Aleš Novák Books

Předložená studie se snaží o interpretaci patrně nejobtížnější myšlenky Nietzscheho filosofie – myšlenky věčného návratu téhož. Práce usiluje na třech historicky stanovitelných pasážích z Nietzscheho veřejných i soukromých spisů o filosofickou tematizaci na základě metody hermeneutické fenomenologie. „Věčný návrat téhož“ se tak ukazuje být základním ontologickým principem, který představuje Nietzscheho odpověď na základní otázku metafyziky: „co je jsoucno jakožto jsoucí?“ Jakožto významové určení pojmu „bytí“ je myšlenka „věčného návratu téhož“ dále interpretována z hlediska vnitřní provázanosti bytí, času a člověka. Proto se obsáhle zohledňují konkrétní typy lidských nálad, jež mají funkci zpřístupňující zkušenosti s fenoménem „věčného návratu téhož“.

Protože každý zná bolest, zdá se být tím nejznámějším. Filosofie, která se podle legendického líčení u Platóna s Aristotelem rodí z údivu, jenž je postojem, kdy to obvyklé se ukazuje neobvykle, nás však může přivést právě u toho, co je zdánlivě nejvíce známé, k pochybnostem a konfrontovat nás s neznalostí a nevědomostí. Ve třech kapitolách se podává zamyšlení nad bytností či podstatou bolesti ze tří rozdílných, vzájemně se doplňujících myslitelských stanovisek metafysiky, myšlení jiného počátku a filosofické antropologie, které reprezentují autoři Ernst Jünger, Martin Heidegger a Frederik J. J. Buytendijk. Pro každého má bolest zásadní význam při sebe pochopení člověka a jeho vztahu ke světu a k druhým lidem. Všichni vystupují proti reduktivnímu medicínskému pojetí bolesti a staví okolo své pozice příslušné určení člověka: Jünger jakožto pracujícího, Heidegger jakožto smrtelníka stojícího v oslovení pravdou Bytí ze spatření, Buytendijk jakožto vtělenou důvěru pokorně a trpělivě přijímající a nesoucí Kristovo znamení kříže. Zamyšlení nad podstatou bolesti je zároveň pokusem o určení toho, co je samotná filosofie, která se rovněž zdá být samozřejmá a známá jako bolest, ale stejně jako ta je i filosofie posléze tím neužitečným, čeho je paradoxně nejvíce zapotřebí.

Filosofie ztratila čtenáře, kterým nemá co nabídnout pro jejich moudrou orientaci ve světě. Specializovaná pojednání o „problémech“, které nezajímají už ani „odborníky“, neosloví jednotlivce při jeho konkrétním úsilí o porozumění tomu, kým sám je a co ho obklopuje. Chce-li filosofie mít opět své čtenáře, nemusí se však lacině podbízet banalizacemi nebo podkuřováním módním kulturním úkazům, které zmizí rychleji, než se objevily, a po kterých záhy neštěkne pes. Navzdory zkušeností potvrzované představě, že intelektuál je člověk hovící si v utrpení, ošklivosti, cynismu a sebelítosti, dospívá opravdu filosofické myšlení ke konstatování potřeby lásky, radosti, klidu a smíru jakožto lidskost člověka původně charakterizujících nálad či postojů. Koho se tato zjištění dotýkají, urážejí či rozčilují, právě tomu je určena kniha inspirovaná barokním žánrem „emendací“, tzn. nápravy lidského myšlení. Neboť to jediné, co lze v lidském životě změnit, je smýšlení. Kdo chce měnit svět, sám potřebuje pomoc, která spočívá v lásce a smíru se sebou i svým životem, jež takovému člověku patrně ze všeho nejvíc schází.

Při každé opravdové filosofické tematizaci se zároveň naskýtá otázka, proč a k čemu filosofie? Filosofie není žádnou licencí ani zárukou jistoty nebo blaženosti. Není profétismem, není to zaslepená přesvědčenost víry ani vulgární fanatismus vědy. Filosofie je mnohem spíše příčetným a střízlivým usilováním o svobodu, dbalou bdělostí nad tím nepatrným, co nikdy není pouze zdánlivé. Filosofie musí být jako řemeslo, do kterého se svým žitím zacvičujeme, proměňujíce tím jak sebe samé, tak i ono řemeslo. Bez této transformace je filosofie nadobro zbytečná. Filosofie musí odpovídat tomu, co dávno vyslovil mudřec Periandros: meleta to pan - vše je zácvik.

