Kniha přináší komplexní pohled na problematiku veřejného mínění jako mnohovrstevnatého jevu, jehož percepce se neustále proměňuje. Uvádí příklady z historie a úvahy významných myslitelů, které ukazují, že veřejné mínění nelze chápat pouze jako čísla z průzkumů. Je to významný politický aktér, který hraje klíčovou roli v politickém procesu a v různých společnostech a politických systémech plní odlišné funkce a získává různé významy podle názorů odborné veřejnosti, politických aktérů a samotné veřejnosti. Kniha je určena těm, kteří chtějí lépe porozumět politickému procesu a roli veřejného mínění v něm. Obsahuje tematicky prolínající se bloky, které přinášejí plastický pohled na tuto problematiku v kontextu moderních demokratických společností. Úvodní část se věnuje původu, podobám a funkcím veřejného mínění na základě historických reálií a dobových reflexí. Dále jsou nastíněny směry dalšího vývoje veřejného mínění, zejména v souvislosti s proměnami komunikace a online prostředí. Druhá část se zabývá historií, metodami a postupy empirického výzkumu veřejného mínění a ukazuje provázání teoretických reflexí s reálnými společenskými úlohami.
This textbook considers understanding social processes to be the main task of sociology. From this perspective its authors demonstrate and explain problems which they consider to be crucial for contemporary social science. These are topics of a theoretical and epistemological nature, which are nevertheless closely connected with social development and issues arising from it. The book moves from the more general theoretical questions and dilemmas raised by key social thinkers, such as those connected with the concepts of actor, agency, institutions, structures and systems. It then leads to theoretical reflections on long-term developmental processes associated with the phenomena of power and life in current societies, including globalization, identities, migration, etc. It provides a comprehensive approach to the essential questions of sociology. Lucidly written and including the latest sociological perspectives, this book will find wide appeal among social science students and researchers, and is also for the socially aware general reader
Kniha se vrací k některým otázkám, které před více jak půl stoletím formuloval Ralf Dahrendorf. Ten tehdy v práci Homo sociologicus konstatoval, že v základu jednotlivých sociálních věd je vždy obsažena (často jako zamlčený předpoklad) určitá zjednodušená představa o tom, co je člověk. Pokud jde o sociologii, Dahrendorf spojil tuto představu s konceptem „sociální role“, který podrobil rozsáhlé kritice. V první kapitole knihy, nazvané Jedinec a společnost, sledují Jakub Mlynář a Miroslav Paulíček proměny uvažování o lidském jedinci v dějinách sociologického myšlení od jeho počátků do současnosti. Pozornost věnují významným postavám 19. a 20. století (Comte, Marx, Durkheim, Weber, Simmel, Freud, Sorokin, Schütz, Goffman, Berger, Luckmann, Giddens, Bourdieu, Luhmann, Beck, Lipovetsky) s cílem ukázat, jak se v jejich dílech zobrazuje napětí mezi svobodou a determinovaností, egoismem a altruismem, racionalitou a iracionalitou. Druhá kapitola od Marka Německého je zaměřena na vývoj názorů amerického sociologa Talcotta Parsonse. Ze sociologů 20. století to byl především on, kdo teoreticky rozpracoval a do značné šíře rozvinul teoretickou problematiku aktéra a sociálních rolí. Protikladnou alternativu vůči Parsonsovu přístupu představuje soudobá analytická sociologie (Hedström, Boudon, Lindenberg, Kroneberg), kterou ve třetí kapitole představuje Tomáš Diviák. Čtvrtá kapitola od Jiřího Šubrta se vrací k pojmu sociální role; je v ní nastíněna historie toho, jakým způsobem byl daný koncept v sociologickém myšlení chápán, na jaké teoretické koncepce se vázal a jaké otázky vyvolával. Téma sociálních rolí bylo v průběhu 70. let 20. století odsunuto stranou a pozornost tehdejších sociologů se obrátila k problematice aktérství. J. Šubrt ukazuje, že i přes tento posun je užitečné se k pojmu sociální role vrátit, neboť může být klíčovým pro řešení protikladu mezi sociologickým individualismem a holismem. Poslední kapitola Namísto závěru se vrací k základní otázce, která prolíná všemi probíranými tématy a týká se vztahu jedince a společnosti. Podkladem pro kritické zkoumání se zde stává koncepce P. L. Bergera a T. Luckmanna, jíž je obecně přisuzována schopnost tuto otázku řešit v rámci konstruktivistického výkladového modelu. Pro J. Šubrta se kritická diskuse s Bergerovým a Luckmannovým přístupem stává v závěru knihy odrazovým můstkem pro pokus o nastínění nové koncepce aktéra, která vychází z propojení Durkheimových a Parsonsových inspirativních idejí. Co to je, když se řekne „homo sociologicus“? Dokáže soudobá sociologie zachytit lidské jedince a jejich jednání uspokojivým způsobem? Co rozhoduje o našem jednání – naše vlastní zájmy, anebo něco jiného? Umí současná sociologie uspokojivě vysvětlit vztah jedince a společnosti? Proč má smysl se vracet k odborné literatuře staré několik desítek let? Je koncept sociálních rolí dobrý jen na to, aby se o něm psalo v učebnicích základů sociologie?
