Marek Vácha Book order (chronological)

Nikdo by nikdy neměl obviňovat nikoho z obětí, to je jistá věc, mnozí z lidí, které máme okolo si prožili strašné věci. Nikdo by však neměl oběť podporovat v tom, aby jí zůstala. Vzkaz na závěr: Nikdy se vy sami nedefinujte jako oběť. Nemůžete změnit svou minulost, ale můžete změnit svou budoucnost.

V lásce žijeme, pohybujeme se a jsme. Páté evangelium je pokračováním, dalším krokem, sdělením, proč stojí za to modlit se, zpívat a tančit, ale nyní již společně v organismu církve.Úkol není malý, neboť to, co si česká společnost na jedné straně představuje, že je „katolická církev“ a co se asi podle představ veřejnosti odehrává uvnitř kostelů a uvnitř far, a to, co se tam na druhé straně opravdu odehrává a co katolická církev reálně je a co má v popisu práce, jsou dvě zcela odlišné skutečnosti, dva různé světy. Katolická církev, běda, je dnes bita ze všech stran, a co nezvládnou lidé zvenku, zvládají s přehledem lidé zevnitř, katolíci sami. Pekelné mocnosti nás nepřemohou, ty ne. Je nemožné najít dnes na sociálních sítích nějaký text, který by chválil katolickou církev. A přesto, ona potěšení potřebuje. Takže píši tuto knihu. Píši ji o tématu, o kterém se dnes skoro nemluví: o lásce k církvi. Avšak nikoli o lásce k církvi, která se projevuje kritikou církve, píši o lásce k církvi, která se projevuje pro jednou povzbuzením církve, radostí z církve, radostí z toho, že do této party patřím.

Desatero Marka Orko Váchy o životě, lásce, sexu, církvi, přírodě a přátelství Tahle kniha vznikala při putování Podyjím, při rozjímání na zahradě jedné fary i dlouhých hovorech u vína. Když se potká novinářka, co se umí ptát, a kněz, lékařský etik a přírodovědec, který má co říct, vznikne hluboký, třaskavý a místy dojemný dialog. Něco jako dvojitá osobní zpověď. Třeba o tom, jak se nebát budoucnosti, jak vnímat svět i sebe a jak si vychutnat každou přítomnou chvíli. Marek Orko Vácha a Renata Kalenská zvou čtenáře k empatickému a otevřenému knižnímu rozhovoru, volně inspirovanému biblickým desaterem.

Texty 2021–2023Křesťanství je způsob, jakým je člověk na světě, křesťanství jsou oči, kterými vidíme svět, a mysl, která vnímá svět, křesťanství je obloha v noci, křesťanství je sklenice červeného vína po nejlepším obědě v životě, křesťanství jsou první sněženky na zahradě, křesťanství je zákusek se slaným karamelem, křesťanství je zapálení malíře a zapálení fyzika pro vznik vesmíru. Křesťanství je šálek čaje a tichý smích po milování, křesťanství je sklenice piva s přáteli, křesťanství jsou barevné a ne úplně dlouhé šaty, křesťanství je společné rybaření na oblíbeném místě, křesťanství je východ slunce nad Andami, křesťanství je ranní píseň vděčnosti za život, křesťanství je umění, věda i mystika zároveň, křesťanství je cesta k bodu omega. Je to způsob, jak naaranžovat jídlo na talíři, křesťanství je malebnost ve všem. Tohle vám nabízím, tohle je moje evangelium, moje radostná zpráva o světě. Nejsem obchodník s kárajícím prstem, nejsem obchodník s kondomy, jsem obchodník s radostí. Evangelizace je taneční škola, roční příprava katechumenů je nácvik prvních kroků latiny, je to chození do tanečních pro začátečníky i pokročilé.Nepřeháním, evangelizace skutečně není nic jiného než se naučit, jak si vychutnat čokoládový fondant s vanilkovou zmrzlinou do poslední vteřiny.Nenechte se mýlit, není to tak jednoduché, jak to vypadá.

