Miloň Čepelka Books

Soudě dle čtenářské obliby a krásy, kterou do nich tvůrce zasadil, jsou sonety Miloně Čepelky trvalky. V původních vydáních rozkvétaly bez ohledu na roční dobu, povětrnostní podmínky a svět za plotem libosadu. A protože jednotlivé okrsky o patnácti záhoncích a čtrnácti řádcích - zůstaneme-li metaforicky ve světě flory - dostaly bez výjimky své majitele a hlásí se o ně další, připravili jsme pro vás znovu celou zahradu. Ač rozsahem nevelká, můžete v ní zabloudit do básníkova rodného Podorlicka či třeba až do Středomoří, potěšit se pohledem na květenu domovskou i exotickou, nasávat celou paletu vůní od nejsladší po sytě hořkou, pít lektvary léčivé i povzbuzující, dotýkat se hebkých listů a vábivých pastí, které smělce vzápětí pohltí v masožravém lůně, cítit větřík, jenž ohýbá stonky, a slyšet šepot okvětních lístků. Nakladatelská anotace. Kráceno.

Vydání Mandelu sonetů, jež právě držíte v rukou, je malým, ale výmluvným otiskem šíře uměleckého záběru, jíž nás těší Miloň Čepelka. Aniž bychom jej chtěli srovnávat s velikánem, kterého pomohl objevit, tedy se "sopkou, která zasypala sama sebe", musíme smeknout před rozmanitostí forem, jimiž vyjadřuje své nekončící okouzlení světem kolem sebe. Herec, dramatik, scénárista, textař, zpěvák, prozaik i básník zde zvolil formu, která je mu (spolu s haiku) dnes asi nejbližší. Jeho sonety uchvátí zdařilými zásnubami poetičnosti a civilnosti, pozapomenutými slovy, kterými v duchu hesla cum grano salis rafinovaně dochucuje moderní jazyk svých básní, i niterným prožitkem, zakletým v dokonalé formě, čímž dává vzpomenout básníka z největších, Ivana Blatného. Na rozdíl od něj se ovšem raduje, že našel ženu, která s ním lásku a úctu k minulosti sdílí, a tak zní jeho verše především milostnou notou. Je to vyznání, je to hold kráse v různých podobách, poezie srozumitelná každému, neboť básník je přesvědčen, že "staré formy v čase zmatků udržují řád". Dárek vhodný do dámské kabelky mezi rtěnky a pudřenky a hřebínky a rozsypané drobné mince. A v knihovně kamkoli, třeba před hřbety velkých knih, které svým malým něžným rozměrem nemůže překrýt, a proto na něj nebudou žárlit.

Na první pohled by se spojení "spoluobjevitel Největšího Čecha" a "stará japonská básnická forma" mohlo zdát poněkud fantaskním. Ovšem pro umělce Čepelkova rozpětí není nic nemožné. S haiku se seznámil poměrně pozdě a svými poetickými drobnokresbami nás tedy obdarovává až ve zralém věku. Ale oč pozdnější, tím intimnější je jeho sepětí se světem sedmnácti slabik, jak se sami přesvědčíte v už druhém Deníku haiku (ten první vyšel v roce 2009 a je dnes prakticky rozebrán). Básník se v něm pouští na srdnatý souboj s velkými tématy - jmenujme dva základní instinkty literatury, eros a thanatos, a také věčnou inspirátorku lásku - avšak nevyhýbá se ani pitvornostem všedního dne, které by jinak zapadly pod stůl či za postel. Jako zkušený artista drží v jedné ruce krásno a ve druhé ošklivost… A zachce-li se mu, nechá na hlavě balancovat i rým. Pravé haiku se arci rýmovat nemá, ale autor k němu přistupuje s takovou pokorou, že by mu tento prohřešek rádi odpustili i staří mistři Nipponu. Člověku, jenž nezpychl (nad) svým uměním, je po právu dovoleno - a odpuštěno - vše. V haiku Miloně Čepelky nalezneme bujarý optimismus i ztmavlou skepsi, výlety na hranici všehomíra i za nepříliš zvukotěsnou zeď, za níž sténá neznámá slečna v situaci, jež nepřipouští dvojznačnost. Stejně jako v "jedničce" je doprovodil ilustracemi Jiří Hovorka.

