obvykle neklademe. Jako filozof na ně neodpovídá dogmaticky, nýbrž dává podněty k hledání cesty, třeba i uprostřed protikladů. Jako katolický teolog se nebojí zamýšlet nad inspiracemi přicházejícími z východních myšlenkových proudů. Jako misionář si uvědomuje, že křesťanství stojí na konci jedné velké epochy. A jako moudrý člověk nabízí svou zkušenost a životní moudrost s noblesou, vtipem a pochopením pro jinakost druhého.

Ginsbergovo Kvílení a následný skandální soudní proces? Ferlinghettiho sbírka Lunapark v hlavě, která postupně dosáhne nákladu milion výtisků? Básníci, kteří odmítají své verše tisknout a chtějí je posluchačům za podpory jazzových skupin raději jen veřejně deklamovat. Do takové atmosféry vstupuje v roce 1963 sbírka nenápadného názvu autora nenápadného jména: The branch will not break/Tahle větev se nezlomí v té době šestatřicetiletého Jamese Wrighta. Obsahuje zhruba pětačtyřicet většinou kratších básní, témata jsou především přírodní, výrazně řidčeji sociální a zcela výjimečně snad až dobově politická. Kdyby měli studenti americké literatury najít mezi některou z beatnických sbírek a Wrightovými verši co nejvíc rozdílů, nemohli by dostat snadnější úkol. Tam, kde je dobový kontext mnohomluvný, sebevědomý a společenský, tam je Wright tichý, pokorný a niterný. Tam, kde beatnici osočují a šokují, Wright šeptá a konejší. Básník v první řadě konejší svou rozbolavěnou duši? právě ve verších nachází ochranu před samotou, smrtí a temnotou. Přitom právě slovo dark se stává nejčastěji užívaným Wrightovým výrazem. Své neurózy a chmury před čtenářem nezastírá, neskrývá je pod lacinou pastorální lyriku, na druhé straně se jimi ani nepyšní, nehonosí se možností vypsat se z nich. Básník s nimi žije. Žije jim navzdory.

Samotáři nežijí jen na Šumavě. Aleš Palán, autor bestselleru Raději zešílet v divočině, přináší setkání s dalšími solitéry žijícími stranou civilizace. Rok a půl za nimi jezdil do odlehlých oblastí od Chodska po Bílé Karpaty, od Jizerských hor po Beskydy. V knize Jako v nebi, jenže jinak najdeme rozhovor se ženou, která na horské samotě pár kilometrů od slovenských hranic žije v podstatě celý dlouhý život. Setkáme se s chlapíkem, který před dvaceti lety koupil staré vojenské auto a v něm se od té doby skrývá mezi jihočeskými rybníky. Nahlédneme dokonce do poustevny jediného současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Setkání s českými a moravskými samotáři opět přináší vyhraněné postoje, neopakovatelné životní příběhy a notnou dávku přírodní mystiky. Oproti knize Raději zešílet v divočině pak navíc i nečekanou porci humoru. O fotografický doprovod knihy Jako v nebi, jenže jinak se postarala Johana Pošová.

Osm rozhovorů s lidmi žijícími dlouhodobě mimo civilizaci. Setkání s šumavskými poustevníky a samotáři přináší vhled do světa lidí, jejichž názory a životy se nepodobají ničemu, co známe. Někteří samotáři jsou vysloveně racionální, jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten má svou výpovědní hodnotu, jen jinou než výčet ověřených faktů. Smyslem knihy je pak ponor do tajuplných zákoutí krajiny a lidské duše. Do dlouhodobé samoty a odloučenosti, do paralelního světa, který tomu našemu klade velmi znepokojující otázky. 2. vydání

Málokdo projde životem bez šrámů. Na někoho je toho ale naloženo tolik, že si říkáme, jak to jen může unést? S šesti ženami, které si v životě vytáhly černého Petra, hovořil známý publicista Aleš Palán. Jsou to rozhovory o těch nejtěžších věcech, jaké mohou člověka potkat, přitom nejsou o bolesti a zklamání. Jsou o síle, která se rodí až v průběhu boje, a o naději, která je pevná tehdy, pokud je zkoušená. A zkoušek ty ženy zažívají celou řadu… Jedna je čerstvě plnoletá, druhé táhne na osmdesát, jedna žije ve městě, druhá na venkově, oporu hledají ve víře, v humoru, ve vzdoru... Jsou rozdílné. Spojuje je to, jak jsou nezdolné a otevřené. Šest niterných příběhů, které mohou sloužit jako inspirace čtenářkám i čtenářům. Málokdo přece projde životem bez šrámů… Rozhovory doprovázejí fotografie přední české fotografky Alžběty Jungrové.