Kolikrát jsme z kazatelen slyšeli, že Pán Bůh stvořil svět z lásky! Pavel řekne, že v tom, co nazýváme God, Dios, Dieu nebo Bůh, žijeme, pohybujeme se a jsme, jsme uvnitř něj. Jan řekne, že to ono je láska. Je-li Bůh láska a je-li láska tvořící tak, že dá vzniknout vesmíru z ničeho, pak je lidská láska taky taková, láska je jedna. Láska nejen odkrývá zlaté poklady uvnitř duše člověka, ona je především tvoří. Láska tvoří krásu, láska umí v člověku vytvořit něco, co zde dříve nebylo, a nyní je. Každý sebemenší dobrý čin je fraktálem velkého třesku, je dotekem Boha, tvoří tento vesmír. Co by se stalo, kdyby člověk konečně začal milovat Boha, a co by se stalo, kdyby člověk konečně začal milovat člověka!

Milníky současnosti v rozhovoru se známým knězem a přírodovědcem. Pandemie, válka na Ukrajině a další události přinesly do našich životů dosud neznámou dávku obav a nejistoty. Jak zvládat mezní situace a co za ponaučení si z nich odnést? Proč je v dnešním světě důležitá víra a jak může pomáhat jednotlivci i společnosti? Jak člověka formuje násilí, strach, nemoc a vyhrocené situace? Nejen na tyto otázky hledá Marek Orko Vácha odpovědi v rozhovoru, který vnáší světlo do temných zákoutí nelehké doby.

Co je největším problémem naší doby? Molekulární biolog a katolický kněz Marek Orko Vácha odpovídá na tuto otázku v sedmi obrazech. "Za největší problém současné Evropské unie považuji, možná překvapivě a paradoxně, otázky kdo jsem, kdo jsme, kdo je člověk. Nikdy v dějinách nebyla odpověď důležitější než dnes. Podle odpovědi se budou psát zákony, podle odpovědi se budeme chovat sobecky, nebo laskavě, podle odpovědi antinatalisté budou mít, nebo nebudou mít děti," píše.

Hodiny náboženství pro věčné začátečníky. „Budu v této knize často používat jméno Wakan Tanka. Moc se omlouvám všem ortodoxním katolíkům, klidně si pokaždé dosaďte to naše staré dobré „Bůh“, přesně to tím myslím. Wakan Tanka by snad šlo přeložit jako „Velké Tajemství“. Jméno jsem zvolil z osobních důvodů.“ Jestli budeme mít otevřené supermarkety, a nebudeme mít otevřené kostely, nač ještě žít? Co by na nás řekli jezuité, ptám se, ti, co přijeli do Gran Chaca a založili první reducciones a vydřeli to potem a krví a nechali tam svá těla, pohřbená kdoví kde v bažinách, nebo ti z Québecu, sevřeni mezi Huróny a Irokézy? Co by na nás řekli Jean de Brébeuf a Isaac Jogues? Když nebudeme umírat my, kdo bude?

Otázky dokážou zaujmout, inspirovat, potěšit. Jitka Novotná se umí ptát tak, že všichni vzácní hosté, lidé různých oborů a osudů, odpovídají rádi a upřímně, protože se v její společnosti cítí nejen příjemně, ale i bezpečně. Zkušená moderátorka je zpovídá s přirozenou jemností a zaujetím, povzbudivě, promyšleně. Ptá se také za nás. Naslouchejme proto společně stříbrnému větru a rozhovorům, které voní láskou k člověku.

Dnes si mladí fotí selfíčka, aby, snad, zachytili důležité momenty života. Naučil jsem se selfíčka nikoli fotografovat, ale psát. Chci teď spíše ustoupit do pozadí a nechat čtenářovu fantazii pracovat, chci ukázat jen náčrtky. Dříve si lidé psali deníky, aby pomohli paměti a zachytili pomíjivé okamžiky. Rembrandt si občas kreslil rychlé skicy, pérovky, zachycení momentu pár čarami. Dnes si mladí fotí selfíčka, aby, snad, zachytili důležité momenty života. Naučil jsem se selfíčka nikoli fotografovat, ale psát. Chci teď spíše ustoupit do pozadí a nechat čtenářovu fantazii pracovat, chci ukázat jen náčrtky. Caspar David Friedrich u svých obrazů maloval postavy otočené zády k divákovi, aby ho vtáhl do děje. Dělám si velkou naději, že ty okamžiky, které jsou čímsi výjimečné, čtenář v té či oné podobě zažil taky, a že snad v něm mohou něco rozeznít, jako rozezněly ve mně.