Ročenka pro filosofii a fenomenologický výzkum je novou publikační platformou živého bádání v oblasti české a slovenské filosofie. Autory prvního svazku, který se koncentruje kolem problematiky časovosti lidské existence, jsou Ladislav Benyovszky, Tomáš Holeček, Klement Mitterpach, Aleš Novák, Jaroslav Novotný, Marie Pětová, Václav Zajíc a Richard Zika. Ve svých příspěvcích promýšlejí buď v historickém kontextu (Anaximandros, Aristotelés, Liber de Causis, Descartes, Hölderlin, Heidegger) nebo svébytně souvislost času a řeči, času a jednání, časovosti a přírody, vědomí času a vnímání prostoru. Pozoruhodné jsou především originální deskripce jednak fenoménu čekání a jednak proměn významu při vnímání prostoru v situacích, kdy takzvaně máme, nebo nemáme čas.

Básnická sbírka Elegie z Duina pražského německého básníka Rainera Marii Rilka doposud nebyla v českém jazykovém prostředí komplexně zpracována. Pokus o její fenomenologickou interpretaci poukazuje na filosofické předpoklady některých klíčových motivů v myšlení F. Nietzscheho. Postupný výklad všech deseti elegií se koncentruje kolem pojmů anděla, milenců, noci, smrti, dětství, neviditelna, v nichž promlouvají klasická témata západní filosofie. Základním pojmem je proměna, která se dotýká základů lidskosti a Rilke v naší interpretaci ukazuje, že člověk doposud nebyl lidský.

Studie zkoumá úvahy významného německého filozofa Martina Heideggera týkající se moderní techniky, vědy a moci rovněž na základě dialogu s myšlením Ernsta Jüngera a Friedricha Nietzscheho.

René Descartes bývá označován za otce novověkého racionalismu, ale poctivý pohled na jeho mladistvé dílo ukazuje roli zdánlivě iracionálních motivů jako sen, fantasie, afekty atd. na jeho myslitelský vývoj. Detailní rozbor Cartesiových nejranějších filosofických zápisků z let 1618-1620 předvádí komplexně barvitý barokní svět zaplněný hudebními proporcemi, mikro- a makrokosmickými analogiemi, anamorfickými iluzemi, bezmála magickými experimenty, legendami o rosenkruciánech, sofistikovaným uměním paměti ad., které bychom od učebnicového racionalisty nečekali. Vůbec poprvé se zde pojednává např. o jeho spise Hudební kompendium a předkládá se ucelená interpretace části Pravidel pro vedení rozumu datované do roku 1620. Descartesův koncept zázračné vědy tak poprvé v tuzemském prostředí seznamuje s neznámou genezí jeho života i díla.

Svět vymknutý z pantů a zjevně postrádající smysl může citlivější duchy vést k otázce, jak se to právě má nyní s člověkem a světem? Jestliže vědní obory ani filosofie samy o sobě neposkytují uspokojivé odpovědi, zbývá ještě možnost uchýlit se k přehlíženým básníkům, u kterých – jak kdysi trefně poznamenal René Descartes – přeci nalézáme hlubší a daleko lépe vyslovené myšlenky nežli ve spisech filosofů. Vybrané poetické skladby Bohuslava Reynka, Jana Zahradníčka a Vladimíra Holana mohou poskytnout vhled do situace, ve které se nachází současný člověk, jenž odtud pak smí – ovšem jen nechá-li se oslovit – načerpat buď útěchu, povzbuzení, nebo inspiraci. Zazní zde však zapomenutá a již drahnou dobu nepopulární slova jako pokora, vděčnost a smír, kterých je nám, lidem v současné epoše nihilismu, více než zapotřebí. Souzvuk filosofie a básnění tak může přispět k proměně člověk z pracujícího, konzumujícího a hygienického zvířátka v duchovní bytost, kterou zapomněl, že má být.