Kniha rozhovorů známého publicisty Aleše Palána s Miloněm Čepelkou není jen pohledem do zákulisí oblíbeného českého divadla, je pohledem za kulisy samotného Miloně Čepelky. Někdy je to docela horor, jindy velká legrace. Jako by mu nestačil smích, který s kolegy z Divadla Járy Cimrmana vyvolává u několika generací diváků. Jeho role hraběte von Zeppelin, princů Jasoně a Drsoně či praktikanta Hlaváčka, nemluvě o četných ženských postavách, jsou bez nadsázky kultovní. Miloň Čepelka (* 1936) přitom není jen hercem výrazných komických rolí. Je též spoluzakladatelem Divadla Járy Cimrmana a zároveň vůbec jediným člověkem, jenž hrál se Svěrákem a Smoljakem i v „konkurenčním“ Salonu Cimrman, který provozoval objevitel pojizerského génia Jiří Šebánek. Čepelka ovšem není jen tím, kdo rozdává smích, jeho záběr je mnohem širší. Je autorem několika sbírek povídek a románů s veskrze hororovou tematikou, a také několika epických básní o smrti. Uvádí dechovku a píše pro ni texty, zatímco v šedesátých letech psal texty pro hvězdy pop music, třeba pro Martu Kubišovou.

Názvy jednotlivých Monologů jsou ukončeny otazníkem. A ptá se muž moudrý, který si však podržel mladé srdce a dětské oči. Jeho monologisté často mluví vyčítavě, ve vzteku, ba i výsměšně – ale vždy s naléhavou touhou, aby se jejich samomluva změnila v dialog. A ten přece může vzniknout i tam, kde druhý „jen“ naslouchá – nebo čte. Tedy rovněž mezi spisovatelem a čtenářem; toho přimějí k zamyšlení či úšklebku, jenž ale vzápětí roztaje v úsměv. Ano, protože nakonec jsou jednotlivé kapitoly spíš laskavé a komické. Vždyť i krvavému dvacátému století, které autorovi, jak přiznává, „uvázlo v krku jako rybí kost“, všemu tomu střídání režimů, zbožňování a následnému zatracování, se musíme smát – abychom to všechno přežili. Avšak pozor: Miloň Čepelka se směje, ale neposmívá. Nechybí mu respekt tváří v tvář něčemu vyššímu. Sám ostatně říká: „K záhadám a tajemnostem jsem vstřícný a dívám se na ně s pokorou. Možná, že právě to byl cíl, který jsi pro mě vytýčil, a v tom případě můžeme být oba spokojeni. Já jsem. Namouduši.“ Tato kniha, kterou si musíte přečíst už proto, že je zhola nemožné shrnout její půvaby a obsahové roviny do několika řádek, vychází při příležitosti autorova životního jubilea.

Věci třeba i malé rozměrem, ale velké nápadem a obsahem, nepřicházejí na počkání. Trvalo dlouhých osm let, než se autor opět stal (jak sám sebe nazval) „slovosvodem“, a zrodil se následník Deníku haiku 2. Tento počin je dnes – stejně jako „jednička“ – beznadějně vyprodán. Což dosvědčuje, že Miloň Čepelka došel zaslouženého obdivu a uznání nejen jako cimrmanolog, tvůrce sonetů a jiných básní v řeči vázané i volné, jako prozaik, dramatik, textař, moderátor, příležitostný zpěvák… Kulisy se mění, ale podstata zůstává: tři řádky v rozměru pět-sedm-pět slabik, a v nich okouzlení životem pozemským i tím, co je (doufejme a věřme) za ním, světem, přírodou, ženami… Autorovy pocity – někdy sladké, někdy hořké, jindy nabité emocemi, a pak zase zklidněné až rezignované – sdílejte s ním, jak je libo: od začátku, od konce, či napřeskáčku.

Kniha básní psaných japonskou formou haiku, s ilustracemi Jiřího Hovorky. Jiný pohled předního člena Divadla Járy Cimrmana.