Nepraktický mimoň s hlavou kdesi v oblacích. Vypasený prelát s nekonečným apetitem. Takové představy o duchovních má značná část naší společnosti. Ne, že by takoví lidé neexistovali, mezi faráři a farářkami ale najdeme i docela odlišné typy. Intelektuál, kterého potkáte nejspíš nahokeji nebo v hospodě. Zemědělec, který má nejvíc času o víkendu, protože jinak stále něco opravuje ve stodole, případně sedí za volantem kombajnu. Cvičitelka slepeckých psů, která chodí stejně ráda do kostela i nekostela. Rockový hudebník, který na rádiu pro mladé moderuje pořad o hardcorové muzice. I takové jsou osobnosti, které spravují české a moravské farnosti a sbory. Právě s takovými se setkáte v této knize. Kniha Ten farář je nějakej divnej přináší sedm rozhovorů s duchovními různých křesťanských církví (Filip Boháč, Alexandra Jacobea, Pavel Jäger, Pavel Semela, Sandra Silná, Petr Wagner, Jan Wirth). Ukazuje nejen jejich svébytné zájmy, ale i podobně nekonvenční způsob uvažování o víře i nevíře, o sobě i o nás. Dost možná je právě tohle ten způsob, jak přiblížit křesťanství lidem, pro které je návštěva kostela něčím zcela nereálným. Předpokládají totiž, že tam narazí na středověk. Ve skutečnosti tam nekonvenční vlasatý týpek s elektrickou kytarou v ruce rozvíjí nápady ohledně založení hobitího kláštera.

Jaro Křivohlavý v rozhovoru s Alešem Palánem. Takový zážitek může člověka zlomit, nebo ho posílit. Jaro Křivohlavý (nar. 1925) dosáhl toho druhého. Když ho jako sedmnáctiletého studenta gymnázia zatklo gestapo a odvezlo do koncentráku, přežil zde i díky svým dvěma láskám – psychologii a křesťanské víře. „Kdybych nevěděl, že Ježíš je tu s námi, šel bych do drátů,“ řekl mu jeden spoluvězeň. Jít do drátů tehdy znamenalo jít na jistou smrt. Tři roky dělal Jaro Křivohlavý na kladenské šachtě, než mohl začít studovat vytouženou psychologii. Věnoval se oblastem, které se dotýkají každodenního života většiny z nás: bezpečnosti práce, psychologii zdraví a nemoci, tvořivému řešení konfliktů – tomu poslednímu i přes upozornění jednoho profesora: „V socialismu žádné konflikty nebudou, tudíž nemá cenu o nich psát a studovat je.“ Jaro Křivohlavý se stal ve svém oboru uznávanou autoritou. Publikoval bezmála čtyřicet odborných a popularizačních knih, přednášel a přednáší na vysokých školách v ČR i v zahraničí. Tři volební období – tedy maximální počet – byl členem nejužšího vedení evangelické církve. Miluje hudbu, cestování – a pochopitelně svou rodinu. A protože hovoříme s psychologem, dozví se pozorný čtenář nejen mnoho o něm, ale také něco o sobě samém.

Kalendář na rok 2010 s pestrým čtením pro chvíle oddechu i zamyšlení. Obsahuje přehled významných výročí, liturgický a občanský kalendář. Najdeme zde rozhovory se zajímavými osobnostmi, nahlédneme do života řeholních komunit, kněžského semináře či misií apod.

Může virus zemřít? A jak se z virů chcípáčků stávají světoví šampióni? Máme se obávat silného státu? A jaký smysl má mýlit se? Pandemie nemoci covid-19 přináší záplavu otázek, ale málo jasných odpovědí. Komu věřit, když je všude plno „odborníků“? Publicista Aleš Palán se rozhodl „uvěřit“ člověku, který s viry žije skoro celý profesní život. Rozhovor s předním českým biochemikem a prorektorem Karlovy Univerzity Janem Konvalinkou je výletem do světa vědy, smrtících virů, i nevědeckých fám; do zákulisí koronavirové pandemie i chyb, kterých jsme se dopustili. V neposlední řadě nahlédneme do života kluka ze severu Čech, který se původně chtěl stát egyptologem, aby se nakonec ocitl ve světě neviditelných zabijáků. Jeho nadhled i humor ale dávají naději, že vědění je silnější než strach. S fotografem Janem Šibíkem se autor rozhovoru Aleš Palán sešel poprvé na Šumavě při práci na bestselleru Raději zešílet v divočině a knize esejů Návrat do divočiny. Knihu rozhovorů s Janem Konvalinkou rámují fotografie karantény z jara 2020, které Šibík pořizoval od prvního do posledního dne.