Březen 2020 změnil naše životy, obrátil je naruby. Nový virus si za pár měsíců našel cestu z Číny nejen k nám, ale nakazil celý svět. Planeta Země se dostala do karantény. Virus se šíří závratnou rychlostí, nemocnice praskají ve švech a stoupají počty obětí. Nejdivočejší představy z katastrofických filmů se najednou staly realitou. Celý svět se zastavil, jako by náhle nebylo nic než ona nemoc. Prakticky ze dne na den jsme se museli začít chovat jinak, než jsme byli zvyklí. Celé generace lidstva nikdy nic podobného nezažily. Pandemie klade na celou společnost nejen obrovské nároky, ale rovněž nepřeberné množství otázek. Kde se virus vzal? Jak Čína tajila informace? Mohli jsme nákaze nějak zabránit? Kdy a jak se s koronavirem dokážeme vyrovnat? Jak změnily lidstvo pandemie v historii? A změní koronavirus i nás? Je ekonomika důležitější než zdraví? Jak dlouho se bude vzpamatovávat? A je ve stavu nouze místo pro svobodu? Neposílí autoritářské tendence? Je tato krize pro lidstvo šancí? Může přinést něco pozitivního? A jak se z koronaviru nezbláznit? Na dvě desítky předních odborníků, lékařů, filozofů a publicistů se snaží nalézt odpovědi na tyto otázky a nabízí svůj pohled a reflexi toho, co se kolem nás i s námi děje. Kniha tak předkládá plastický a mnohovrstevnatý pohled na proměnu celé společnosti a života, které najednou zažíváme.

Text je primárně určen studentům medicíny a sleduje schéma obvyklé v přednáškách z lékařské etiky (definice problému, argumenty, legislativa). Text je ovšem psán tak, aby byl srozumitelný i pro širokou veřejnost a byl příspěvkem do celonárodní debaty. V první kapitole jsou definovány pojmy, se kterými se čtenář v knize setká. Dále se zde dozvíme, že samotné slovo „eutanázie“ je jedním z nejobtížněji definovatelných slov lékařské etiky. Následuje stručný historický exkurz, jehož smyslem je přinést fakta o vývoji v poválečné euroatlantické civilizaci a především o dění v Evropě, neboť jakákoli dobrá etika nezbytně začíná neutrálním a přesným popisem problematiky a znalostí lékařských a historických faktů. Následují kapitoly deskriptivní etiky. V ČR byly v nedávné době sepsány dva návrhy zákona o tzv. důstojné smrti, a to v roce 2008. Druhý z obou návrhů autor posuzoval, jako člen etické komise Ministerstva zdravotnictví, a byl tedy účasten etického posouzení celé věci. Téma eutanázie je v ČR stále široce diskutováno.

Posledních minimálně pět let, jako by se česká společnost ocitla ve slepé uličce a netuší, jak z ní ven. Politickou scénu ovládlo duo Miloš Zeman a Andrej Babiš. Prezident, který si rozšiřuje pravomoce dle libovůle a otáčí kormidlem směr Východ. Premiér, jehož oligarchický střet zájmů nemá obdoby a kterého provází jeden skandál za druhým. Každý další den, jako by se posouvala laťka a hranice možného a myslitelného. A protože opozice není schopna reagovat, vložila se do situace občanská společnost a statisícové protesty, jaká tato země nezažila třicet let. Společnost jako by byla rozpolcena, internet a sociální sítě prohlubují nesmiřitelnosti mezi lidmi. Ocitlo se Česko na křižovatce, která může ve finále zvrátit polistopadový demokratický vývoj? Nebo jde jen o výkyv kyvadla, které se při nějakých dalších volbách zase podaří ustálit? Neselhaly elity? Je česká situace specifická, nebo jde o součást širších změn a dění, které zachvátily západní svět? Na dvě desítky předních komentátorů se snaží nalézt odpovědi na tyto otázky a nabízí svůj pohled a reflexi toho, co se děje. Kniha tak předkládá plastický a mnohovrstevnatý pohled na proměnu politiky i celé společnosti, které v Česku v posledních letech zažíváme.