Snad je to náhoda, že Čtvrtý mandel sonetů Miloně Čepelky vychází v době, kdy ovocné stromy ztrácejí svou okvětní krásu. Ale existují vůbec náhody? A není to tak, že když něco půvabného odchází, jiné zase vstupuje na scénu? Snad bude vhodnější příměr, který k sobě přiřadí květy na stromech a básně: mnohý „moderní“ člověk by řekl, že obé je zbytečné. Proč nepřeskočit květy a nejít přímo k plodům? A proč vůbec psát a číst básně, kterých se nikdo nenají? Ano, z praktického hlediska má takový mudrc pravdu. Jenže bez poezie a bez třešňových květů by byl svět chudší. Pod pojmem svět si však nepředstavujme mediální hemžení či výkřiky do tmy. Básník do tmy nekřičí – a proto mu voní po ovoci. Sám obdařený dlouhověkostí, nevyvyšuje se nad plošticí, která si v křoví hýčká své krátkodobé tajemství. Ač vzdělaný, pochopil stejně jako dávní rolníci, kterým se vzdělání nedostalo, že příroda a život jsou věčné; protože nejsou úsečkou, ale nekonečným cyklem. Čtěme, přemýšlejme a radujme se ze „zbytečností“, jako jsou rozkvetlé stromy a básně. I když třešně odkvetou a básně doznějí, to hezké zůstává v nás – jako předzvěst dalších půvabů, které přijdou. Ale jen k těm, kteří je ocení, umí je vnímat… nebo dokonce vetknout do posvátné formy sonetu tak, jak to dokáže Miloň Čepelka.

Kniha básní Miloně Čepelky zahrnující pět etap jeho tvorby v rozmezí 25 let.

Tucet krátkých básní věnovaných Gabriele Vránové se vztahuje k znamením zvěrokruhu (od Skopce po Ryby). Výstižnými ilustracemi miniaturní knížku (7,5 cm x 7,5 cm) doplnil Čestmít Kocar.

Výbor z nepublikovaných veršů vydal Spolek českých bibliofilů pro své členy k Valné hromadě. Perokresbou ilustroval Jiří Hovorka. Pro edici vybral, výtvarně upravil a o tisk pečoval Martin Dyrynk. Písmem PC garmond Dauphin vysadil David Stecker v pražském MD ateliéru grafického designu. Dvoubarevným ofsetem vytiskla fa Capoušek & Remiš na přírodním papíru v počtu 220 brožovaných ručně signovaných výtisků.

Druhý mandel sonetů Miloně Čepelky je o dva a kousek roku mladším bratříčkem jeho (prvního) Mandelu sonetů. A jak už to tak u (prozatímních) benjamínků bývá, je možná o něco odvážnější a rozpustilejší – jako by se spoléhal na pevnou ruku (pardon, pevný verš) prvorozeného. Alespoň tak se jeví na první pohled. Na ten druhý však objevíte i jiné tóny a nálady včetně těch temnějších, jichž přece není prost ani ten navenek nejkulatější smíšek. Ke cti autora budiž řečeno, že nesklouzává do dnes tak moderního splínu a do rozbředlé negace bez míry. Jeden moudrý muž kdysi řekl, že i disonance má svou ideu – je jí idea vykoupení v konsonanci. Zdůrazňuji: vykoupení, nikoli vykoupání! Pokud by se totiž autor v konsonanci doslova koupal a volil jen libozvuk, podobal by se hudebnímu nedoukovi, jenž nedorostl dál než k tónině C dur, prosté černých kláves. Zde se však ničeho takového obávat nemusíme. Miloň Čepelka je mužem příliš zralým, zkušeným a talentovaným, než aby nedokázal mistrně střídat bílou a černou ve skladbičkách, jež ovšem vždy končí akordem vykoupeným. Buďte labužníky tohoto mandelu poetických pochoutek a své oblíbené chutě hledejte ad libitum. A pamatujte: Každý je tak starý, jak se vznítí. To Vám sděluje básník a člověk, který dokáže prudce vznítit nejen sám sebe, ale i naši fantazii a to lepší, co je v nás.