Byl to skutečně netradiční dárek k pětasedmdesátinám. Přátelé Bohuslava Reynka mu v roce 1967 připravili a osobně doručili malý rukopisný sborníček. Svou dedikaci, přání či grafiku petrkovskému samotáři připojili mimo jiné Vladimír Holan, Jaroslav Seifert, Jiří Kolář, Anastáz Opasek, Ivan Diviš a další. Ti všichni měli básníka a grafika rádi. Sborník Panu Bohuslavu Reynkovi až dosud nikdy v úplnosti nevyšel tiskem. Okouzlení Petrkovem však přetrvává a často bývá personifikováno v osobnostech básníkových synů - fotografa Daniela a překladatele Jiřího. Další generace jim formou rukopisného sborníku v roce 2013 řekla vlastně totéž, co jejich předchůdci jejich otci. Své vyznání připojili Iva Bittová, Dana Němcová, Martin C. Putna, Jindřich Štreit, Jan Šulc a další. Oba dosud nepublikované sborníky vycházejí s vysvětlujícím komentářem a medailony autorů.

Veselé příhody shromážděné v této knize zaznamenával personál prachatického hospice. Některé příhody jsou čerstvé, jiné staré několik let. Ano, v hospici se umírá. Ostatně to je i měřítkem kvality naší péče – jak dobře a pěkně se umírá. Zvláštní, že? Naším ideálem je, aby člověk odešel na věčnost bez bolesti fyzické, psychické, sociální i duchovní a s vděčností za život, který mu byl dán. To není málo. Možná díky tomu je nám dopřáno se běžně setkávat s radostí, úsměvem, něhou, laskavostí, a dokonce i humorem. Ten je jedním z vrcholů úspěšného smiřování s nepříznivou prognózou nemoci.

Čtyřicet let Zdeňka Čížkovského v Jižní Africe. Misionář Zdeněk Čížkovský nebyl podle vlastních slov žádný dobrodruh, běh jeho života ovšem přídomek dramatický jistě snese. Část druhé světové války přečkal v nacistickém lágru a před další - tentokrát komunistickou - internací v roce 1948 musel opustit vlast. Tři roky se toulal po Evropě: živil se jako příležitostný malíř, hrál na piáno po francouzských barech, pomáhal při býčích zápasech ve Španělsku, jezdil s cirkusem, žebral... Když odjel - za zlatem a diamanty - do Jižní Afriky, ještě netušil, že zde nalezne jiný poklad: hlubokou víru a misijní kněžské působení. Kniha publicisty Aleše Palána Než krokodýl spolkne stín se zaměřuje zejména na africké působení Zdeňka Čížkovského. Na jihu černého kontinentu strávil 40 let jako člen řádu oblátů. Nejintenzivněji vzpomínal na své působení v buši mezi domorodými Zuly. ("Zulu - to znamená nebeští lidé," připomínal vždy.) Dále působil jako kaplan v černošské nemocnici v Durbanu, věnoval se posrpnovým českým emigrantům a farnosti ve městě Pinetown. Mezi své nejvzácnější prožitky řadí setkání s Matkou Terezou. Do staré vlasti se pater Čížkovský vrátil až na začátku devadesátých let, aby zde - v Kroměříži a Klokotech u Tábora - obnovil působení řádu oblátů.

Pohled na dění na konci roku 1992, který je spojený s rozpadem Československa, na základě fiktivních článků o tehdejších událostech a hrozícím konfliktu mezi Čechy a Slováky.

Karel Pilík v rozhovoru s Alešem Palánem s předmluvou Chiary Lubichové. Když jsem se v roce 2001 při své návštěvě Prahy setkala v tamní sportovní hale s početnou rodinou českých a slovenských členů a příznivců našeho Díla, nemohla jsem nenazvat „hrdiny“ všechny ty, kteří byli jeho průkopníky za těžkých podmínek ještě v období „mlčící církve“. Mezi nimi patří výsadní místo právě otci Karlu Pilíkovi, člověku, který výjimečným způsobem dokázal v sobě spojit typické charakteristiky svého národa s univerzálním světlem charismatu jednoty, jež bezvýhradně přijal za svůj životní styl.(z předmluvy Chiary Lubichové)

Akce umělecké skupiny Batežo Ka Mikilu. 2. vydání.

Matěj Lukšů (1868–1931) patřil k nejbližším přátelům Otokara Březiny (1868–1929). Jejich vztah trval od studentských let do smrti velkého symbolistického básníka. Za tu dobu přerostly jejich kontakty ve výsostné přátelství, v němž byl Lukšů Březinovi nejen společníkem, ale též rádcem a pomocníkem a nakonec, spolu s Emanuelem Chalupným, také básníkovým dědicem a vykonavatelem závěti. Těžištěm knihy jsou knižně dosud nepublikované deníkové zápisy Matěje Lukšů. Autor si je zaznamenával po dobu několika desetiletí až do své smrti. Obsahují denní osobní poznámky, koncepty různých prací, dopisů, překlady z němčiny, francouzštiny a rozsáhlé přípravy na vyučování či výpisky z odborné, často učitelské literatury. Především se v nich však objevují nepravidelně roztroušené poznámky ze setkávání s Otokarem Březinou, jež dokonale ilustrují jejich vzácný vztah. Deníkové zápisy doprovází zasvěcený komentář editorů a rozsáhlý fotografický materiál.

