Robert Šimůnek Book order (chronological)

Druhý svazek souhrnného zpracování dějin Tábora se věnuje rozsáhlému období od zániku samostatné husitské obce po samý práh moderního věku. Dlouhý časový úsek je rozdělen na tři části – první z nich se věnuje pozdně středověkému období již královského města (1452–1526), druhá představuje počátek novověku až po třicetiletou válku včetně jejího průběhu (1526–1648), třetí zahrnuje dobu absolutní a osvícenské monarchie (1648–1790). Zkušený autorský kolektiv se zaměřil nejen na politické, sociální a hospodářské dějiny Tábora v kontextu českých dějin. Kladl si také otázku, nakolik se proměnilo kolektivní myšlení táborské městské obce během přechodu od středověku do novověku, od renesance do baroka a jak na život města působily osvícenské reformy v závěru předmoderního období. Nebyly opomenuty ani kulturně historické proměny tvářnosti města od pozdní gotiky do vrcholného baroka, včetně urbanistického vývoje.

Publikace v sedmi kapitolách mapuje směry a možnosti studia barokních krajin a současně spektrum využitelných pramenu (text – obraz – mapa – terénní výzkum), jejich interpretační potenciál z hlediska historické geografie i kulturních dějin. Kapitoly mají dvojí základní rovinu, mikro- a makropohled (sondy a jejich obecné interpretace), vedoucí k zamyšlení nad možnostmi i limity rekonstrukce historických krajin a výpovědí jednotlivých typů pramenů. Koncepce knihy vychází z širšího rámce studia barokních krajin v Čechách (cca 1650–1800), nastíněného v úvodní stati.

Historický atlas měst České republiky je vydáván v jednosešitových svazcích, zahrnujících základní vývojové tendence města, hlavní srovnávací kartografické prameny, výběrové individuální kartografické prameny a rekonstrukční (tematické historické) mapy, zobrazující kartografickou metodou nejvýznamnější témata z dějin jednotlivých měst.

V předkládané knize, věnované „obrazům šlechtických panství“, se autor zajímá, proč vlastně tyto „obrazy“ vznikaly, co a jak zachycovaly, jakou mohly mít podobu a komu byly určeny. Ptá se po jejich objednavatelích a tvůrcích, ale především po tom, jaká byla jejich úloha ve šlechtické sebeprezentaci. Hranice mezi ideálem kulturní krajiny (s architekturou) a její někdejší reálnou podobou byla nezřetelná – nebudeme-li proto staré obrazy vnímat jen jako „dávné fotografie“, prozradí nám toho až nečekaně mnoho.

Spojení dvora a církve vyvolává rozporuplné dojmy, přesto nejlépe vystihuje minulost. Světský dvůr vládce, jako prostor pro elitu, vznikal v těsných kontaktech s církví. Muži dvora a církve tvořili pilíře společnosti a pořádku, přičemž jejich světský život plynul vedle duchovního života zasvěcených službě Bohu. Klérus, který se pohyboval na světských dvorech, měl významnou roli a byl na úrovni nobility. Vzdělanci byli součástí diplomacie doma i v zahraničí, a kanceláře vladařů se hemžily psacími potřebami a archiváliemi. Duchovenstvo zajišťovalo různé služby, jako jsou zpovědi, křty, manželství a poslední pomazání, a hrálo klíčovou roli při důležitých událostech v životě vládnoucích rodin. Světský a duchovní svět se na panovnickém dvoře prolínaly, ať už v běžných dnech, nebo během slavností. Křty, biřmování, sňatky a korunovace se neobešly bez duchovních. Kapitoly knihy se však zaměřují na každodenní život a architekturu, a vyhýbají se dvorským ceremoniím, které byly již zpracovány v předchozích svazcích. Tímto způsobem se představují situace z běžného života a výjevy z každodenního prostoru.

Během posledních deseti let se Robert Šimůnek, působící v Historickému ústavu AV ČR, vypracoval v předního znalce české aristokracie pozdního středověku. Ústřední téma jeho monografie přestavují nejrůznější podoby sebeprezentace šlechty. Ta vědoma si svého výsadního společenského postavení, podpořeného stavovským uspořádáním mocenských sil po Lipanech, začala v polovině 15. století nejrůznější cesty, jejichž prostřednictvím chtěla navenek zdůraznit svůj étos, svoji starobylost i svoji jedinečnost. Šlechtické snahy o ovládnutí paměti se promítaly jak do podob nejrůznějších staveb světského i církevního charakteru, tak do konstruování rodových pověstí i vizuálních symbolů v podobě erbů, portrétů či náhrobků. Autor všechny tyto problémy sleduje jak s důrazem na detail, tak v širokém společenském kontextu druhé poloviny 15. a počátku 16. věku, v němž se zdánlivě jedinečné jevy šlechtické reprezentace ve skutečnosti jeví jako vědomé projevy kolektivně sdílené šlechtické identity a kultury.

Kniha, kterou jsi vzal, čtenáři, do ruky, je vydána u příležitosti 750 let od první písemné zmínky o Kájově, již obsahuje zakládací listina zlatokorunského kláštera českého krále Přemysla Otakara II. Je určena především čtenářům, kteří chtějí poznat kořeny místa, v němž mají nebo měli svůj domov, ale i těm, kdo Kájov navštěvují nebo se o něj zajímají. V osmi chronologicky řazených kapitolách nabídne výlety do historie místa v širších a hlubších souvislostech a jsou to výlety s průvodci - historiky, kteří se Kájovu ve svých výzkumech věnují. Poslední, devátá kapitola nás převede k současnosti, je stručným nástinem toho, na co si ještě mnozí pamatují. Celobarevná kniha je proložená fotografiemi, vyobrazeními i mapkami.

Knihu tvoří dvě desítky statí odrážejících aktuální tendence českého (a středoevropského) historicko-geografického výzkumu na počátku 21. století. Pro koncepci knihy byl zvolen postup od speciálního k obecnému: základ tvoří regionální sondy a na nich jsou ukázány trendy, koncepce a metodické postupy dnes užívané. Z hlediska chronologického sahá záběr od přelomu 13. a 14. století téměř do současnosti, geograficky jsou zastoupeny regiony z celého území Čech, Moravy i Slezska a tematicky publikace naznačuje přesahy historické geografie v dnešním pojetí do řady dalších disciplín. Kniha vznikla k poctě Evy Semotanové.

Kniha se zaměřuje na kulturněhistorický obraz šlechtického dominia ve středověkých Čechách, rozčleněná do dvou částí. První oddíl "Páni z Rožmberka 1250-1520" zkoumá osudy osmi generací rodu a zahrnuje kapitoly o majetkové držbě, uplatnění Rožmberků v hierarchiích, sňatkové politice, rožmberských hradech a rezidencích, klášterech, vzdělanosti a kulturním mecenátu. Dále se věnuje rodovým tradicím. Druhý oddíl "Kostel a kostelní okrsek jako sociální prostor" analyzuje sociální dějiny pozdně středověkých Čech na základě písemných a hmotných pramenů z rožmberské domény. Mapuje farní síť a církevní struktury, situaci farářů a každodenní život farní obce. Zkoumá vznik a založení kostela, jeho podobu a typologii s ohledem na anonymní kameníky a umělce, kteří je budovali. Závěr práce zakotvuje studii do širšího rámce aktuálního výzkumu dějin rodu Rožmberků a jejich domény, přičemž přináší přehled literatury k tématům, jež byla v knize pojednána jen okrajově.