Knihu Děda jménem Nuel autor označil jako pohádku-nepohádku. Kombinuje v ní vlastní klukovské zážitky a sny se vzpomínkami na skutečné dějinné události, jejichž byl účastníkem ve svém válečném dětství. Výsledkem je napínavé vyprávění ze života kdysi a teď, okořeněné tajemnými fantaskními prvky a ilustracemi Petra Netíka a vhodné pro kluky i děvčata, jimž je okolo deseti roků.

Novela zkoumá čtyři generace prvorozených synů z jednoho hnízda, které, každého jinak, poznamenaly nemilosrdné velké dějiny i jejich vlastní sny a zrady. Hutnému poetickému textu v tom pomáhají čtyři podmanivě barevné obrazy Lenky Kozlíkové.

Kam nás ve svém Třetím mandelu sonetů zavedl umělec slova Miloň Čepelka? Nejen na středomořský ostrov Korfu, ale především do krajin duše, srdce a těla. Povrchní oko by tuto sbírku mohlo označit za rouhavou či hořkou, což je pravda. Ale stejně jako severní krajiny, i Čepelkova díla nabízejí širokou paletu chutí a vůní, které oslavují smyslnost žen i absurditu lidského konání. Autor mistrovsky manipuluje se slovy, čímž vytváří různé nálady a vyznění. Z pastelových barev může vzniknout jak líbezná krajinka, tak expresionistický výkřik. Čepelkovi k tomu stačí ochotné řádky a pero. Dalším důležitým rysem je pohled na vyšší věk, často označovaný jako „druhé dětství“. Není však vždy na místě se mu posmívat. Dětský pohled na svět je dobrodružstvím. Pokud člověk překoná střední věk a znovu objeví tuto schopnost, může napsat Sonet o jednom dětském pohledu. Tři Mandele obsahují pětačtyřicet sonetů, což je poločas fotbalu. Přejme autorovi i sobě, aby jich bylo ještě více. Nechejme se dobývat slovy, omývat emocemi a ovívat se rýmy. Vyhraďme Čepelkovi pohostinné místo v knihovně, na nočním stolku či v kabelce plné nezbytností.

Říká se, že člověk zmoudří až ve stáří, ale co si počít, když hlavní hrdina, emeritní docent bohemistiky Igor Juráška, najde sám sebe doslova? Po letech se vrací do Starých Rasošek, kde začínal svou učitelskou kariéru, a za živým plotem objeví mrtvolu… sebe sama! Po šoku se rozhodne ohlásit nález na policii, což spustí komplikovaný případ, při němž se stává podezřelým. Policisté se snaží přijít na to, z čeho ho vlastně podezírat, což zvyšuje jejich nervozitu a Juráškovu nejistotu. Starý muž, zatížený výčitkami svědomí vůči své manželce Hedvice a dalším ženám, se vrací k rekapitulaci svého života. Jeho resumé je neradostné, ale autor, známý svým humorem, nás provede Juráškovými vzpomínkami od dětství za protektorátu až do současnosti. Dějinné události, avantýry a lásky se prolínají s jeho úniky před zodpovědností. Konec příběhu překvapí i ty, kteří očekávali buď banální, nebo nadpozemské vysvětlení. I v našich životech se většinou vyhýbáme extrémům, ačkoliv „zlatá střední cesta“ může být klikatá a trnitá. Autor nás provází touto zábavnou i zádumčivou novelou, v níž dokáže své postavy pozorovat a vykreslit s neobyčejnou precizností.