Kniha vzpomínek, kterou edičně a redakčně připravili publicisté Aleš Palán a Jan Paulas, představuje želivského opata, politického vězně a jednu z nejvýznamnějších postav českého duchovního života 20. století Bohumila Víta Tajovského. Autorům se podařilo nashromáždit řadu svědectví a vzpomínek na jeho osobu. Jsou mezi nimi i lidé již zesnulí jako například Anastáz Opasek, Ivan Medek, či Luboš Hruška; mají zpracovány vzpomínky Jaroslava Meda, Jiřího Reynka, Zdeňka Rotrekla a dalších. V rámci chystané knihy oslovili i mnohé další osobnosti, které měly příležitost se s opatem Tajovským stýkat. Kniha tak bude zahrnovat vskutku reprezentativní výběr lidí, kteří na Vítovu osobnost vzpomínají, a bude doplněna řadou dopisů a jiných dokumentů, které se k osobnosti Víta Tajovského vážou. Text doplňuje řada fotografií, mnohdy dosud nikde nepublikovaných.

Vstupenka do světa umění na nečekaných místech. František má pomalovaný celý dům včetně branky a plotu. Vlasta žije ve starém domě a z jeho oken kreslí fáze měsíce; na vylisované listy maluje znaky měst a papíry, kam před půlstoletím zaznamenala příběhy vymyšlené rodiny, podpaluje v kamnech. Pavel má vymyšlenou celou soustavu zemí, kreslí pro ně budovy i krajinu; dlouhá desetiletí zaznamenává počasí a ve volné krajině sází borovice. Lorenzo maluje výhradně vlaky, trolejbusy a tramvaje; má je na teniskách a prý i na trenýrkách… Malují, protože musí. Dělají art brut nebo konceptuální projekty, přestože mnozí ani netuší, že něco takového vůbec existuje. Jsou v tom sami, a proto je jejich dílo jedinečné a nezaměnitelné. A jejich příběhy? Ty jsou ještě silnější. Spisovatel a publicista Aleš Palán navazuje na své úspěšné knihy o samotářích či městských robinsonech. Tentokrát se vydal do ateliérů, dílen a kutlochů a vyzpovídal sedm lidí, pro něž není mezi životem a tvorbou příliš velký rozdíl.

Mnozí z nich jsou vlastně průkopníci, zakladatelé žánru. Právě oni tvoří první českou (československou) folkovou generaci. Vystupovat začali ještě před normalizací, proti které se pak jako jeden muž – či žena – vymezovali. Jejich písně svým dílem přispěly ke změně režimu, nebo alespoň k tomu, že se to tady dalo jakžtakž vydržet. Ani dnes nežijí ze zašlé slávy, mnozí z nich tvoří a vystupují dál a jejich nové skladby se nekrčí ve stínu dřívějších hitů. Stále mají co říci. Publicista Aleš Palán proto pětadvaceti z nich položil otázky, které se běžně nedávají. Vznikl tak jakýsi folkový kádrový dotazník. Odpovědi jsou pestré jako sami písničkáři: zadumané, vtipné, i mírně ulítlé. V knize 25 na pamětnou odpovídají Jan Burian, Jiří Dědeček, Ivan Hlas, Zuzana Homolová, Jaroslav Hutka, Ivo Jahelka, Michael Janík, Slávek Janoušek, Petr Linhart, Pavel Žalman Lohonka, Karel Markytán, Vladimír Merta, Zuzana Michnová, Bohdan Mikolášek, Michal Němec, Jakub Noha, Miroslav Paleček, Oskar Petr, Vít Sázavský, Jiří Slíva, Jiří Smrž, Vlastimil Třešňák, Ivo Viktorin, Dagmar Voňková a Zdeněk Vřešťál. Závěrečným bonusem jsou pak odpovědi dnes nejdéle sloužícího českého písničkáře – Jiřího Suchého.

Vladimír Zábrodský, kapitán mistrů světa 1947 a 1949, skončil v anketě o hokejistu století po olympiádě v Naganu na 3. místě za Haškem a Jágrem. Dnes by je možná překonal. Nejlepší hráč, kapitán a manažer týmu, ale zároveň nejkontroverznější postava československého sportu. Zatímco jeho spoluhráči byli po vykonstruovaných politických procesech v roce 1950 vesměs poslání do vězení a pracovních táborů, on jediný souzen nebyl. Proč? Skutečně své spoluhráče udal a spolupracoval s StB? Nebo mluvil víc, než musel? Anebo se ho StB takto pokusila zdiskreditovat? Ještě nedávno se zdálo, že se pravdu nikdy nedozvíme. Vladimír Zábrodský, který již více než 40 let žije ve Švédsku, mlčel. Až nyní se jediný svědek, který může předložit víc než pouhé dohady, rozhodl promluvit.

