Héctor Tizón Books

Héctor Tizón (1929-2012) zählt zu den Klassikern der argentinischen Literatur mit einem umfangreichen Werk, das ab 1960 entstand und 11 Romane, zahlreiche Erzählungen und Essays umfasst. Sein Leben und Schreiben fanden stets abseits der Metropole Buenos Aires statt, sei es als Diplomat in Mexiko, als Anwalt in Jujuy, im Exil in Madrid während der Militärdiktatur oder als Richter am Obersten Gerichtshof in Jujuy, wo er 2010 die Installation einer Uranmine auf indianischem Territorium verhinderte. Tizón war eng mit seiner Heimat im indianisch geprägten Norden Argentiniens verbunden und schuf universale Bilder des Menschseins in einer poetischen Sprache, die Landschaft und metaphysische Dimensionen vereint. Er betonte, dass ein Schriftsteller über den Ort und die Menschen schreiben sollte, die er kennt, um weltweit verstanden zu werden. Sein letzter Roman von 2004 behandelt zentrale Themen wie Unrast, Unbehaustheit, Liebe und Verrat. Die Geschichte folgt einem namenlosen jungen Imker, dessen bescheidene Existenz durch ein plötzliches Ereignis zerstört wird. Auf der Suche nach seinem Ursprung und dem Verständnis seiner Vergangenheit begibt er sich auf eine zwanzigjährige Reise, die an die Odyssee erinnert. Ein Kritiker beschreibt das Werk als „bewegend und schmerzhaft schön“.

Raúl žije v Madridu se svou ženou a malým synem. Navštěvuje bary ve své čtvrti a byty svých přátel – Argentinců, emigrantů bez práce stejně jako on – a se ženou jednoho z nich udržuje intimní poměr. Jeho dny oscilují mezi nudou a smutkem, dokud se neseznámí se „starým vojákem“. Don Luis Somoza y Alurralde, bývalý důstojník Frankovy armády, si vyžádá jeho služeb pro sepsání svých pamětí. Co dělá z člověka trýznitele a vraha, když se jeho vzpomínky neliší od vzpomínek kohokoli z nás?, ptá se v průběhu vojákova vyprávění Raúl. Kniha Starý voják, napsaná v sedmdesátých letech, tedy v době vlády vojenské junty, a vydaná až v roce 2002, je srdcervoucí novelou o soucitu a nenávisti, oněch maskách, za nimiž lidé všude na světě a ve všech dobách ukrývají svou sebelítost a svůj vlastní nezdar.

Německý inženýr Strasser přijíždí do odlehlých končin Argentiny, aby řídil stavbu mostu, doprovázen svou ženou Hilde. Oba prchají z válkou zmítané Evropy, avšak v této zvláštní krajině, uprostřed horka a deště, se setkávají s tím, čemu chtěli uniknout: vzpomínkami a nevratnými ztrátami. Hilde se zamýšlí nad svým životem a touhami, zatímco Strasser v sobě probouzí násilnické choutky. Mezi nimi se nachází Janos, Strasserův maďarský pomocník, jehož přítomnost vytváří napětí, jež může jejich životy buď zničit, nebo jim přinést smysl. Kniha zkoumá rozdíl mezi celým životem a jedním okamžikem, kdy si myslíme, že naše meze jsou určeny pouze námi, ale nakonec zjistíme, že vše se může změnit v nečekaných chvílích. V atmosféře, která je téměř snová a epická, a s jemným lyrismem, autor odhaluje, že touha je látkou, z níž je utkáno ticho, opuštěnost a samota. „Všechno se stalo nesnesitelným, vyjma touhy žít.“

Opravdu jsme těmi, za něž se pokládáme, anebo je to spíše tak, že jsme těmi, za něž nás mají či chtějí mít ostatní? Jsme výtvorem naší vlastní minulosti, našich tužeb a planých nadějí, anebo jsme výsledkem představ či tužeb ostatních lidí? Tento drobný mistrovský opus, v jehož hlubinách se skrývá odpověď na výše uvedené otázky, je prvním autorovým dílem napsaným po jeho návratu z vyhnanství (1976–1982). Prchající muž přichází do zapadlé horské vsi, jež mu poskytne útočiště jen za předpokladu, že přijme roli, kterou mu přidělí ostatní. V tomto podobenství prodchnutém tesknou krásou a jemnou melancholií se vypráví o muži, jemuž nezbývá nic jiného než stát se někým jiným. A současně zde ožívají ona věčná témata, jež se jako Ariadnina nit vinou celým dílem Héctora Tizóna: cesta, identita, exil, vykořeněnost a samota.

Životní příběh člověka je jedno dlouhé kroužení kolem vlastního domu. Když se dveře rodného domu nadobro zaklapnou a člověk je nucen opustit svou zem, když se z rodné vlasti dá odejít jedině úprkem, jak uprchnout před zapomněním a před tichem? Héctor Tizón přetavuje paměť ve slova a cestu v přemítání o totožnosti člověka. Román Dům a vítr, poprvé vydaný roku 1984, je zásadním dílem argentinské literatury dvacátého století. Je stezkou člověka, jenž se vzepře tomu, aby každou noc usínal mezi násilníky a vrahy, cestou toho, jenž se nedokáže smířit s útrpným čekáním. „Právě tohle bude, přinejmenším v mých poznámkách, blábolivým svědectvím o mém vyhnanství. Já bych si však přál, aby právě toto v době, kdy se lidem nahání strach a hrůza a kdy se zabíjí, bylo rovněž svědectvím o mé lásce k této zemi a k těmto lidem, mým spoluobčanům. Před svým útěkem jsem však chtěl spatřit to, co opouštím. Chtěl jsem naplnit své srdce obrazy, abych pak již svůj život nepočítal léty, nýbrž horami, gesty, nekonečnými tvářemi. Pokud se v něčem, co jsem kdy napsal, odráží stav mé duše, jsou to právě tyto stránky.“ Ve své předmluvě k poslednímu, definitivnímu vydání Tizón upozorňuje na skutečnost, že „návratu není“. Ve své bolestné kráse je však tato kniha modlitbou, příslibem a nadějí. Protože i když se náš dům rozplyne, v našem srdci nepřestává žít.

Co ve své zemi zanechává ten, jenž z ní odchází? A co v ní nachází ten, jenž se vrací? Z vyhnanství či z dospělosti se člověk vrací na místo, kde se odehrála minulost, do země, jež je stále stejná. Nevinný pohled dítěte a moudrost člověka, který mnoho zažil a viděl, aniž se hnul z místa, se proplétají se zmařenými sny, s dalekou válkou, která probleskne v jediném obrazu: zranění vojáci ve vlaku. Tyto povídky, které Tizón napsal v letech 1958 a 1959, byly poprvé publikovány v roce 1960 v Mexiku. Všudypřítomný prvek a zároveň metaforu v nich představuje vlak, který je symbolem prchavé vize zanikajícího světa i příslibem cesty do daleka a stejně jako Tizónova próza utváří spojnici mezi dvěma světy a kulturami. V emotivní předmluvě sám autor přiznává, že v této knize se nachází „jádro téměř celého mého pozdějšího díla, jež pojednává o čase, cestě, vyhnanství a návratu – má Odysseova jizva“.