Jak se proměnil prostor svobody v naší zemi za posledních třicet let? Jaký je stav společenské a osobní svobody? Kniha dvanácti rozhovorů s významnými osobnostmi politického a kulturního života reflektuje „prostor svobody“ v současné české společnosti. Účastníci mají blízký vztah k demokratizaci státu, někteří se na ní přímo podíleli. Mezi nimi jsou disidenti a politici jako Luboš Dobrovský a Petr Pithart, novinář Aleš Palán, ústavní právník Jan Kysela, profesor historie Igor Lukeš, aktivista Šimon Pánek, politický komentátor Jiří Pehe, spisovatel Mark Slouka, historik Timothy Snyder a dokumentaristka Olga Sommerová. Přírodovědec a kněz Marek Orko Vácha se zaměřuje na lékařskou etiku a otázky svobody, zatímco Michael Žantovský, zakládající člen Občanského fóra, byl poradcem prezidenta Václava Havla. Rozhovory se uskutečnily u příležitosti třicátého výročí sametové revoluce a založení nakladatelství PROSTOR, přímého nástupce samizdatové edice. Autory rozhovorů jsou novináři Eva Bobůrková, Jiří Leschtina, Petr Placák a Petr Vizina. Kniha je doplněna bohatým fotografickým materiálem.

Svůj první knižní rozhovor poskytl Marek Vácha svému příteli, bývalému studentu a vedoucímu táborů pro mládež Jožinu Valentovi. Vácha v něm vydává svědectví o své cestě k Bohu a ke kněžství, o radostech i bolestech kněžského života, hovoří o svých zkušenostech učitele a cestovatele, o tématech duchovních i společenských, a to vše v atmosféře rozhovoru dvou přátel, která se při jednotlivých setkáních příliš nelišila od momentu, kdy vzešel nápad knihu rozhovorů vydat – když spolu oba autoři v jedné únorové noci 2018 seděli u ohně kdesi v argentinských horách.

Příručka pro biřmovance, jak přežít v drsném světě. Mohu vám zaručit, že když nebudete chtít, neodnesete si nic. Mohu Ti zaručit, že když budeš chtít… Bůh je jako pramen, ze kterého si každý odnese tolik, jak velkou si přinese nádobu.

Hotovo. Řekl jsem, co jsem řekl. Proste o velké věci, ne o ty malé. Království dobývají násilníci, buďte jimi a vstupte. Sbírka nevyžádaných rad dospívající mládeži je zčásti soubor motivačních vět, zčásti – a to té větší – svědectví o samotném autorovi a jeho volání k druhým. Knihu s užitkem otevřou všichni, kdo by ve svém životě chtěli něco změnit a nejen v duchovním ohledu se hnout z místa.

Štefan Hríb sa pýta troch pozoruhodných kňazov: Marek Orko Vácha, Karel Satoria, Tomáš Halík Kde sa stratil Boh Marek Vácha o tom, ako hľadať Boha v kráse prírody a jej zákonov, o Božom mlčaní a komunikácii s ním, a takisto o základnej otázke: Akého príbehu som súčasťou? Bože, kde si? Karel Satoria o tom, ako si uvedomil, že je schopný len zbožných fráz, a tak odišiel hľadať Boha do ticha trapistického kláštora, a tiež o svojom mystickom zážitku. O islame a spoločnom Bohu Tomáš Halík o tom, že treba mať odvahu hľadať pravdu aj v islame a iných náboženstvách a o hlbokej spiritualite, ktorá si vyžaduje zbaviť sa strachu z cudzieho. Štefan Hríb o knihe: Tieto rozhovory sú to najhlbšie, čo som za posledné roky zažil. Marek Orko Vácha, Karel Satoria a Tomáš Halík vo mne dlho doznievali a všetci traja niečím jemne zahýbali. Ale pozor, nie je to intelektuálska kniha. Traja kňazi tu neodhaľujú svoje pevné názory, ale našu krehkú realitu. Preto mi nasvietili Boha trochu inak, než je to bežné v kostoloch či sekulárnych arénach. Je to iný Boh a aj iný svet, než na aký sme si zvykli. Je nádejnejší a omnoho krajší.

