Jakub Bachtík Books

Kniha Chrám umění: Rudolfinum je holdem výjimečné budově. Ta od svého otevření roku 1885 sloužila řadě institucí a prošla řadou adaptací. Přesto zůstává harmonickou stavbou „jakých je málo na světě, natož v moderní Praze“. Desítka autorů mapuje na pěti stech stranách architektonické i kulturně-historické dějiny budovy od první myšlenky až po začátek 90. let 20. století. Příběhy institucí, jež zde sídlily, se prolínají s osudy osobností, které Rudolfinu vtiskly jeho tvář. Knihu doprovází přes 270 historických fotografií, výkresů, plánů či plakátů. Texty: Jakub Bachtík, Richard Biegel, Lukáš Duchek, Jakub Jareš, Petr Kadlec, Michal Novotný, Roman Prahl, Vlasta Reittererová, Vít Vlnas, Jindřich Vybíral

Kolektiv historiků umění z Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR přináší ucelený pohled na příběh barokního stavitelství v Čechách a shrnuje výsledky dosavadního bádání do velkoryse koncipované monografie. Autoři se věnují nejen tvorbě špičkových architektů, jakými byli Jan Blažej Santini-Aichel nebo Kilián Ignác Dientzenhofer, ale také dílu méně známých regionálních tvůrců, kterým dosud nebyla věnována patřičná pozornost. Výklad je zasazen do širších kulturních a společenských souvislostí 17. a 18. století. Publikace je vybavena bohatým obrazovým materiálem, který zahrnuje reprodukce dobových plánů, půdorysy jednotlivých staveb a především vynikající fotografie Vladimíra Uhra a Martina Micky.

Dílu barokního architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela (1677–1723) je přikládán mimořádný význam nejen českými historiky umění, ale též širší kulturní veřejností, u které získal popularitu zejména díky fenoménu tzv. barokní gotiky a stavbám se symbolickými půdorysy, jež jsou mnohdy laicky spojovány s různými mystickými, ažezoterickými významy. Kniha se pokouší o dialog s dosavadními interpretacemi Santiniho díla a hledá odpověď na otázku, jaké jsou skutečné hodnoty jeho architektury v evropském kontextu a co jsou naopak spíše nánosy postupně vznikající „legendy o Santinim“.

Ústav pro dějiny umění FF UK byl prvním uměnovědným ústavem na české univerzitě. Jeho začátky souvisejí s budováním dějin umění jako plnohodnotného vědního oboru v českých zemích a meziválečná éra je spojena s působením takových osobností, jakými byli například Vojtěch Birnbaum či Antonín Matějček. Poválečné osudy ústavu pak ilustrují, jak na univerzity, a humanitní obory zvlášť, dopadaly vrtochy komunistického režimu. Století Ústavu pro dějiny umění FF UK proto není pouhým soupisem okrajové historie jednoho univerzitního pracoviště. Zachycuje proměny celého oboru i dilemata, kterým čelili humanitně zaměření intelektuálové v průběhu rozporuplného 20. století. Autoři zde pečlivě dokumentují vedle „zlatých“ dvacátých a třicátých let 20. století také období krize oboru v letech padesátých a úpadku tehdejší katedry na sklonku normalizace. Pozornost věnují i dosud přehlížené etapě německého Institutu pro dějiny umění, který na pražské Německé univerzitě existoval až do roku 1945. Kniha tak má ambici být nejen zprávou o jednom oboru, ale zároveň příspěvkem k poznání moderních českých dějin a role univerzit a vzdělanců v jejich proměnách. Devět obsáhlých syntetických kapitol doplňuje víc než padesátka biografických medailonů věnovaných důležitým pedagogům ústavu. Součástí knihy je rozsáhlá obrazová příloha a také seznam pedagogů ústavu a přehled absolventských prací, které zde byly od vzniku samostatného Československa obhájeny.

Soubor rozhovorů se sedmi významnými osobnostmi české památkové péče nabízí svědectví o ochraně památek v dobách tzv. normalizace, reflexi proměn oboru po roce 1989 i blízký pohled na konkrétní, často napínavé profesní osudy. Rozhovory s Josefem Bláhou, Janem Frídlem, Janem Kozdasem, Alešem Krejčů, Václavem Paukrtem, Dagmar Sedlákovou a Josefem Štulcem pokrývají období od sedmdesátých let 20. století do začátku nového tisíciletí a zachycují proměny památkové péče v různých regionech a různých součástech oboru. Výsledkem je plastický obraz toho, jak složité, víceznačné a nečernobílé byly osudy památkové péče v posledních padesáti letech. Pamětnická svědectví doplňuje odborná studie, která přibližuje kontext vzniku rozhovorů a zamýšlí se nad významem svědectví pamětníků pro poznání dějin památkové péče.