Petr Esterka v rozhovoru s Alešem Palánem. Biskup Petr Esterka vyrůstal v tradičním prostředí jižní Moravy a byl ovlivněn předkoncilním studiem teologie v Římě. Dlouhá léta strávená v USA a problémy, se kterými se setkával v pastoraci, ho přivedly k otevřenému postoji k mnoha pastoračním tématům. V knize dpovídá otevřeně na řadu otázek, které jsou palčivé a aktuální, ale v českém prostředí nejsou mnohdy z opatrnosti raději ani pokládány. Nabízí neotřelá východiska, doplňuje je celou řadou příběhů z pastorace a hlavně: nebojí se riskovat. Vydejte se s ním na tuto cestu i vy!

Pavel Kučera v rozhovoru s Alešem Palánem. Odchod ze země původu je fenomén, který se českou historií táhne po staletí. Málokdy v historii však zasáhl samou podstatu naší společnosti tak jako ve 20. století. Nemalá část exulantů stanula před branami utečeneckého tábora Zirndorf v Bavorsku. Duchovní i ekonomickou pomoc, radu i podporu jim tu neúnavně poskytoval táborový kaplan Pavel Kučera (1932). Vzhledem k tomu, že Mons. Pavel Kučera stál v pomyslné „první linii“, mohl utečence poznat v jejich skutečném lidství. Kučera nezastírá, že mezi uprchlíky byli komunističtí agenti, nevyzrálé osobnosti, stejně jako lidi, kteří se exilem pokoušeli řešit své osobní problémy. Ty příběhy někdy bývají opravdu hodně bolestné… A naopak: už v Československu, kdy pracoval jako dělník a měl kontakty na tajnou církev, ale i během čtyř desítek let strávených v exilu, se Pavel Kučera setkal s celou řadou inspirujících osobností. Hovoří např. o Josefu Beranovi, Pavlu Hnilicovi, Bóžovi Modrém, Járovi Kohoutovi, Karlu Krylovi, Anastázi Opaskovi, Tomáši Špidlíkovi, Štěpánu Trochtovi a dalších. A vyprávět, to Pavel Kučera umí! Kniha Lágr zaznamenává dosud poněkud opomíjenou kapitolu české novodobé historie. Exulanti se snažili na dobu strávenou v táboře co nejrychleji zapomenout. Česká literatura by to ale dělat neměla.

Nejen Poláci chtěli papežovo srdce. Osobnost Jana Pavla II. zanechala nesmazatelnou stopu v srdcích a myslích mnoha Čechů, Moravanů a Slezanů. Karmelitánské nakladatelství se proto rozhodlo vyjít vstříc zájmu veřejnosti a v rekordním čase vydat knihu vzpomínek na Svatého otce. Prostřednictvím Katolického týdeníku, Radia Proglas a dalších médií jsme oslovili českou veřejnost, aby nám pamětníci zaslali vzpomínky na papeže. Mnozí naši spoluobčané se totiž s Janem Pavlem II. osobně setkali, řadě dalších papežova osobnost změnila život. Pokládali bychom za škodu, kdyby tato svědectví nezůstala zachována. Kromě řady věřících do sborníku s názvem České srdce Jana Pavla II. přispěli někteří biskupové, duchovní, umělci a další osobnosti.

V roce 2012 publicista Aleš Pelán vydal knihu „Jmenuješ se Josef Šedý“, kde interpretuje vyprávění Josefa Šedého o vlastním životě. „Už dávno jsem se snažil napsat knížku o někom, kdo je jakoby nezajímavý, kdo nepřekročil svou dobu, což je většina z nás. Všichni jsme vlastně Josefem Šedým,“ uvedl Palán.

Příběh nejlepší českého hokejového obránce všech dob – bojovníka, který nechával na ledě srdce. S Duklou Jihlava se stal sedmkrát mistrem Československa. Jako jediný obránce v historii naší ligy vyhrál kanadské bodování soutěže. Zvítězil v prvních dvou ročnících ankety Zlatá hokejka. Čtyřikrát byl vyhlášen členem all stars sestavy mistrovství světa. O největší úspěch svojí kariéry ale Jan Suchý přišel. V době své největší slávy zabil v autě spolujezdce, skoro rok strávil ve vězení, a přišel tak o zlato z mistrovství světa v roce 1972. Stejně intenzivně jako hru, prožíval Suchý i mimosportovní život. Nikdy – ani před zápasem – se nevzdal piva a cigaret. Otevřeně hovoří o braní zakázaných podpůrných prostředků, prodávání zápasů, pašování zboží za hranice, hazardních karetních hrách a dalších fenoménech, které se rozhodně neslučovaly s prototypem socialistického sportovce přelomu šedesátých a sedmdesátých let. Hráč s číslem 17 šel z průšvihu do průšvihu, ale na ledě zářil a fanoušci ho milovali. Čtenář spolu s ním nahlédne i za skrytou tvář vrcholového sportu, kterou Jan Suchý naprosto otevřeně popisuje.