Inspirováno Plejádami, Orionem a encyklikou Laudato si´. „My, křesťané, jsme sužováni tisícem a jedním problémem bezprostředního i vzdálenějšího okolí. Trápí nás Ukrajina, válka v Iráku, Sýrie, vlny uprchlíků, modlíme se za mír v Nigérii, pomáháme v léčebnách alkoholiků, pomáháme mentálně nemocným, organizujeme kampaně za ochranu nenarozeného života, staráme se o budoucí matky, které okolí nutí k potratům, bojujeme proti eutanázii a podobně. Zdálo by se, že toho v agendě máme dost, a že to stačí. Evropa nikdy v novodobých dějinách nebyla tak rozvibrovaná, rozkolísaná jako je dnes, kdy se zřejmě poprvé v dějinách nesnažíme vybudovat něco nového, ale stůj co stůj alespoň udržet to staré. Encyklika Laudato si´ nepřináší ke všem těmto problémům a starostem ještě další starost navíc, encyklika to vše integruje, dává našemu snažení rámec a soustřeďuje nás na to, co je opravdu důležité. Když chránit život, tak veškerý.“

Kéž je taková i tato kniha, snad svým způsobem legrační, lehká a nenáročná a snad i svým způsobem vážná. -- z úvodu. I když je každá z povídek z jiného prostředí, jsou spojeny myšlenkami, které jsou pro autora charakteristické. Je to obdiv k Hospodinovu dílu a starost o ně. Je to pokora s jakou má člověk v tomto díle pokračovat. Je to čistý otevřený postoj a láska k lidem. To vše okořeněno troškou humoru.

V textu je diskutován vztah vědy a víry, Darwinovy teorie a první kapitoly knihy Genesis, evoluce a křesťanství. Zvláštní pozornost je pak věnována třem zprávám o stvoření knihy Genesis a vztahu těchto textů k moderní vědě, jakož i současným oficiálním textům katolické církve souvisejícími s evoluční myšlenkou. V textu je zastáván názor, že dnes nejde toliko o prokazování, že věda a víra si neprotiřečí, nýbrž o to, že věda se může stát věřícímu člověku cennou inspirací. Židovsko-křesťanská tradice vnímá člověka jako spolutvůrce vesmíru, jako obraz Boží. Umění, věda a víra se v člověka nutně musí protnout, má-li člověk dostát svému zadání být spolu-Tvůrcem světa.

Monografie systematickým způsobem mapuje etické problémy v medicíně na přelomu 20. a 21. století. Publikace je rozdělena do čtyř tematických celků. V prvém analyzuje etické otázky na úrovni obecných a historických souvislostí. Jsou zde probrány aktuální kontexty etiky v medicíně a zdravotnictví obecně, ale též širší historické, ale též právní a psychologické souvislosti. Druhá část se věnuje problematice etických problémů, které stojí na pomezí výzkumu a klinické práce. Nastíněny jsou zde specifické otázky, před jejichž konkrétním řešením v klinické praxi medicína v současné době stojí. Třetí, klinická část mapuje stav etiky a očekávaných etických výzev v jednotlivých klinických oborech. V závěrečné části jsou probrány některé speciální otázky – například problematika smrti a umírání, dehumanizace v medicíně a další závažné jevy. Publikace jako celek představuje rozsáhlou a relativně ucelenou reflexi o stavu etiky na přelomu 20. a 21. století. Tematicky navazuje n a publikaci Etika a komunikace v medicíně vydanou v roce 2011 v nakladatelství Grada Publishing.

Autor se ve své knize dělí se čtenáři o vlastní reflexe a prožitky. Některé texty se zrodily z náhodně zachycených myšlenek a v autorově mysli rozehrály sled spontánních úvah o naší civilizaci, přírodě a katolické církvi. Jiné ohromují autentickým zachycením pocitů a existenciální naléhavostí, s nimiž se zamýšlí především nad vlastní rolí v tomto světě.

Principem hry je, že všemu, co vytvoří, dá Bůh do vínku kus stvořitelských možností. Tvůrce tvoří tvůrce. V první části knihy je zvýrazněna radost člověka z bytí, radost z Boha, radost z tvorby, radost z rozhodnutí, radost z toho, že všichni jsme pozváni k umění a že zadáním člověka je být obrazem Božím. Ve druhé části důsledky, kam až může odpovědnost člověka za jeho vlastní osud zajít. Bůh, který si natolik váží člověka, že neudělá nic proti jeho vůli, byť by tato vůle byla destruktivní nebo sebedestruktivní. Vyšší než zvířata, menší než andělé, mezi zemí a nebem je člověk. "I já se tě ptám, Bože, za koho mě lidé pokládají. A když se to všechno s lehkou sebeironií dozvím, pak se po chvíli ticha zeptám: Bože, a za koho mě pokládáš Ty?"