Pražský německý básník Rainer Maria Rilke tak jako nikdo postřehnul fenomén ztráty věci, čili to, že obecný význam slova věc se přestal člověka týkat. S tím souvisí zásadní proměna západní kultury, pro kterou se vžilo označení nihilismus. Ztráta věci se odehrává za současného vzmachu techniky do role určujícího ontologického principu. Jediným adekvátním prostředkem a positivní alternativou vůči tomu je podle Rilkeho umění, povýtce básnění. Roli básníka Rilke zakládá v souvislosti s motivem noci a blízkosti, z níž se právě věc jako taková vytrácí.

Ročenka pro filosofii a fenomenologický výzkum je novou publikační platformou živého bádání v oblasti české a slovenské filosofie. Autory druhého svazku jsou Ladislav Benyovszky, Tomáš Holeček, Jakub Marek, Aleš Novák, Jaroslav Novotný a Václav Zajíc. Ve svých příspěvcích pokaždé jinak, ale vždy konkrétně dokáží odpovídat na otázky zkoumající živost, životaschopnost, a tedy poctivost dané filosofické pozice, tematizace a práce.

Filosofie se rodí v dialogu a pouze v něm zůstává nadále živá. Klást otázky patří k základnímu étosu opravdové filosofické práce, která se nesmí zastavit před žádnou autoritou. Klást filosofické otázky Martinu Heideggerovi se často však redukuje na (vposled oprávněné) morální a politické ostouzení, obviňování a odmítání bez samotného zabývání se záležitostí jeho myšlení. Nicméně politické pohoršení tak při vší legitimnosti mnohdy slouží pouze jako alibismus maskující skutečnou neochotu či neschopnost zabývat se jeho náročným, a přeci přínosným filosofováním. Když je Heideggerovo myšlení poctivě a kriticky dotazováno „sine ira et studio“, ukazuje se jako produktivní a inspirativní. Mezinárodní kolektiv autorů představuje nové perspektivy, ze kterých recentní badatelský zájem pohlíží na konkrétní aspekty Heideggerova myšlení. Autory jednotlivých kapitol uvádějících Heideggerovo myšlení do konkrétních forem dialogu jednak s jinými dějinnými autoritami, jednak speciálně s novověkou (přírodo)vědou, jsou Ladislav Benyovszky, Jana Kružíková, Jakub Marek, Aleš Novák, Peter Trawny a Holger Zaborowski.

Ustavičně se proměňující povaha myšlení Friedricha Nietzscheho znemožňuje nalézt jeho jednotící prvek. Jedním z nich by mohlo být sledování myšlenky věčného návratu téhož, která se však objevuje v Nietzscheho díle až od druhé poloviny roku 1881, veřejně pak dokonce až od roku 1882, a proto nemůže platit za svorník celé jeho tvorby. Předložený pokus o interpretaci této - podle Nietzscheho slov - "nejtěžší myšlenky" či "myšlenky myšlenek" však není pouze historickým komentářem konkrétních pasáží z Nietzschova díla (nepublikované zápisy z pozůstalosti z roku 1881, spis Radostná věda z roku 1882, třetí díl knihy Tak pravil Zarathustra z roku 1884, sporadicky i zápisy z pozůstalosti z let 1885-1888), nýbrž vpravdě filosofickou interpretací nesenou jasnou tezí, že v základu lidské existence spočívá strach, se kterým se filosofie - primárně v podobě tzv. první filosofie neboli metafysiky - vyrovnává. Pokoušíme se tak demonstrovat interpretační tvrzení, že Nietzschova myšlenka věčného návratu téhož představuje jednu z podob vyrovnávání se s bazálním lidským strachem, a proto je též jednou ze základních pozic v rámci západní metafysiky, která je - vedle, či na rozdíl od umění, (přírodo)vědy, politiky, zábavy atd. - jedním ze specificky lidských způsobů, jak se vyrovnávat se strachem a být vpravdě svobodný.