Neopakovatelné osobnosti nežijí jen v šumavské divočině. Jsou nám mnohem blíž, potkáváme je na ulicích, v autobusech, kdekoliv. Třeba někdo takový žije hned ve vedlejší bytovce. Jistě, každý člověk je jedinečný, ale – málo platné – někteří lidé jsou zkrátka jedinečnější. Co spojuje sedm lidí, jejichž příběhy byly shromážděny v této knize? Není to přímo samota jako u samotářů, kteří se stáhli z civilizace do lesů, močálů a hor. Jisté poodstoupení tu ale přesto nacházíme. „Neměl bych sílu jít s proudem, a už vůbec ne proti proudu,“ říká jeden z nich. Všichni si vytvořili malý osobní svět, fascinující vesmír, kde platí jejich vlastní pravidla. Jsou na dosah ostatním, a přesto tak daleko. Nebo snad vysoko? Některé jejich historky jsou neuvěřitelné, ale autor knihy jim věří. Proč by si člověk nemohl koupit šest tygrů ve slevě, kreslit ve spolupráci s plísní nebo najít skutečný smysl života? Víte snad o něčem, co by bylo důležitější?

Jak se proměnil prostor svobody v naší zemi za posledních třicet let? Jaký je stav společenské a osobní svobody? Kniha dvanácti rozhovorů s významnými osobnostmi politického a kulturního života reflektuje „prostor svobody“ v současné české společnosti. Účastníci mají blízký vztah k demokratizaci státu, někteří se na ní přímo podíleli. Mezi nimi jsou disidenti a politici jako Luboš Dobrovský a Petr Pithart, novinář Aleš Palán, ústavní právník Jan Kysela, profesor historie Igor Lukeš, aktivista Šimon Pánek, politický komentátor Jiří Pehe, spisovatel Mark Slouka, historik Timothy Snyder a dokumentaristka Olga Sommerová. Přírodovědec a kněz Marek Orko Vácha se zaměřuje na lékařskou etiku a otázky svobody, zatímco Michael Žantovský, zakládající člen Občanského fóra, byl poradcem prezidenta Václava Havla. Rozhovory se uskutečnily u příležitosti třicátého výročí sametové revoluce a založení nakladatelství PROSTOR, přímého nástupce samizdatové edice. Autory rozhovorů jsou novináři Eva Bobůrková, Jiří Leschtina, Petr Placák a Petr Vizina. Kniha je doplněna bohatým fotografickým materiálem.

Vztah mezi matkou a dcerou patří k těm nejdůležitějším, ale také nejsložitějším. Co dělat, pokud se mateřská láska vůbec nenastartuje a místo vřelosti přijde odmítnutí? Jak se na vztahu mezi matkou a dcerou projeví, když do něj vstoupí vnější agrese? A naopak, jaké to je bát se devastujícím způsobem o svou dceru? Nechápat ji, ztrácet ji. Je to boj, ve kterém je dovoleno úplně všechno? Rány z takového střetnutí nelze jen tak zacelit. Pětice dívek a žen, se kterými hovořili Aleš Palán a jeho dcera Anna, hledá svou cestu, jak se vypořádat s nákladem těžkostí. Jsou mladé, ale to, co mají za sebou, by vydalo na devět životů. Do těch jejich něco zasáhlo. Možná to byl osud, dispozice, jedno chybné rozhodnutí, hloupá souhra okolností. Poznamenalo to ženy samotné i vztahy, které navazují. Přesto jsou stále dcerami a některé z nich už také matkami. Navzdory všemu se pokoušejí vyslovit: „Mami, miluju.“ Navzdory všemu to samy potřebují slyšet. Fotografie v knize jsou dílem renomované fotografky Libuše Jarcovjákové.

Jak literární dílo dokáže ovlivnit osud čtenáře? Název této knihy je třeba vnímat spíše jako nadsázku. Rozhovory Aleše Palána vám totiž s největší pravděpodobností život nezmění. Přinášejí ale příběhy lidí, kterým se něco takového poštěstilo. O svém životě otevřeněmluví bývalá sexuální pracovnice, tatínek nemocného syna, farářka, majitel undergroundového vydavatelství, prodavačka v supermarketu, autor detektivek nebo zdravotní sestra. Všem stačilo si ve správný čas přečíst tu správnou knihu a život se jim zcela proměnil. Najednou bylo možné najít cestu ze slepé uličky, aktivizovat se, vyrovnat se s nepřízní okolí, nebo dokonce sám se sebou. Stává se to možná zřídka, ale kniha má stále moc měnit lidské osudy. Jen je potřeba jí věřit. A otevřít ji.

