Věra Linhartová Books

Tvorba Věry Linhartové, ať již psaná česky nebo později francouzsky, je vzácně jednotná. V textech označovaných za experimentální, jež knižně vycházely od poloviny šedesátých let (Prostor k rozlišení, Meziprůzkum nejblíž uplynulého, Rozprava o zdviži, Přestořeč, Dům daleko), nejde o formální experimenty, ale o důsledné vytváření mimoprostoru, který je pro jakoukoli tvorbu nezbytný, o snahu proniknout řečí do prostoru za slovy, který určuje skutečnost. Francouzsky psané texty (zejména Masožravé portréty, Kaskády či Mé zapomínky, za něž roku 1998 obdržela Cenu Jaroslava Seiferta) jsou svědectvím nové, jiné zkušenosti naší přítomnosti ve světě. V žádném svém textu, v žádném ze svých životních rozhodnutí se Věra Linhartová neodklonila od kategorického požadavku opravdovosti, nikdy nepřistoupila na jakýkoli kompromis. Básně a komentáře sbírky Ianus tří tváří byly napsány v letech 1962–1966. Nejranější je oddíl Nastolení krále (1962). Dům pro mé lásky (1965) je doplněn úzce osobním komentář

Ilustrace Adriena Šimotová. Graf. úprava Vladislav Zadrobílek. - Poslední česky psaný text Věry Linhartové (nar. 1938, od roku 1968 žije v Paříži) evokuje příběh básníka a spisovatele Gérarda de Nerval.

Šest povídek o osudech dětí, které se léčily na onkologické klinice Dětské nemocnice FN Brno z těžké zhoubné choroby. Příběhy smutné, ale i nadějné. Autorka si pozorně všímá zkomplikovaných rodinných vztahů, která tato nemoc způsobuje, rozpadu rodin, obětavosti matek, otců i lékařského týmu při záchraně dětských životů.

Tyto dvě básně jsou uvedeny vedle sebe v osmé císařské antologii Shinkokinshū (Nová sbírka dávných a novodobých básní, 1205). Obě byly vždy posuzovány jako paralelní a komplementární, zpravidla byly citovány společně. O svrchovanosti jedné nebo druhé z nich byly vedeny nejen neřešitelné, ale také bezúčelné spory. Vznikly patrně při některé z básnických soutěží, které byly pravidelně pořádány na císařském dvoře, byť i s časovým odstupem, daným životními daty obou autorů. Jejich konfrontace je tedy zřejmě pozdější volbou pořadatelů sbírky. Ať už je tomu jakkoli, obě jsou vynikajícími příklady vrcholného období klasické japonské poezie. Vyšlo v nákladu 150 číslovaných výtisků

„Odedávna mě provázejí tyto ,verše psané na vodu‘, utkvělé v podobě, kterou jim dal básník Bohumil Mathesius. ... Autorem pětiverší je legendární básník a milovník Ariwara no Narihira (825–880) ... Tsuki ya aranu... je snad nejpřekládanější báseň raného období klasické japonské poezie. Nechybí téměř v žádné antologii či historii japonské literatury, jak dokládá tento zdaleka ne úplný výběr ze základních děl evropské a americké japanistiky od konce 19. století.“ Věra Linhartová

Dvojjazyčné vydání zpřístupňuje českému čtenáři poprvé francouzsky napsané básnické prózy Masožravé portréty, jež doplňuje autorčin vlastní komentář Une langue plurielle (Pomnožný jazyk), napsaný v roce 1988. Masožravé portréty sestávají ze tří výjimečných textů: Stařena z hory (La Vielle de la Montagne), Učitel Sagiro (Maitre Sagiro) a Zajatá divoška (Une barbare captive), jež jsou třemi epizodami téhož příběhu, který se odvíjí v jakémsi bezčasí, jinde. Přítomnost, a zároveň nepřítomnost řeči, která míří k zapomnění, k tichu tak hlubokému, že je slyšet. Autorka nazývá tyto texty mýtem o nezdařené vzpouře, která se v jakési očistné spirále navrací skrze odříkání. Čtenář je doslova vtahován do víru promluv. Text se prosvětluje, jakoby prozařován světlem odjinud. Prosvítá z něho právě to, co je jen zdánlivě mimo. Nesmírně čistá próza Masožravých portrétů svým tónem naprosté nezbytnosti potvrzuje vzácnou jednotu celé tvorby Věry Linhartové, v níž jde o nejzákladnější zkušenost naší přítomnosti ve světě.

