Lenka Karfíková Book order (chronological)

Zásadní teologický spis Aurelia Augustina, klíčového myslitele pozdní antiky a západního křesťanství, se zevrubným úvodem přední znalkyně jeho díla Lenky Karfíkové.

Aurelius Augustinus (354–430) není jen největším teologickým učitelem západního křesťanství, ale zároveň originálním filosofickým myslitelem, který v mnohém navázal na antické zdroje platonské, stoické a částečně aristotelské a v zajímavé křesťanské syntéze je zprostředkoval středověkému i novověkému myšlení. Stěží bychom našli téma evropské filosofie, pro něž by Augustin nebyl jednou z hlavních inspirací, ať už je to motiv času, svobody nebo lásky, ba dokonce hlubiny lidského nevědomí. Tato kniha si v sedmi dílčích studiích všímá nejen těchto typicky augustinovských témat, ale i některých méně známých otázek, jako je pozornost mysli, promýšlení aristotelské kategorie relace nebo pojetí umění.

Vysoké hodnocení tělesnosti je jedním z nejnápadnějších rysů, které křesťanství vneslo do kultury a myšlení pozdní antiky. Víra v Boha, který se vtělil, měla přitom vliv také na představu o člověku. Podle starokřesťanských autorů řeckého jazyka, o něž jde v této knize především (Klement Alexandrijský, Origenes, Řehoř z Nyssy a další), člověk není jen bytostí, k jejíž identitě náleží individuální tělo, ale navíc bytostí pevně začleněnou do kosmického řádu. Křesťanská naděje ve vzkříšení těla je tak v jejich podání nadějí v záchranu a proměnu všech lidských bytostí, ba celého veškerenstva. Díky tomuto poselství je křesťanství těchto autorů zajímavé i pro člověka 21. století, který znovu začíná chápat kosmický rozměr své odpovědnosti a zároveň si ve světě redukovaném na digitální média znovu uvědomuje význam tělesnosti pro svou identitu i pro společenství s druhými.

Nejzdařilejším a nejvlivnějším z Ficinových spisů se stal jeho Komentář k Platónově Hostině, O lásce. Formou nápodoby Platónova Symposia, přeneseného do prostředí medicejské Florencie, tu Ficino předkládá svou syntézu platonismu, inspirovanou pohanskými i křesťanskými autory pozdní antiky, zejména Plótínem, Augustinem a Dionysiem Areopagitou. Stěžejním tématem této filosofie je láska. Ficino ji spolu s Dantem chápe jako božskou sílu, která prostřednictvím krásy milovaného člověka přivádí zbloudilou lidskou duši k poznání Boha. Latinsko- české vydání.

Proměny Augustinova pojetí přátelství se ve své nové knize rozhodla sledovat znalkyně jeho díla Lenka Karfíková.

Plotin, filosof alexandrijského vzdělání, který působil v letech 244–269 jako učitel v Římě, byl nejen zakladatelem novoplatonské školy, ale zároveň podstatně ovlivnil raně křesťanské autory. Ti se jeho myšlením inspirovali jak ve své spiritualitě duchovního výstupu k neuchopitelnému božství, tak i ve formulaci závažných témat křesťanské teologie, jako je nauka o Trojici v Bohu, o Duchu svatém, o spojení božství a lidství v Kristu. Kniha tento vliv mapuje u teologů řeckého jazyka od 4. do 7. století. Autorka je překladatelkou Plotinova pojednání V,3(49), které vyšlo pod názvem „O sebepoznání“ (Praha 2014), zároveň se dlouhodobě zabývá raně křesťanskými autory filosofického zaměření.

Šest studií k Origenovu myšlení a jeho ohlasu na Západě Filosofka a teoložka Lenka Karfíková se ve své nové knize obrací k té stránce Origenova díla, která bývá vedle jeho eschatologie (konečného obnovení všech věcí zbavených porušitelné tělesnosti) pokládána za nejspornější, totiž k jeho představám o původu duše a jejím příchodu do pozemského těla. Srovnání s dalšími starokřesťanskými autory ovlivněnými platonismem, totiž s Mariem Victorinem a Aureliem Augustinem, ukazuje Origenův pokus jako jedinečný, zároveň však nikoli zcela ojedinělý. Autorka sleduje Origenovo systematické dílo jako pozoruhodný pokus o christianizaci platonismu, za nějž autor sklidil mnoho kritiky nejen mezi svými souvěrci, ale také na straně platoniků. Jejím cílem ovšem není Origena rehabilitovat, neboť, podle jejích slov, tento mimořádný učenec a odvážný myslitel, který stál u zrodu teologie jako oboru, žádnou rehabilitaci ve skutečnosti nepotřebuje.