Rok 1945 znamenal pro Neratovice, stejně jako pro celou Českou republiku, osvobození od nacistické nadvlády a konec šesti let strachu a útrap. Tento období přineslo tragédie, kdy mnoho občanů bylo zavražděno v koncentračních táborech a na frontách 2. světové války. Dne 22. března 1945 však Neratovice zažily bombardování, které se stalo další krutou daní za válečné běsnění. Tato událost byla dlouho zmiňována pouze v několika opakovaných větách a sloužila k podpoře protizápadní propagandy až do roku 1989. V posledních 25 letech se objevily některé dobové zápisy a vzpomínky pamětníků, avšak chybělo komplexní a nestranné zpracování této tragédie. S blížícím se sedmdesátým výročím událostí roku 1945 se město rozhodlo vytvořit publikaci, která se zaměří na konec 2. světové války v Neratovicích. Tato kniha má za cíl uctít památku padlých občanů a rozšířit povědomí o historii města a jeho okolí. Cennou součástí publikace jsou vzpomínky pamětníků, stálých i bývalých obyvatel Neratovic, jejichž příběhy nás přenášejí do událostí roku 1945, a to jak smutných, tak radostných.

Friedrich Nietzsche je myslitel, který polarizuje a cíleně vyhledává konfrontaci. Volba jeho protivníků může povědět něco podstatného o něm samém a o cestách jeho myšlení. Na konkrétních příkladech jeho filosofického nepřátelství s Arthurem Schopenhauerem, Immanuelem Kantem, Sókratem, Jean--Jacques Rousseauem, Charlesem Darwinem, Ježíšem a apoštolem Pavlem se může ukázat nejen specifičnost Nietzscheho díla, ale i míra jeho částečné závislosti na nepřátelích, kteří jako stín Nietzscheho doprovázejí. Obsahově se v případě Nietzscheho konfrontací s uvedenými diskutuje pojetí řeči, jejího původu a její metaforičnosti, dále souvislost morálky a strachu, morálky a soucitu, pak též ustavení hodnoty tradičních západních hodnot, konečně původ a důvody specifické religiozity a mocenské ambice skrývající se konkrétně v křesťanském náboženství, jak ho Nietzsche genealogicky analyzuje v konfrontaci s jeho dvěma nejdůležitějšími postavami, Ježíšem Kristem a svatým Pavlem. Historicky pojaté studie, jež objevným způsobem zpracovávají z velké části doposud netematizované motivy a souvislosti Nietzscheho díla, jsou určeny nejen zájemcům z řad historiků filosofie, ale též theologům, estetikům, lingvistům a literárním vědcům, neboť Nietzscheho myšlení je pokaždé spojeno s promyšlenými literárními strategiemi, které se situačně proměňují s ohledem na zvoleného nepřítele.

Tři podoby lidství ve filosofické antropologii.

Dějinné zamyšlení nad soupatřičností člověka a světa si všímá tradice mezi renesančním myslitelem Mikulášem Kusánským a filosofem německého idealismu G. W. F. Hegelem. Nejedná se o encyklopedické zpracování, nýbrž o poukázání na klíčové myšlenkové motivy relevantní pro novověkou, ale i pozdější filosofii. Kapitoly věnované kromě obou uvedených autorů též René Descartesovi, Baruchu de Spinozovi a G. W. Leibnizovi se koncentrují kolem vůdčího tématu síly, která vystupuje jako jeden z hlavních rysů novověké metafysiky i určení subjektivity, v níž západní člověk rozumí své lidskosti. Člověk je jediná bytost, která svět nejen má, ale především ho utváří. Světatvornost bytostně souvisí s lidskou svobodou a se zřejmostí pravdy, díky které se svět člověka vůbec může (do)týkat neboli svítit, jak zní v českém slově "svět" označujícím vágně komplexní významovost jednoty a mnohosti života. Svět, pravda a svoboda jsou tím, oč běží v myšlení zvaném filosofie. Potud je každá filosofická tematizace světa jako věci, o kterou v myšlení běží, zároveň otázkou, co je sama filosofie, ale i konkrétní odpovědí na ni. Zároveň je vždy i otázkou po určení lidskosti člověka.