Jaký obraz člověka nabízejí současné společenské a humanitní vědy? Tato otázka je středobodem zájmu autorského kolektivu, v němž má své zastoupení sociologie, antropologie, filosofie, historiografie, andragogika, psychologie i evoluční biologie. Ač je publikace jako celek svým zaměřením především teoretická, v jednotlivých kapitolách nalezneme množství konkrétních příkladů z reálného světa: od umění a vážení přes čtverylku a hokej až po panenku Barbie či vztah lidí k horám. Kniha ukazuje, že obrazy člověka v různých oborech nejsou zcela nesourodé, ale že naopak umožňují vzájemné obohacení. Nejde o soupeřící „pohledy“ na tentýž předmět zájmu, ale spíše o možnost mezi jednotlivými společenskovědními „hrami“ svobodně volit – s vědomím toho, že každá z nich má nejen své meze a pravidla, ale i svůj vlastní půvab.
Kniha se zaměřuje na základní dilema soudobé sociologické teorie, které spočívá v napětí mezi individualismem a holismem. Individualismus klade důraz na analýzu jednání jednotlivce, zatímco holismus zdůrazňuje potřebu uvažovat o společnosti jako celku. Autor čelí současným snahám překonat tuto antinomii a představuje vlastní pojetí, které vyzdvihuje dualistický charakter základních sociologických konceptů, inspirované Durkheimovým „homo duplex“. Tento přístup se nezaměřuje na převedení dualismu jednání a struktury na jejich dualitu, jak to činí Giddens, ale na perspektivu, v níž jsou klíčové pojmy – aktér, jednání a struktura – chápány jako intrinsicky dualistické. Kniha se ptá, zda je v každém individuu přítomna společnost a jak jedinci ovlivňují makroúroveň celospolečenských struktur. Zkoumá, zda soudobá sociologická teorie dokáže přistupovat k makrosociálním jevům jinak než funkcionalisticky a jaké místo přisuzuje aktérům jako tvůrcům sociální reality. Dále se zabývá tím, proč se sociologie na mikrosociální úrovni zaměřuje pouze na drobné anonymní aktéry a jejich každodenní aktivity.
Během posledních tří desetiletí jsme svědky toho, že se problematika paměti stává jedním z dominantních témat sociálních a humanitních věd. Někteří autoři dokonce v této souvislosti hovoří o novém paradigmatu. Teoretických koncepcí, které se vážou na téma paměti, je dnes relativně mnoho, vzájemně se proplétají a ovlivňují ve svém vývoji. Vzniká tak situace, která není úplně přehledná, ba dokonce připomíná jakýsi koncepční labyrint. Předložená kniha si klade za cíl seznámit českého čtenáře se základními přístupy k dané tematice, a tím cestu oním pomyslným labyrintem zpřehlednit. Zároveň se snaží nastínit některé nové přístupy a možnosti, které se mohou stát podnětem a inspirací pro danou badatelskou oblast.
Tímto šestým svazkem se uzavírá série knižních publikací, které pod označením Soudobá sociologie začaly vycházet v roce 2006. Cílem celého projektu bylo zprostředkovat českému čtenáři informace o základních trendech soudobé světové sociologie. Poslední svazek řady obsahuje kapitoly, které jsou věnovány jednotlivým oblastem a specializacím sociologického bádání, tj. sociologii rodiny, města, venkova, sociální práce, medicíny, životního prostředí, sociální exkluze, práva, kriminologie, výchovy a vzdělávání, médií a masové komunikace, veřejného mínění, volného času, sportu, práce a řízení, politiky, armády, války, etnicity, náboženství a historické sociologii. Jednotlivé kapitoly jsou napsány čelnými odborníky z daných oblastí sociologického bádání.
Pátý svazek Soudobé sociologie je věnován rozmanitým teoretickým přístupům k problematice sociální změny. V protikladu ke všemu, co je statické, znamená sociální změna dynamiku a diskontinuitu. Týká se sociálních struktur, kulturních vzorců, společností, jejich subsystémů, organizací, institucí a skupin. Kniha se zabývá problematikou evoluční teorie, sociokulturní změny, moci, revoluce, formování států, utváření národní identity a demokracie. K dalším tématům patří proměny časovosti, individualizace, modernizace, teorie závislosti, globalizace, sociální hnutí, v neposlední řadě i metodologické otázky analýzy sociální změny.
Kniha otevírá nový pohled na zkoumání vztahu lidí k dějinám a jejich představ o minulosti. Historické vědomí je zde sociologickou perspektivou prezentováno nejen jako látka pro teoretické uvažování, ale především pro empirický výzkum.
Klíčovou linií knihy je, že historické vědomí není invariantní entitou, nýbrž má samo historicky proměnlivý charakter a je odrazem obecných společensko-politických poměrů. Autoři ukazují, že součástí historického vědomí jsou i u neodborné veřejnosti určité představy o vazbách mezi minulostí, přítomností a budoucností a také o povaze a průběhu dějinného procesu i sil, které ho ovlivňují; poukazují na to, jak charakter historického vědomí souvisí se zájmy a znalostmi, jimiž lidé ve vztahu k historii disponují, a analyzují rovněž vztah historického vědomí k dějinám vlastního národa a země.
Předkládané poznatky byly získány pomocí výzkumných nástrojů sociálních věd, ty byly ovšem aplikovány na z velké části novou a neprobádanou látku. V mnoha rovinách proto tým badatelů nastoluje témata a formuluje otázky, které se při úvahách o historickém vědomí dříve neobjevovaly.