Člověk - prostor - transcendence / Tato kniha nabízí zamyšlení nad vztahem mezi člověkem, prostorem a transcendencí. Z různých perspektiv a na odlišných příkladech ukazuje, jak člověk vnímá posvátné v rámci své zkušenosti specifického prostoru. Autoři jednotlivých příspěvků reprezentují rozličné obory – přírodovědu, teologii, religionistiku, historii, teorii umění, filmu a architektury – mnozí však překračují obvyklý diskurs své disciplíny a podávají také osobní pohled, založený na introspekci a reflektované existenciální zkušenosti. Čtenář je jakoby doprovázen na cestě po mnoha podivuhodných prostorech, od syrově krásné polární krajiny přes imaginativní svět pravoslavných ikon až třeba po moderní sakrální architekturu. V každém z těchto navštívených prostorů pak má příležitost uvažovat nad tím, jakým způsobem u člověka funguje ono sensorium, které mu umožňuje setkávat se s tím, co je zcela jiné, co jej přesahuje, co je pro něj to „poslední nepodmíněné“.

Rozhovor Marka Orka Váchy s Karlem Satoriou / Deset let v trapistickém klášteře naučilo Karla Satoriu mnohem víc než jen naslouchat tichu, učilo jej především umět život, umět svůj čin, porozumět zadání svého života. Kniha je strhujícím uvedením do kontemplativní modlitby, do mystiky v tom nejkrásnějším slova smyslu a myšlenkově vychází z Terezie z Avily, Jana od Kříže, Josefa Ratzingera a mnoha dalších. Přes závažnost obsahu je kniha napsána nečekaně uvolněně a lehce, s vtipem, občasnou břitkou ironií i zemitým slovníkem. Otázkami a nadhozenými tématy knihu provází Marek Vácha.

Antarktida je poslední země. Jet dál už na této planetě nejde. Poslední země, kde je ticho. Poslední země, kde ještě člověk nevystřelil na člověka. Poslední země, která ještě nepatří žádnému státu. Poslední země, kde se ani zvířata ani ptáci ještě nebojí člověka. Staří polárníci vyprávějí, že na jih od šedesáté rovnoběžky přestávají platit ekonomické a politické zákony. Poslední země, kde lidé ještě musí spolupracovat, aby přežili, bez rozdílu filosofických, politických nebo náboženských přesvědčení.

O kruhu úcty k člověku, přírodě a celému vesmíru. Kdysi dávno postavil člověk sám sebe do kruhu bytostí, kterým přiřadil důstojnost a které se rozhodl chránit morálními zákony. Během let různé etiky rýsovaly kruhy různě: někdy byli z kruhu vyloučeni všichni lidé s odlišnou barvou pleti, jindy v něm byli jen dospělí a lidé příliš staří nebo příliš mladí či ještě nenarození byli postaveni mimo kruh. Ještě jindy byl kruh narýsován mezi člověka a živou přírodu, se kterou se pak zacházelo jako s věcí určenou k prodeji a drancování. Nic však nepatří mimo kruh, ve vesmíru není žádné „vně“, ke kterému bychom se mohli chovat bez úcty. Nejen hory a moře na naší Zemi, nýbrž i vesmír samotný je hoden základní úcty. Vše, co je, svět člověka, svět živého a svět země a hvězd, je uvnitř kruhu.

Publikace poskytuje základní přehled lékařské etiky v současném euroamerickém prostoru se zvláštním zaměřením na problematiku v České republice. V úvodních částech autoři popisují základní pojmy lékařské etiky, obecný postup při řešení bioetického problému a základní etické teorie. Jsou charakterizovány také současné etické teorie, uznávané a používané ve zdravotnictví na začátku 21. století, s akcentovanými čtyřmi principy Beauchampa a Childresse. Problematice komunikace s pacientem a psychologickému přístupu k nemocnému jsou věnovány zvláštní kapitoly. Speciální část velmi volně kopíruje etapy lidského života a popisuje všechny etické otázky týkající se zejména obou konců lidského života, kdy je z různých důvodů člověk nejzranitelnější. Závěrečné kapitoly pojednávají o specifických problémech současné lékařské etiky, zvláště pak problematika popáleninové medicíny a tématu hromadných poranění v rámci katastrof. Text doplňuje řada příkladů z praxe.