Who can guess what a woman will do when the unthinkable becomes her reality? From the bestselling author of THE WEIGHT OF WATER, this enormously gripping and powerfully wrought novel asks the questions we all have about ourselves and definitively places Anita Shreve among the ranks of the best novelists writing today. Being married to a pilot has taught Kathryn Lyons to be ready for emergencies, but nothing has prepared her for the late-night knock on her door and the news of her husband's fatal crash. As Kathryn struggles through her grief, she is forced to confront disturbing rumours about the man she loved and the life that she took for granted. Torn between her impulse to protect her husband's memory and her desire to know the truth, Kathryn sets off to find out if she ever really knew the man who was her husband. In her determination to test the truth of her marriage, she faces shocking revelations about the secrets a man can keep and the actions a woman is willing to take.

Sedm osobností české a slovenské vědy reaguje na přezíravý postoj vůči humanitním a společenským vědám osobně laděnými texty, ve kterých nás seznamují se svými obory a apelují na jejich nezbytnou roli v životě jedince i společnosti. Falešná optika pouhé aplikovatelnosti a bezprostřední užitečnosti poznatků a vědění proměňuje od základu ideu univerzity a ohrožuje existenci mnoha vědních oborů, jež mají za sebou bohatou historii a přispívají k pěstování a tříbení národní a kulturní intelektuální identity. Editoři této kolektivní monografie, Jan Randák a Aleš Novák, se domnívají, že je stále ještě čas zastavit negativní trend podhodnocování humanitních a společenskovědních oborů. Záměrem knihy je upozornit na tento stav, pozitivně ukázat silné stránky těchto disciplín a otevřít diskusi o jejich odpovídajícím celospolečenském – kulturním a duchovním – významu.

V roce 2023 uplynulo 400 let od narození francouzského matematika, filosofa, a hlavně křesťana Blaise Pascala. U této příležitosti proběhla na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy konference nazvaná Blaise Pascal 400: pochybovat, tvrdit, odevzdat se. Jednotlivé příspěvky ukazují Pascala v dialogu s René Descartem, jako ztělesnění figury svobodného ducha ve smyslu „středního“ období Nietzschova filosofování, jakožto inspirátora existenciálně laděné filosofie Sørena Kierkegaarda a Romana Guardiniho, jako dodnes aktuálně inspirujícího myslitele konfrontujícího nás s pocitem „kosmické hrůzy“ ze slavného fragmentu 72 Myšlenek; a konečně jako myslitele, který zdánlivě chybí v Heideggerově koncepci „dějin bytí“, jenom aby se v nich ukázal v překvapivé konstelaci epochy „actualitas“. Pascalovo myšlení se ukazuje jako dodnes živé, svým způsobem „aktuální“, a rozhodně inspirativní.

Básník Paul Celan je pro svou originální práci s jazykem zdrojem údivu, který je počátkem filosofování. Proto se k němu filosofové opakovaně vracejí v pokusu vyrovnat se s jeho básnickým dílem. I samotný Celan pilně studoval filosofické spisy své doby, zejména personalistickou filosofii Martina Bubera a ontologické myšlení Martina Heideggera. V odkazu na Bubera chápe Celan řeč dialogicky jakožto oslovení druhého člověka, a to i kdyby ten neposlouchal nebo nebyl přítomný. V návaznosti na Heideggera chápe Celan řeč jakožto nepřetržitou a nezavršitelnou událost cesty k oslovení druhého člověka. Básnit – což je exemplární modus řeči – pak znamená být ustavičně na cestě k samotné řeči, jež mluví prostřednictvím oslovení, naslouchání a odpovídání. Celan věnoval svým bezmála „teoretickým“ úvahám nad bytostným určením řeči, umění, básnění a samotného básníka dva proslulé texty, které původně vznikly jako děkovné proslovy u příležitosti udělení dvou literárních ocenění. V nich je patrný zejména silný vliv a inspirace myšlením Martina Heideggera, který rovněž poskytl titul předloženému ryze filosofickému pokusu o porozumění Celanově tvorbě.