Augustinův raný dialog, v němž se řeší otázka velikosti duše: nejen ve smyslu místních rozměrů, ale také co do jejích obdivuhodných schopností. Autor hledá rovněž odpověď na otázku počtu duší. text doprovází obsáhlý úvod a komentáře filosofky a teoložky Lenky Karfíkové.

Studie ke Kappadočanům, Augustinovi a Abélardovi. Kniha se v šesti studiích obrací k dvěma vrcholným postavám křesťanské pozdní antiky Řehořovi z Nyssy a Aureliu Augustinovi. Tito autoři čtvrtého a pátého století do velké míry určili podobu křesťanské teologie a filosofie následujících staletí v její řecké a latinské verzi. Je velmi zajímavé sledovat při interpretaci jejich díla nejen tradici křesťanského myšlení v jejím zrodu, ale zároveň uchopení a přetvoření antických filosofických motivů, k němuž zde dochází. Závěrečná, sedmá studie je věnována autorovi mnohem pozdějšímu, je však rovněž pozoruhodným dokladem křesťanské recepce antických otázek, tentokrát Abélardovy interpretace Porfyriovy Isagoge. Ve svém celku studie ukazují nejen navázání křesťanských autorů na antické vzory, ale také specifika křesťanského myšlení, za něž lze pokládat důraz na lidskou volbu, na světový řád tvořený božským číselným uspořádáním, který je však zároveň lidským úkolem, a rovněž pokus myslet jediné božství jako jednotu tří navzájem rovných osob nebo pochopit jednotlivinu v její nezaměnitelnosti jako východisko myšlení.

Kniha ukazuje fascinaci „platonskými knihami“, na jejichž četbu Augustin vzpomíná ve svých Vyznáních, i jeho postupný odklon od novoplatonských myšlenek pod vlivem křesťanství. Tento pohyb je představen na třech tématech nestejné šíře: na Augustinově pojetí moudrosti (studie Sapientiae amor), na jeho představě o vztahu duše a těla (studie Duše a tělo v Augustinových raných dílech) a konečně na jeho úvahách o paměti a fantazii (studie Fantazie a paměť v Augustinově korespondenci s Nebridiem, k níž je připojen český překlad dopisů 6 a 7).

Lenka Karfíková ve své útlé knize sleduje proměny, jimiž prošlo Augustinovo pojetí platónského učení o anamnési. Zabývá se otázkou, zda Augustin počítal se vzpomínkou na minulé vidění duchovních (inteligibilních) předmětů, jež duše zřela před sestupem do těla, anebo chápal tyto předměty jako stále přítomné pro vtělenou duši, případně v jakém smyslu. Porovnání s představami Platonovými a Plotinovými (jejichž rozdíl je úvodem nastíněn) ukazuje, že se Augustin od jakéhosi rigidního plótinismu přes platónskou vzpomínku na minulou znalost dopracoval k představě blízké Plotinovi.

Theodor z Mopsuestie (? 428) proslul nejen jako biblista antiochijské školy vyhýbající se metodě alegorizování, ale zároveň jako autor christologické koncepce, v níž je velký význam přičítán Kristovu lidství. Studie zkoumá význam Theodorovy exegeze i teologie pro představu milosti v celém jeho dochovaném díle.

MIROSLAV ŠEDINA, Charis a Charitky: od Hésioda k Filónu Alexandrijskému; JIŘÍ MRÁZEK, Milost v deuterokanonické a intertestamentární literatuře; MATYÁŠ HAVRDA, Milost jako pokračující tvoření: Irenej z Lyonu; PETR KITZLER, Vis divinae gratiae, potentior utique natura: Tertullianovo pojetí Boží milosti; VÁCLAV VENTURA, Órigenova mnohotvárná milost; LENKA KARFÍKOVÁ, Milost v Katechetických homiliích Theodora z Mopsuestie; VÍT HUŠEK, Milost stvoření, zjevení a odpuštění podle Pelagia; LADISLAV CHVÁTAL, Filanthropia: Pojetí “milosti” u Dionysia Areopagity

Šest studií k dějinám pozdně antického a středověkého myšlení. Hlavními tématy jsou otázka idejí (obecného a jednotlivého) a pojetí věčnosti a času.