...a tak zkouším z paluby zamávat či poslat znamení, že zde jsem. Volám ze svého plavidla po někom, kdo by rozuměl, nakláním se přes palubu a odhazuji do moře lahve se zprávami, ale zdá se, že celý nekonečný svět je pustým oceánem, že zde není nikdo, ke komu by zprávy mohly doputovat. Ostatní lodi planet a flotily galaxií nejsou než bludnými Holanďany, vory bez života, nahodile plovoucí vesmírem. Já, jediný žijící, ve skoro nekonečně a výstředně velkém vesmíru, jsem jediný námořník na palubě Země v tichém a černém moři nebeských hlubin.

Publikace vychází z reálné situace v českém prostředí a ukazuje problémy sester v našich nemocnicích a zdravotnických zařízeních.

Reflexivní, autobiograficky laděné texty o setkání s Bohem, hledání smyslu života a jeho duchovních dimenzí. Katolický kněz, etik a cestovatel popisuje svoji vlastní i obecnou cestu k Bohu. Duchovní dimenze života se nám odkrývají skrze všední i nevšední každodenní zážitky: při cestování, setkávání s druhými, v kostele, v přírodě, při modlitbách, skrze rituály křesťanské i nekřesťanské... Je jen třeba procházet světem nikoliv jako nezainteresovaný turista, sbírající zážitky prostřednictvím fotek a suvenýrů, ale pátrat hlouběji po smyslu věcí. Hledat vnitřní duchovní svět, neviditelný ihned na první pohled

Neuvidíte-li zázraky a divy, říká Kristus, neuvěříte. Přál bych si, abych se uměl dívat kolem sebe, abych viděl. Kéž bych svůj život zde, nebe a hvězdy, květiny a motýly vnímal jako zázrak, jako něco nesamozřejmého, jako něco, co by nemuselo být. Kéž bych příběh Země včlenil do svého osobního příběhu. Kéž bych pod hvězdami dobře odtančil svůj tanec.

Téma ďalšej knihy M. O. Váchu je veľmi krehká. Hovorí o vzťahu evolúcie a kresťanstva, viery a vedy, prírodných vied a teológie. Iba málo prírodovedeckých myšlienok tak zasiahlo do teológie a do sveta teológov ako práve myšlienka evolúcie. Mnohí dnešní biológovia Darwinovu nebezpečnú myšlienku doteraz chápu ako vyhlásenie vojny akémukoľvek náboženstvu. Podobne je to s myšlienkou evolúcie: mnohí z nás kresťanov by boli intuitívne veľmi radi, keby evolúcia neexistovala a keby sme žili v pokojnom a nemennom vesmíre. Lenže fakty sú fakty a ak nechceme žiť v ilúzii, hypotézu nemenného vesmíru je potrebné opustiť. Vydanie prvé Z českého originálu „Návrat ke stromu života“ preložil Miloš Szabo

Planeta Země v prostoru nevisí, ani se nevznáší, ale prostě je. Shora i zdola je obklopena mrazivým kosmem s vakuem. A v tomto černém vzduchoprázdnu pluje náš modrý koráb, osvětlený jak reflektory paprsky Slunce, a z jeho paluby visí girlandy orchidejí, nad kterými se vznášejí motýli a kolibříci. Tato loď překypuje životem. Náš příběh patří do říše pohádek, je čarokrásný, je to nejfantastičtější epická báseň, kterou by bylo možno vymyslet. A přece je to příběh psaný podle skutečných událostí. Na této planetě nám bude dáno potkat Boha, věčně se skrývajícího. Někdy jej můžeme tušit, jindy jako v zrcadle vidíme stopy jeho tvořitelské ruky. V jednom svém díle se však už Bůh nemůže skrýt: v bytosti, která je vrcholem a korunou hmotného stvoření, kterou Boží ruce hnětly z hlíny a která je naplněna nehmotným duchem života. Ústřední myšlenka je prostá: svatý Augustin mluví o dvou knihách, ve kterých se mohu setkat s Bohem. První je Písmo svaté, druhou kniha přírody. Nejkrásnější kapitolou knihy přírody je člověk. Pro muže je korunou stvoření, nejkrásnější bytostí vesmíru žena. V ní mnohem ostřeji než ve stvořené přírodě, spatřuje Boží obraz.