Dlouholetý editor, nakladatel a spolubesedník Miloně Čepelky Josef Pepson Snětivý říká o této publikaci, která vychází k třiaosmdesátým narozeninám všestranného umělce a spoluzakladatele Divadla Járy Cimrmana: „Kniha Skok sem, skok tam je plná příběhů, glos, poznámek, polemik a úvah z let 2017-2019… což je, pěkně prosím, současně přímo autorův výstižný a úplný výčet, jímž zpochybnil svou údajnou nekoncentrovanost. Jak vidno, Miloň Čepelka se soustředit dokáže – a nejen tehdy, jde-li o škatulkování. Ostatně on příliš neškatulkuje, ba ani nesoudí (ačkoli někdy je příčinou nikoli velkorysost, ale opatrnost, snad nechtěně zděděná po otci a jeho oblíbeném výroku ,má to pánbůh všelijakou čeládku‘, kterým kniha začíná); spíše se (nikoli drze!) přiznává ke slabostem a pokleskům. Já zase přiznávám, že glosovat soubor glos, nadto stvořený člověkem, který je mi současně přítelem, kolegou i vzorem, mě naplňuje zvláštním studem. A aby pud nezvítězil nad studem, doporučuji vám, abyste se do knihy začetli, a to rovněž soustředěně. Odmění vás soukromý vesmír vnímavého muže, který vás už tolikrát potěšil divadelní kreací, písňovým textem, povídkou, novelou či objevným rýmem. Nyní zahýří ještě jinak, a pokud se v některém příběhu nebo mezi řádky poznáte, jen dobře (vám tak)!“

Zrychlila doba? Kdo ví... Ale Miloň Čepelka, alespoň pokud jde o poetickou formu v této knize, zrychlil bezesporu. Mezi druhým a třetím svazkem čekali haikumilové dlouhých osm let, a teď na čtvrtý jen dvě. A je to dobře. Znovu se mohou ponořit do magické triády pět-sedm-pět a nahlédnout do básníkovy duše mezi rozletem a úsporností. Mění se doba? Opět to není jisté. Ovšem měníme se my, a je to přirozené. Už svatý Augustin říkal: „Jací jsme my, taková je doba.“ V Deníku haiku 4 ubylo nymf – a zůstala ta jediná, věrná a milující průvodkyně. Ubylo střídání nálad, a zůstala na první počtení možná temnější, přesto optimistická; a víra, že nás Bůh ani dobří lidé nenechají na holičkách. A snad ubylo i soukromých postřehů ve prospěch veřejných – leč kdo autorovu tvorbu zná, ten se nemusí obávat, že by snad pro lidstvo zapomínal na člověka. „Vnímejte, čtěte, přemýšlejte… a žijte!“ – jako by nám říkal básník, který se jistě neloučí nadlouho. Ani vy se s Deníkem haiku 4 nelučte po prvním přečtení. Vychutnejte si ho podruhé, objevíte nové tóny a vrstvy. (Josef Pepson Snětivý)

V něčem jako by nová povídková sbírka Miloně Čepelky navazovala na svou předchůdkyni Svědectví inspektora Toufara /a jiné povídky/, avšak je oproti své o dva roky starší „sestře“ intimnější. Ústředním tématem je opět odchod z našeho světa (čímž není nutně myšlena smrt), ale tentokrát autor upřel pozornost spíše na nás, „obyčejné“ smrtelníky. Opouštění (stačí přidat jediné písmenko, a změní se v odpouštění), smíření, ale také humor, to jsou proměnné Čepelkových rovnic o jedné neznámé, kterou je vládkyně zásvětí. Ať už je jejím poslem hučící letadlo, rozverná studentka, trio zlotřilých trpaslíků, hlasy těch, kteří už „tam“ jsou, užvaněná teta nebo dívka, která dokáže (nechat) mizet, nudit se rozhodně nebudete. V jedné povídce vás navštíví dokonce sama smrt – a i ona je v autorově podání vcelku příjemnou partnerkou pro poslední rozhovor. První vydání.

Lída dospívá v šedesátých letech minulého století na malé české vsi. Okolí od ní očekává, že jednou bude žít obyčejným životem obětavé manželky, ale když se stane zdravotní sestrou a získá místo v nemocnici poblíž Prahy, otevřou se jí dveře do světa, jaký dřív neznala. Velkoměsto naivní venkovanku změní a z Lídy se stane žena, která si nehodlá nic odpírat. V náruči mužů se snaží zapomenout na nudnou minulost i na svou dětskou, leč osudovou lásku učitele ze základní školy. Jenže minulost ji stejně nakonec dožene. V divokém období po pražském jaru 1968, kdy se prověřují lidské charaktery, je Lída vydržovanou milenkou sice charismatického, ale zlovolného muže, který se chystá ublížit Lídině dávné dětské lásce. Nezbývá než se vzdát pohodlného života plného sexuálních radovánek a začít rychle jednat...