Souběžný francouzský text. Obsahuje: Vodopád v Nači = Cascade de Nachi -- Odmámení : kamenná zahrada v Rjóanži = Détrompe-l’oeil : le Jardine se de Ryôanji -- Smích bez zaujetí : zápisky z cesty = Rire indifférent : un carnet de voyage. K třiceti třem výtiskům jsou přivázány originální grafiky Adrieny Šimotové, které vytiskl Vladimír Bujárek.

Kniha představuje Jana Bělehrádka (1896-1980), českého lékaře, biologa, profesora UK, děkana Lékařské fakulty UK.

Obsáhlý svazek shrnuje v autorčině výběru a uspořádání téměř všechny její eseje o českém a evropském moderním výtvarném umění a literatuře a o japonském umění, myšlení a kultuře. Psány byly v 60. letech česky, po roce 1968 i francouzsky, německy a japonsky. V překladu do češtiny zde tyto zásadní texty vycházejí vůbec poprvé. Kniha svým významem překračuje hranice nejen českého, ale i evropského myšlení o kultuře, umění a životě. Je rozčleněna do oddílů, z nichž každý autorka uvádí vlastním novým úvodním textem. Součástí svazku jsou doslov Marie Langerové, úplná bibliografie díla Věry Linhartové a rozsáhlý jmenný rejstřík.

Věra Linhartová (1942) zpracovala příběhy ukrajinských a ruských žen, které se rozhodly žít v Brně a na jižní Moravě. Přes veškerou snahu alespoň o optimistické vyznění jsou smutné až tragické, ale zároveň plné energie. Jsou svědectvím, ale i výzvou a nepříliš potěšitelným obrazem vztahu naší komunity nebo některých jejích členů ke slovanskému východu... Jde často o dobrodružné bloudění lidí (žen) a celých národních komunit po tragickém a v podstatě dost divokém rozpadu SSSR. ..Minulé křivdy přivolávají nové, jejich řetězec jako by nešlo přetnout. ...Bez zastírání a retuší se tu píše o konfliktním střetávání domácího a cizího prostředí a obecně kulturního nesouladu, o stereotypu vetřelce, o jiných životních zvyklostech, o potížích integrovat do cizí, byť slovanské, národní komunity...(volně podle prof. Ivo Pospíšila v recenzi v KAMu 12/2010). Kniha vyšla za finanční podpory Jihomoravského kraje, autorem ilustrací je Lev Lucker (žije v Bavorsku), projekt řídila Oxana Šmeralová.

Skvěle napsaná kniha, která je pro naši odbornou veřejnost potřebná jako sůl, v sobě spojuje prvky vědeckého díla i učebnice. Autorka, která nejen učí na vysoké škole, ale je i známá publicistka, jasně dokazuje, že ví, o čem píše. Navíc celou problematiku podává natolik poutavě, že se od textu nelze odtrhnout. Odborný text je místy lákavě jinde až explozivně doplněn životními příběhy a kazuistikami. Celá kniha dokazuje, že slovo v rukou lékaře je jako skalpel v rukou chirurga. Publikace je určena především studujícím a lékařům všech medicínských oborů, sestrám, psychologům – tedy všem zdravotníkům v praxi klinické i ambulantní, ale také všem zájemcům o dobrou a účinnou komunikaci, v neposlední řadě i samotným pacientům. Publikace je vhodná jak pro pre- tak pro postgraduální získávání zkušeností. Měla by se stát povinnou literaturou pro všechny zdravotníky – a nejen pro ně!

