Anna Brikciusová Books

V nové básnířčině sbírce se vedle pro ni příznačných motivů přírody a lidské každodennosti objevují v celé svojí podivuhodné jedinečnosti také ohlasy aktuálního fenoménu izolace jedince, umocněné fatálním děním spojeným s pandemií covidu-19. Ta sice do jisté míry omezuje existenci lidí na celém světě, ale v našem prostředí mohla navíc některými restrikcemi vyvolávat reminiscence na neblahé období bývalého režimu. Tyto tóny však nejsou trvalé a také jejich intenzita se neustále proměňuje. Vždyť je třeba mít na mysli, že básnířka je zároveň muzikantka, a její zvukomalebné verše citlivě postihují širokou škálu lidských emocí od temných, často teskných, až k těm nejjásavějších. Tak jako u předchozí sbírky, i tady si autorka sama vybrala motiv na obálku, tentokrát reprodukci obrazu od francouzko-kolumbijské malířky Marie Transon. A stejně jako minule, i teď s ním souzní celou svou bytostí.

Autorka se ve své sbírce představuje jinak, než jak jsme u ní byli dosud zvyklí, tematicky, stylově i emočně. Její verše, tentokrát téměř bez interpunkce, mohou pro svůj velmi omezený formát působit svazujícím dojmem, ale čtenáři nabízejí úžasný prostor k bezbřehé fantazii. Inspiraci pro ně čerpá i nadále v sobě a kolem sebe, v přírodě a v každodenním životě, nechybí však ani závažná společenská témata. Její oči vidí více než oči mnohých jiných, a pak už není třeba vysvětlovat, stačí jen reflektovat. A tato reflexe je neotřelá, často až překvapivě hravá, dokonce se občas objevují i jazykové hříčky. Nejde přitom o hravost nahodilou, vždyť jedním z výrazných rysů básní je jejich pečlivé pointování. Kromě toho je z každého verše, z každého slova přesvědčivě patrná radost z psaní jako prostředku sebevyjádření. Jako by jimi básnířka zvala své čtenáře, aby se k ní připojili a ozvláštnili tak svůj život, stejně jako je ozvláštněn ten její. Těžko lze přesvědčivěji vyjádřit, jak je pro ni vlastní tvorba důležitá.

Ve své nejnovější sbírce básnířka navazuje na trend realizovaný i v předchozím básnickém souboru Kropení svěcenou vodou. Rozehrává motivy antropomorfizované přírody, lidské každodennosti a také aktuálního fenoménu izolace jedince, způsobené pandemií covidu-19. Příznačné jsou rovněž melodické základy autorčiných veršů, ovlivněné jejím hudebním vzděláním. Jak píše recenzent, čtení jejích veršů je čtením notových zápisů kantilén. Co je v této sbírce nové, je vysoká míra uplatnění smyslových vjemů, snad všech, které člověk má. A také poměrně složitá symbolika, nápadnější než jindy. Pozvání k četbě veršů, jež svým nevelkým rozsahem mohou budit dojem nenáročnosti, je zároveň pozváním k rozkrývání důmyslných symbolů, což se pro nás, čtenáře, může stát nečekaně hlubokým zážitkem.

Sbírka básní Kolibří úsměv vyniká básnickými zkratkami a miniaturami, pro něž je typický barvitý, až onomatopoicky zvukomalebný jazyk plný hudebnosti. „Nejfrekventovanějším emblémem básnířky jsou přírodní nebo mytické bytosti (např. Jednorožec), tvorové fauny a flory. Nejčastějším „dějištěm“ jejích básní je otevřená krajina, třebaže je mnohdy výrazně antropomorfizována,“ píše Jan Suk, který knihu redakčně připravil a je také autorem doslovu ke sbírce.

Právě vyšla nová kniha Do bouře (2020) od české violoncellistky, básnířky a spisovatelky Anny Brikciusové. Sbírka básní Do bouře byla napsána v Bratislavě, v rámci pobytového stipendia Visegrad Fund. Vydáno Nakladatelstvím Bor. "Hudebnice a literátka, která dosud vydala jednu prozaickou a jednu básnickou sbírku, navazuje ve své aktuální knize básní na tu předešlou, jež vyšla v roce 2017 pod názvem Kolibří úsměv. Z ní, stejně jako z té nynější, vycítí poučený čtenář autorčino hudební cítění i vzdělání. Je patrné na hře se slovy, jejímž výsledkem je výrazná zvukomalebnost veršů, pro básně je dále příznačný vnitřní neklid, výrazná symbolika a silný duchovní rozměr. Aktuální sbírka Do bouře je snad jen o něco naléhavější, ale i nadějeplnější než sbírka předešlá. Opět se tu objevuje antropomorfizovaná příroda, temnota, ale i příslib svítání, pády i vzestupy, cesta odnikud někam, už ne nikam. Pro toho, kdo se chce poprat s dešifrováním symbolů, bude četba jejích básní nepochybně silným zážitkem. Na obálce knihy upoutá reprodukce obrazu Josefa Žáčka, o generaci staršího malíře niterné spirituality, jak bývá charakterizován."

Nejnovější autorčina sbírka přináší, jak jsme u ní zvyklí, křehce působící poezii, jejíž výrazová úspornost připomíná miniatury ne nepodobné japonským haiku. Navzdory svému nevelkému rozsahu si však verše, obsahující pronikavé postřehy ze světa okolo nás a hluboce se zamýšlející nad krásou i tragičností osudů jednotlivců i celé planety, zachovávají značnou míru originální obraznosti, charakteristické propojením konkrétního a abstraktního. Básnířčina poezie nehýří nápadnými vnějšími efekty, je však výrazná svou myšlenkovou i citovou hloubkou. Na zdánlivě klidném pozadí všednodennosti vibruje silné existenciální napětí a úzkost, ale také naléhavost, dokazující dávnou premisu o umění, kam řadíme jak poezii, tak rovněž hudbu, jež je další autorčinou doménou. Podle této premisy je nám umění bytostně zapotřebí, protože kultivuje naše srdce i našeho ducha, a tím také vše kolem nás.

Povídkový soubor violoncellistky, básnířky a spisovatelky pocházející z rodiny se širokým kulturním zázemím je jejím knižním debutem. Obsahuje nerozsáhlé povídkové texty plné fantazie, humoru, ironie i sebeironie. V obsáhlejší próze, jež dala titulu název, se pokouší vyrovnat s problémem „řízené smrti“, hojně diskutovaným a pro mnohé stále nepřijatelným. Navzdory věku se Anna Brikciusová vypořádala s tímto fenoménem citlivě, bez nadsázky, otevřeně a se snahou v mysli překonat dosavadní tabuizování eutanazie.