Miloň Čepelka, umělec mnoha forem psaného, mluveného i zpívaného slova, opět překvapil! Jako spisovatele jsme ho v posledních letech znali jako autora laskavých, hořkosladkých novel či jako básníka malebných sonetů a výstižných haiku. Tentokrát k nám přichází coby autor oktetu mistrných hororů. Polovinu z nich tvoří delší, epické povídky, jež v sobě mísí fascinaci nad nespočetnými převleky a úkryty smrti a úsměv vyvolaný groteskností těch, kteří se snaží tuto limitu našich životů pochopit či dokonce osedlat. Druhé kvarteto představují povídky kratší a lyričtější, v nichž jako by hlavní postava důvěrně a téměř přátelsky rozmlouvala s onou dámou v černém či s těmi, jež ji obklopují jako pochmurný kompars.

V novele Pokrývač se Miloň Čepelka ohlíží do dob husákovské normalizace, kdy si lidé s uměleckými ambicemi v tzv. šedé zóně namlouvali, že přes všechny strachy a úhybné manévry mají své životy pod kontrolou. Příběh s podtitulem Obrazy ze života ing. Řezníčka, vyprávěný s ironickým nadhledem, je autorovým holdem češtině, slovně i stylisticky tak rozmanité.

Novela Bezdětný otec a syn, autorem označovaná za "málem román", má nadčasové téma vztahu otce a syna - byť už z názvu je patrné, že o klasický vztah nepůjde. Hlavní hrdina, tváří v tvář střednímu věku a vlastní neplodnosti, se pokouší vrátit do mládí, kdy ještě byl schopen početí, a vypátrat své potomky, zrozené pohříchu bez jeho fyzické účasti. Hledání dnes již dospělých synů, narozených z jeho kdysi darovaného spermatu, mu však místo radosti přináší spíše trapné a rozpačité okamžiky, o skutečných tragédiích nemluvě. Naštěstí pro něj, aniž by si toho zpočátku vůbec všiml, stojí po jeho boku krásná žena, která se z nenápadné persony v pozadí stává skutečnou hybatelkou příběhu i hrdinova života. Čtenář však především zjistí, že Miloň Čepelka, jeden z otců zakladatelů Divadla Járy Cimrmana, rád překvapuje. Po řadě veršových knížek (poslední byl Deník haiku) přichází už se třetí prózou a opět jinou než obě předchozí (Poklesky rozverné snoubenky - Daranus 2007, Příliš mnoho pohřbů - Daranus 2008). Jeho novela je dramatická i lyrická, klade otázky etické, obhajuje literaturu jako hru, jejíž jedinou podmínkou je uvěřitelnost, střídá výrazové prostředky, ale vše v ní plyne lehce, s ironickým a sebeironickým nadhledem, a proto navýsost čtivě. Začtete-li se, budete bez přerušení pokračovat až k žádoucímu happyendu, vzápětí ostatně zpochybněnému.

Novela Příliš mnoho pohřbů zachycuje osudy tří generací rodiny Dojáčkových. Seznámíme se s panovačným dědou Fánou, který se nesmíří s tím, že se jeho dcera v padesáti letech rozhodla žít po svém, a spáchá sebevraždu. Budeme sledovat příběh Fánova ambiciózního syna Viléma, který po únoru 1948 vstoupí do komunistické strany, a když po krátké kariéře ředitele znárodněné továrny upadne v nemilost, začne alespoň řídit životy svých blízkých. A do třetice je tu Vilémův syn Kamil, úspěšný, ale veskrze konformní muž, pro něhož je nejvyšší hodnotou dobře fungující rodina. Z poklidu ho vytrhne až neuvěřitelná zpráva, která vrhá na rodinnou historii zcela nové světlo...

Básnická sbírka obsahující básně v klasické japonské formě haiku.