Je to známý vtip: Chcete Boha pobavit? Vyprávějte mu o svých plánech. Ale možná se stejně dobře baví, když si čte dalších čtyřicet Palánových rad, jak má vylepšit svět ještě o něco víc. A možná mu je četl už přes rameno, když je zrovna psal. Radit něco pánu Bohu sice zavání pýchou, ale Palánův nejvyšší arbitr má přímočapkovské rysy, takže lidský svět mu není vzdálený ani cizí, má pochopení pro naše omyly, chyby a slabosti, i pro tyhle naše pošetilosti. A třeba je takový i ve skutečnosti... Volné pokračování čtenářsky úspěšných rad pánu Bohu je uzrálým vínem, které rozveseluje mysl, projasňuje chmurné dny a dýchá nadějí, že tu přece jenom nejsme sami. Autor se umí dívat kolem sebe i do sebe, a tak mu neunikají ty ohromné každodenní maličkosti i niterná hnutí, které dělají život tak jedinečným a neopakovatelným. Potom se stává i účtenka v hospodě či stará fotografie zážitkem. A možná nad tím i pán Bůh žasne, čeho si ten drzoun nevšimne. Ilustrace Evy Bartošové pak jednotlivá zamyšlení dokreslují a vtipně komentují.

Staré zločiny jsou dávno promlčeny. Zapomněli na ně snad i jejich dřívější aktéři z padesátých. Už nechtějí převrátit svět jako kdysi, stačí jim dožít stranou a v klidu. Jsou tu ale také ti, kteří jsou přesvědčeni, že pachatelé zločinů by v klidu žít neměli, že na zaplacení viny není nikdy dost pozdě. Ratajský les v Posázaví se stal v lednu 1952 místem vraždy. Na hromadě klestí zde byla nalezena komunistická funkcionářka Anna Felbabová s prostřelenou hlavou. Rudá justice odpověděla na její smrt nekompromisně a propaganda jí propůjčila vlastní interpretaci. Znovu tekla krev, vinných i nevinných, na starou křivdu se navršily křivdy nové… Prošlo víc než půl století, a spravedlnost se nedostala ke slovu. Na její místo tak nastupuje msta a kolo násilí se znovu roztáčí. Ratajský les čeká na svou poslední oběť. Román vychází ze skutečných událostí, dotváří je a fabuluje. Dvě linie příběhu z let 1952 a 1958 prolíná třetí dějová osa – ta současná. Brzy se ukáže, jak osudově spolu všechny tři souvisejí. Neboť minulost stále ještě není pohřbena.

Aleš Palán i fotograf Jan Šibík ovšem jezdí na Šumavu za protagonisty jejich společné veleúspěšné knihy Raději zešílet v divočině dál. Výsledkem jejich návštěv je tato kniha. Jan Šibík v ní spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.

Nový román známého publicisty a spisovatele Aleše Palána zavádí čtenáře do prostředí domácího hospice. Ema, pracovnice domácího hospicu, který poskytuje péči umírajícím klientům v jejich domovech, zažívá během jediného dne několik zásadních životních zvratů. Po rozchodu se svým přítelem míří neplánovaně k umírající klientce paní Neomytkové a jejímu psychicky labilnímu synu Borisovi. Stará paní není jen pacientka, ale zná také tajemství propojující obě rodiny, které Emě až doposud zůstávalo skryté. Mladou ženu zaměstnává nejen starost o umírající, v patách je jí neustále studentka Zuzana, která si jako místo svého studijního projektu vybrala právě domácí hospic a jeho klienty. Ani Boris není Emě v péči o matku nápomocný, zvlášť když odejde z domu, a místo něj se přede dveřmi objeví policie… Aleš Palán citlivě zachycuje situace kolem odchodu nevyléčitelně nemocného člověka, poutavě a do hloubky odkrývá psychiku ženy procházející náročným životním obdobím a zároveň vedle existenciálních problémů odkrývá i ty celospolečenské, jako je dědictví komunismu či privatizace a „podnikání“ v devadesátých letech.

Milý pane Bože, tenhle svět se ti povedl. Opravdu. Nevím, jak je to na jiných planetách, které jsi stvořil nebo na nich právě makáš, ale tady je to super. Jenže ve škole mi říkali: „Je to velmi dobré, máš ale na víc. Příště ať je to ještě lepší.“ Říkali mi to zhruba do poloviny druhé třídy a pak mi učitelky povídaly úplně jiné věci, ale to teď nechme stranou. I ty máš, Bože, na víc. Odpusť, že to tak říkám, pořád je to za jedna, ale když tomu dáš trochu péče, mohla by to být jednička podtržená. Ještě že mě máš. Poradím ti, jak na to. Čtyřicet zlepšováků, jak zdokonalit svět, které autor nenavrhuje politikům, ekonomům ani různým aktivistům, ale rovnou pánu Bohu, jsou vtipnou sondou do našich strachů, komplexů, slabostí, chyb, zbytečných starostí a malicherností, kterými si otravujeme životy. Stačilo by přitom tak málo, aby na světě bylo líp. Někdy stačí i jedna nečekaná událost, abychom si uvědomili, co je v životě důležité, na co vsadit a co přináší opravdovou radost. G. K. Chesterton kdysi napsal slavnou obranu ohromných maličkostí, které přehlížíme. Aleš Palán napsal svěží obranu našich každodenních slabostí, u nichž stačí už jen kousek (kdybys udělal, pane Bože, jen malý zlepšovák), aby dostaly opačné znaménko. Nejsme tak špatní, jen zkrátka máme na víc. Ilustrace Jana Hrubého jednotlivá zamyšlení nejen dokreslují, ale specifickým způsobem i dotvářejí a komentují.