MIROSLAV ŠEDINA: Filosofie a etika v řeckém konceptu připodobnění Bohu – Od Platóna k Filónovi Alexandrijskému. JAN DUŠEK: Milost v kumránských rukopisech Řád Jednoty a Damašský spis. JIŘÍ MRÁZEK: Milost podle Čtvrtého Ezdráše. PETR SLÁMA: „Povstane z trůnu soudu a posadí se na trůn milosti“ – milost v rabínské literatuře. JAN ROSKOVEC: Milost v janovských spisech Nového zákona. JAN A. DUS: Milost u Ignatia Antiochejského. MATYÁŠ HAVRDA: Milost a svoboda v myšlení Klementa Alexandrijského. VÁCLAV VENTURA: Milost v pojetí prvních mnichů – Dopisy Antonínovy a Pachomiana. FILIP OUTRATA: Milost u Juliána z Aeclana. VÍT HUŠEK: Dědictví Augustinovy teologie milosti (do synody v Orange r. 529). TEREZA POŠTOVÁ: Milost v moraliích Řehoře Velikého. LADISLAV CHVÁTAL: Zbožštění skrze darované synovství – pojetí milosti u Maxima Vyznavače. LENKA KARFÍKOVÁ: „Jeho návrat k Otci je zbožštění člověka“ – milost podle Eriugenových výkladů k Janovi.

Pojednání Řehoře z Nyssy (zemř. po r. 390) shrnující kappadockou trojiční nauku o jediné přirozenosti a třech osobách či hypostazích v křesťanském božství. Božská přirozenost je pro Řehoře především nevymezená, tj. prostá všech určení. Neexistuje však jinak než ve svých hypostazích, jež jsou konstituovány svými charakteristikami, tj. vztahy původu. Tyto rozdíly přirozenost „zurčiují“ v hypostaze, které na rozdíl od ní mohou být jakožto navzájem zřetelně odlišené počítány v plurálu. Teprve tyto vymezené hypostaze (nikoli nevymezená přirozenost) mohou také vykonávat božské působení, na jehož základě božství poznáváme.

Studie zkoumají pojetí času a řeči ve filozofických koncepcích svatého Augustina, Řehoře z Nyssy, Bernarda Silvestrise. Soubor osmi studií přibližuje pojetí času a řeči ve středověkých systémech coby stupně mezi návazností na antické dědictví a cestou k evropské moderně. Čas byl chápán především z hlediska vazby na "věčnost" a řeč byla interpretována jako lidský pokus napodobit pojmenováním věcí Boží stvořitelskou řeč, která věci založila. Od mytologicko-metafyzického výkladu se však někteří autoři odchylují! Karfíková zkoumá především tento trend... Augustinovo pojetí času i řeči coby sebevztah lidského ducha, konfrontace daného systému s Plotínem, Augustinova reinterpretace novoplatónského pojetí pravdy, kritika platónské démonologie, výklad významu řeči u Řehoře z Nyssy, přebásnění Platónova Timaia Bernardem Silvestrisem, vztah věčnosti a času u tohoto interpreta antických témat. Publikace obsahuje rovněž překlad výňatků z hlavního teologicko-filozofického díla Řehoře z Nyssy. Výklad problematiky času a řeči v několika patristických a středověkých koncepcích.

Monografie zkoumá vztah lidské svobody a Boží milosti v Augustinově myšlení od raných dialogů až po spor s pelagiány.

Martin Prudký: Hospodin, »Bůh milostivý« & Izrael, lid »z boží milosti«, Jan Roskovec: Pojem milosti v pavlovském okruhu Nového zákona, Petr Pokorný: Markovo evangelium a lukášovské spisy, Jiří Mrázek: Milost v Matoušově evangeliu, Jiří Mrázek: Milost v Prvním a Druhém listu Petrově, Jan A. Dus: Milost u Klémenta Římského, Matyáš Havrda: Valentinovské pojetí milosti, Vít Hušek: Nauka o milosti u Ambrože Milánského, Lenka Karfíková: Augustinův dvojí výklad Pavlovy nauky o milosti, Ladislav Chvátal: Kosmologické předpoklady nauky o milosti u Maxima Vyznavače.

Sborník z interdisciplinární konference o významu symbolu čísla ve filozofii, teologii, matematice, umění a vědě od starověku po renesanci. Texty jsou rozděleny do čtyř tématických okruhů podle úlohy symbolu čísla v jednotlivých oborech lidské činnosti. Význam čísla ve filozofických systémech (např. Stará akademie, Tomáš Akvinský, Kusánský), v teologii (kupř. Řehoř z Nyssy), v umění a vědách (např. Kosmas, středověká architektura) i v samotné matematice (kupř. Isidor ze Sevilly, Boethius).