V životě existují dvě jistoty: smrt a daně. Smrt, jako stín života, provází lidské myšlení od jeho počátku. Abychom mohli žít, musíme se vyrovnat s nevyhnutelností smrti, což vedlo k různým pokusům o její pochopení, zahrnujícím náboženství a filosofii. Filosofické úvahy o smyslu života nemohou opomenout smrt, často ji vnímají jako pouhý protiklad žití. Novější filosofická antropologie, zejména v první polovině 20. století, přináší nové pohledy na podstatu smrti. Max Scheler, jeho žák Paul Ludwig Landsberg a po druhé světové válce Helmuth Plessner se snažili promyslet zkušenost smrti. Pro Schelera je klíčovým prvkem stárnutí, pro Landsberga ztráta blízkého a pro Plessnera čas. Tito autoři věří, že pochopení smrti by mělo oživit víru v život po smrti, čímž relativizují smrt jako protiklad života. V jejich pohledu se smrt stává součástí univerzálního života, který propojuje vše živé. Tato perspektiva ukazuje, že smrt není výsadou člověka, ale je inherentní všemu živému. Pozice těchto autorů tak naplňuje filosofii jako prostředek útěchy a smíření.

Kniha seznamuje s málo známou, avšak o to pozoruhodnější fází myšlení Martina Heideggera bezprostředně po vydání jeho knihy Bytí a čas, kterou se mu nepodařilo dokončit zejména z věcných důvodů. Proto se pokusil vykročit novým směrem k tematizaci lidské existence na základě vyšetření tzv. antropologické diference mezi člověkem a zvířetem, jak to prováděla soudobá módní filosofická antropologie, proti které se Heidegger snažil vymezit, byv k ní neprávem řazen již svým učitelem Edmundem Husserlem. Tomu věnoval velkou část semestrální přednášky nazvané Základní pojmy metafyziky: svět – konečnost – osamělost ze zimního semestru 1929/30, ve které usiloval o ryze filosofické promyšlení podstaty života: považoval život za způsob bytí zvířete a rostliny – v protikladu k existenci, která právě označuje způsob bytí člověka. Tyto různé způsoby bytí se odlišují zejména v tom, jak je v nich daný svět označující celek zřejmosti jsoucna jakožto jsoucího. Zatímco člověk existuje světa- tvorně, zvíře žije tak, že je ochuzeno o svět. Třetím typem je pak ještě kámen, který je o svět naprosto připraven. Ačkoli samotný Heidegger považoval tuto fázi svého myšlení za svého druhu slepou uličku, je opravdu hodné pozornosti a ocenění, že dokázal originálním způsobem vymyslet a předložit metafyzický pojem života. Byť neuspěl, přesto slouží jako velká myšlenková inspirace a vposled i jako chvála filosofie.

Animal excentricum. Přehled klasiků filosofické antropologie je přehledová publikace uvádějící do základních směrů a myšlenek filosofické antropologie, jednoho z populárních myšlenkových směrů ve 20. století. Snaží se zaplnit mezeru chybějící či nedostatečné výkladové literatury věnující se právě této tradici, jež zažívá svého druhu oživení zájmu. Zcela charakteristická je snaha uvedených autorů spojit výzkumy a zjištění duchovních, sociálních a přírodních věd za účelem vypracovat jednotnou ideu člověka, kterou lze pak prakticky aplikovat na organizaci lidských institucí. Výklad sleduje vůdčí postavy tohoto filosofického směru a jejich buď hlavní díla, nebo klíčové pojmy. Zvolenými hlavními představiteli filosofické antropologie jsou ryze filosofující Max Scheler, Helmuth Plessner a Arnold Gehlen, jakož i představitelé více biologické větve Jakob von Uexküll, Adolf Portmann a F. J. J. Buytendijk. Základními pojmy jsou osoba, duch, svět, osvětí či Umwelt, niternost, život, jednání, řeč a další. Kniha má ambici posloužit jako svého druhu úvodní a učební text, který by mohl zpřístupnit filosofickou antropologii v její klasické podobě a vypracování širší veřejnosti.