Náročné texty těžko zařaditelné se blíží jednak povídce, jednak filosofickému eseji. Autorka, nadaná darem výmluvnosti a nečekaného rozvíjení myšlenek, ohraničuje jejich námětovou oblast na jedné straně strohou realitou, na druhé až neskutečností.

Básnická próza, v níž autorka útržkovitě zaznamenává dění kolem sebe, vyjadřuje pocity a vyslovuje se k problémům, které pociťuje za nejnaléhavější. Formálně střídá zde klasickou sdělnou větu s větnými útržky bez zřetelné syntaktické vazby, či s pouhými shluky slov ve snaze rychleji vyjádřit básnický obraz nebo myšlenku. (Opravňuje-li vůbec co k užití slova / není to jeho podoba / ani jeho význam / Slovo je pouze moc a síla / nepopiratelná a nenahraditelná / Slovesný útvar není ozdoba ani výpověď / ale ryzí silové pole). 500 výt., z toho 28 přednostních výt. bylo vytištěno na přír. papíře Sable

V Rozpravě o zdviži, která se opět pohybuje na rozhraní beletrie a filosofie, rozvíjí autorka dále zvláštní charakter své tvorby. Sama prohlašuje, že její práce „není nic jiného než svého druhu a snad dokonce mimo úmysl divadelní hra“ a zdůrazňuje, že v ní nevytváří ani uzavřenépostavy, ani ukončené příběhy a děje a je vedena spíše postupem meditativní úvahy.

Pitoreskní příběh, odehrávající se v prostředí obrovského lunaparku, je podivuhodnou kombinací reality a fantazie, kde jedna přechází v druhou bez hranic. Příběh, o kterém jeho autor napsal, že „je to vlastně detektivka bez detektiva a možná i bez zločinu“, humorně vypráví o životě v zábavním „Uniparku“, plném pochybných atrakcí a lidí dobrodružných povah i nekalých existencí. Uprostřed nich Pierot, trochu snílek a trochu odstrkovaný hrdina, marně hledá svou životní příležitost. U nás dosud neznámý francouzský spisovatel a básník, který je též vynikající matematik a znalec hovorové francouzštiny, zachytil v tomto dílku burleskní a trochu neskutečnou atmosféru zábavního parku i pestrou arabesku osudů jeho obyvatel. Doslov Jarmila Fialová.

Pásmo čtyř náročných próz (Dobrodružství nevlastního dítěte, Kleopatra, Métův život v obrazech a Přestořeč), navzájem spojených neustále se prolínajícími úvahami a myšlenkami, které autorka označuje jako "řeč, promluvu, rozpravu" a které tvoří hlavní smysl jejího vyprávění, zatímco osoby jen doplňují celek.

Kniha vydaná při příležitosti výstavy v roce 1962,brožovaná,40 stran textu a obrazové přílohy

Meziprůzkum nejblíž uplynutého obsahuje pokusy o vystavění ideálního prostoru bez opěr experimentální prózy, v nemž se aktéři zbaveni tíhy zábran a předsudků pohybují co nejvolněji.V Přestořeči, která už není "meziprůzkumem" možností, pak spisovatelka ověřuje, do jaké míry se takto rozvinuté dění dotýká toho, kdo jej rozvířil, zjitřil a tím je i stvořil. V nejednoduché výstavbě inspirované barokní architekturou se vlastně jako by také zrcadlil ve skrytém spisovatelčině úpmyslu nevyzpytatelný chod času a dějin, chod světla, chod lidských osudů v něm, chod, který k úplnosti teprve spěje.

Značně náročné prózy, málem filosofické eseje, skýtají čtenáři řadu podnětů k zamyšlení a třeba i polemice. Autorka rozhodně nechce – řečeno obměnou jejích slov –, aby je pouze četl a přečtené nechal mimovolně plynout.

* onkologie -- Česko -- 20.-21. století * dějiny lékařství -- Česko -- 20.-21. století * nemocnice -- Česko * výzkumné ústavy -- Česko * Brno (Česko)