Jednotlivé stati tohoto svazku jsou věnovány klíčovým postavám patristického a středověkého myšlení od 4. do 13. stol. Čtenář zde najde témata jak teologická, tak i filosofická: vztah božského Logu k prvnímu počátku v křesťanské Trojici, raně křesťanskou filosofickou představu o inkarnaci božského Logu, první pneumatologická pojednání řeckých otců, filosoficko-teologickou představu o Božím předurčení a lidské svobodě, stati o vztahu forem a látky či teologické hermeutice ve 12. století a konečně výklad o kráse jako mnohonásobné adekvaci. Autorka se na různých tématech a u různých autorů pokouší ukázat, jaký specifický vklad přineslo křesťanství evropskému myšlení.

Podtitul: Boží a lidská nekonečnost Monografie zkoumá motiv lidského života jako nekončící cesty obrácené ustavičně kupředu a do budoucnosti v představě Řehoře (zemř. po r. 394). V jednotlivých kapitolách kniha z perspektivy zvoleného tématu představuje jednotlivé Řehořovy spisy, a může tedy posloužit i jako uvedení do celého Řehořova díla a do studia patristické teologie vůbec.

Texty šesti mladých českých teologů a filozofů, které se mimo jiné věnují biblickému pojetí Ducha svatého, rozdílu mezi západní a východní pneumologií a změnami v křesťanské teologii ve 20. století. Jaké je biblické pojetí Ducha svatého? Jaký je rozdíl mezi západní a východní pneumatologií? Co se stalo nového v křesťanské teologii ve 20. století? Na tyto a podobné otázky odpovídají teologové J. Mrázek, J. Roskovec, V. Němec, P. Milko, C. V. Pospíšil, Š. Špinka a M. Slavík.

Podtitul: Česká katolická teologie po druhé světové válce Poslání této ojedinělé publikace je představit významné osobnosti české katolické teologie. Před čtenářem se odkrývají životní osudy J. E. Urbana, S. M. Braila, D. Pechy, F. M. Davídka, J. Zvěřiny, A. Mandla a dalších. Nejedná se pouze o biografické portréty, ale i o určitou teologickou reflexi. Pořadatelům sborníku nešlo ani tak o oživení negativních vzpomínek na těžké období, ve kterém žila církev v posledních 50 letech, jako zejména o připomínku toho, co bylo i v této době komunistického totalitního sevření důležité a pro budoucnost církevního společenství nosné. Jednotlivé charakteristiky předních teologických postav mohou otevřít též nový rozhled těm, kteří nemají přímou osobní zkušenost s potlačováním náboženské svobody. Příspěvky z kolokvií pořádaných Českou křesťanskou akademií v letech 1995–96. Uspořádali Lenka Karfíková, Alois Křišťan a Josef Kuře.

Kniha "Studie z patristiky a scholastiky" spadá do žánru Filozofie. Autorem je Karfíková Lenka. Obsahuje 175 stran. Jedná se o počin nakladatelství "Oikoymenh" z roku 1999. Přejeme příjemné čtení.

Tento výbor textů velkého německého mystika 13. století je doplněn obsáhlou úvodní studií Jana Sokola, která usnadňuje přístup k dílu významného náboženského myslitele Mistra Eckharta. Kniha obsahuje jeho entuziastická kázání, která odhalují jádro Eckhartova myšlení v jeho syrové podobě, a zahrnuje také překlady dalších dobových textů, jež doplňují jeho myšlenkové dědictví. Eckhartova osobnost (kolem 1260–1327) znovu přitahuje pozornost historiků, filozofů a čtenářů hledajících duchovní inspiraci. Proslavil se především svými německými kázáními, byl mistrem pařížské univerzity a vedl českou dominikánskou provincii. Jako originální myslitel ovlivnil významné myšlenkové proudy a pozdější německou náboženskou literaturu. Jeho dílo oslovilo různé osobnosti, včetně Mikuláše z Kusy, Hegela a Jung. Eckhart často používá paradoxní výrazy, které inspirovaly filozofy a věřící po staletí. I přes odsouzení některých jeho tvrzení církevními autoritami zůstal věrný své víře a jeho myšlenky žijí dál. Kniha zahrnuje dva hlavní traktáty, 22 německých kázání a část jeho latinských spisů, čímž ukazuje Eckharta v kontextu středověkého myšlení, které je dnes obtížně přístupné.

Data, jména a fakta k politickému a církevnímu vývoji v českých zemích

Největší teologická a filosofická autorita raného křesťanství vypisuje v této slavné knize svůj pohnutý život, ideály a pády, duchovní zrání a znovuzrození.