Fenomenologická filosofie patří v naší zemi stále k jedné z nejrozšířenějších specializací a předložený svazek prezentuje širokou paletu témat aktuálního výzkumu uskutečňovaného na rozličných pracovištích, který demonstruje životaschopnost a relevantnost tuzemské fenomenologie. Svazek obsahuje ukázku možné diskuse mezi fenomenologickou a analytickou filosofií, mezi fenomenologickým a kognitivně-vědním výzkumem, dále dva příklady konkrétních analýz tělesnosti a konečně též experimentální texty, jež mají ambici překračovat rámec autoritativního korpusu fenomenologických textů a provádět samostatné výzkumy konkrétně možností topologického uvažování, deskripce psychedelických stavů mysli a transformativního myšlení.

Neratovice – město na Labi, město u Spolany. Novodobou historii tohoto moderního města v průběhu jedné generace od roku 1990 až do roku 2010 mapuje publikace nazvaná Neratovice 1990-2010. Za tu dobu se zde zlepšilo životní prostředí, zkvalitnilo zdravotnictví a sociální péče, vzniklo střední školství, rozvinula se obchodní síť, rozšířilo se dopravní spojení a město oživily některé kulturní projekty. Skupina místních nadšenců již mnoho let chodí po Neratovicích a proměny tohoto pulsujícího města zachycují objektivy svých fotoaparátů. Z jejich materiálů byla sestavena tato zajímavá publikace.

Fenomenologická ročenka 2019 navazuje na předchozích osm ročníků Ročenky pro filosofii a fenomenologický výzkum, která vycházela mezi léty 2011–2018 a jejímiž vydavateli postupně byli Aleš Novák a Ladislav Benyovszky. Přistoupili jsme nejen k praktičtějšímu zkrácení názvu, ale i k implementaci elementárních standardů pro vydávání akademických textů, a to jednak formou zřízení redakční rady ročenky, jednak standardizovaným procesem anonymního posouzení textů, který sluje peer review proces. Letošní ročník ročenky byl ve znamení 130. výročí narození Martina Heideggera a zároveň 30. výročí od vydání jeho posthumního a druhého hlavního díla Beiträge zur Philosophie (Vom Ereignis) v roce 1989, kdy se připomínaly jeho sté narozeniny. Za tímto účelem byli osloveni vůdčí světoví badatelé věnující se dílu a myšlení Martina Heideggera, aby speciálně pro naši ročenku napsali své studie, ve kterých diskutují vliv a odkaz uvedeného Heideggerova spisu, který stále ještě není dostatečně doceněný v odborné debatě. Po vší kontroverzi, kterou s sebou přineslo zveřejnění Heidggerových tzv. „černých sešitů“ v roce 2014, se totiž zapomnělo, že Heidegger je také, ba především jedním z největších filosofů 20. století.

Kniha naplňuje badatelské desideratum týkající se Heideggerovy údajně nedostatečné tematizace problematiky těla a tělesnosti, jež mu bývala vyčítána hned od vydání spisu Bytí a čas. Heidegger se tělem nezabýval, protože jeho zájem náležel otázce bytí, nikoli jakémukoli privilegovanému jsoucnu. Tělo pro něj není filozoficky hodným „předmětem“ zkoumání už jen proto, že ho lze pouze popisovat, nikoli vysvětlovat, což znemožňuje seriózní snahu o vypracování něčeho jako „nauka“ o těle. Požadovat tudíž od Heideggera cosi jako „fenomenologii těla“ je nepochopení jeho myslitelského záměru. Za základ předloženého pokusu o rekonstrukci domnělého Heideggerova pojetí těla a tělesnosti slouží jednak dvě nietzschovské přednášky ze třicátých let 20. století, jednak dva z tzv. Zollikonských seminářů z roku 1965, které Heidegger vedl společně se švýcarským psychologem Medardem Bossem. Tělesnost se v nich ukazuje jako způsob lidského bytí ve sdíleném světě mající význam „projevovat gesta tvářnosti“. Z hlediska existenciální analytiky z knihy Bytí a čas by tedy tělo spadlo pod rubriku existenciálu „rozpoložení“.