Pro Městskou část Praha 10 vydal v roce 2014 Aleš Palán.

Jde o knihu korespondence, kterou mezi sebou vedl významný český bibliofil a vydavatel, zakladatel legendární staroříšské edice Dobré dílo, a přední francouzský umělec Georges Rouault. Korespondenci doplňuje obrazová příloha představující Roaultovy grafické práce nacházející se v českých sbírkách. Kniha předkládá zajímavý obraz nejen o fungování Florianova Dobrého díla, ale i o charakterech obou protagonistů, nebo o pomalé cestě ke slávě francouzského expresionisty.

Knižní bestsellery Aleše Palána Raději zešílet v divočině a Jako v nebi, jenže jinak v dárkovém kompletu za zvýhodněnou cenu. Obsah kompletu: Raději zešílet v divočině - Aleš Palán, foto Jan Šibík. Kniha přináší osm rozhovorů s lidmi žijícími mimo civilizaci, kteří se usadili v lesích, maringotkách nebo horských samotách. Každý z těchto samotářů má jedinečný příběh a pohled na život, který se liší od běžného. Čtenáři se setkávají s divokou přírodou, krutými zimami a dokonce i s přízraky. Někteří z těchto lidí jsou racionální, jiní vyprávějí své životy jako mýty. Kniha byla oceněna jako Kniha roku Lidových novin 2018. Jako v nebi, jenže jinak - Aleš Palán, foto Johana Pošová. Autor se zaměřuje na dalších osm solitérů, kteří žijí stranou civilizace. Po dobu roku a půl navštěvoval odlehlé oblasti od Chodska po Bílé Karpaty a od Jizerských hor po Beskydy. Obsahuje rozhovor s ženou, která strávila většinu života na horské samotě, a s mužem, který se skrývá v starém vojenském autě mezi jihočeskými rybníky. Čtenáři nahlédnou také do poustevny současného poustevníka, františkána bratra Anděla. Kniha přináší vyhraněné názory a neopakovatelné životní příběhy, obohacené přírodní mystikou. Získala ocenění Magnesia Litera v kategorii publicistika za rok 2019.

Festival politické písně v Sokolově, který se konal v letech 1973–1988, je něčím, nač by řada lidí dnes raději zapomněla. Vznikl na počátku normalizace a jako takový se stal doslova symbolem oficiální kulturní politiky této doby. Zároveň však platí, že pro industriální region na periferii země byl významnou kulturní akcí, která sem každý rok přivedla špičkové interprety zdejší pop music. Jeho počátky však překvapivě souvisí s jiným hudebním žánrem – folkovou Portou, jejíž jeden ročník se v Sokolově odehrál v roce 1972. Hlavním inspiračním zdrojem pro československé svazáky, kteří festival organizovali, byl velký festival stejného jména v Berlíně, s nímž ten sokolovský spolupracoval při zajišťování zahraniční účasti levicových hudebníků z celého světa. Po návratu svobody a demokracie se veřejnost o FPP přestala zajímat. (Výjimkou byly tři ročníky ironicky pojatého festivalu v letech 2009–2011.) Retromuseum Cheb a Muzeum Sokolov nyní přicházejí se sérií výstav doprovázenou reprezentativní publikací, v níž se na celý fenomén podívaly z historického odstupu. Do jejího názvu vložily titul chytlavé písně, která se kdysi stala neoficiální festivalovou znělkou.

Názvem svého nového románu odkazuje Aleš Palán na bestseller Raději zešílet v divočině, rozhovory s šumavskými samotáři. I tentokrát se s ním čtenáři vydají na Šumavu – do alternativního prostředí, na horskou samotu bez elektřiny a přístupové cesty, kde žije pětičlenná rodina. Na hranici s okolním světem to občas skřípe, ale skutečné drama začíná až ve chvíli, kdy je dcera Kateřina nucena nastoupit do školy. Hned první den pocítí drtivé pohrdání. Ona však odmítne stát se obětí a odpoví tak, jak byla doma naučená. Vzájemné předsudky se rychle prohlubují a láska – rodičovská i partnerská – se postupně mění v potřebu druhého ovládnout. „Kdo řekne, že nejsilnější pud je sexuální, jen o sobě prozradí, že nikdy nebojoval,“ ví Kateřina. Příběh o samotě, spojenectví a zradě. Drama, které se odehrává v idylickém horském prostředí – kde jsou poraženi ti, co byli nejvíc neústupní. Tedy vlastně všichni.