Juan José Saer Book order (chronological)

A haunting novel of grief from one of Argentina's greatest modernist writers.

Román Příležitost (La ocasión, 1986), spolu s Pastorkem (El entenado, č. 2012) a Oblaky (Las nubes, č. 2015) náležející do trilogie „historických románů“, získal v roce 1987 prestižní španělskou Nadalovu cenu a je zřejmě autorovým nejodvážnějším, nejironičtějším a snad i nejpřívětivějším románem. Fascinující příběh, odehrávající se v polovině devatenáctého století, vypráví o Biancovi, muži se záhadným původem a nadpřirozenými schopnostmi, který je kvůli spiknutí pařížských pozitivistů nucen opustit Evropu, aby se nakonec usadil v nekonečné pustině argentinských pamp, kde naváže přátelství s tamním lékařem a ožení se s krásnou dívkou. Mezi těmito třemi postavami se utvoří domnělý, nikdy neprokázaný milostný trojúhelník, vůči němuž se Bianco cítí stále bezbrannější, a posedlý nevěrou své ženy zjišťuje, že s nabýváním hmotného bohatství postupně ztrácí své schopnosti a propadá se do čím dál hlubší samoty.

Jakým způsobem lze ztvárnit zdánlivě nevypověditelnou složitost skutečnosti? Kolik verzí může mít jeden příběh? V době mezi dusivým soumrakem a jitrem, jež nepřichází, splétá několik lidí v jednom koutě u řeky své představy a vzpomínky. Rozpomínání se a předtuchu zločinu zpříjemňují každodenní rituály, v jejichž opakování se skrývá krutost a děs. Vražedná hrozba zamořuje kraj hrůzou a úzkostí. Příběh se větví a plyne tam a zase zpět jako proud řeky, času a paměti, mezi mýtem a skutečností, smyslností a politikou, napětím a reflexí.

Chronologicky poslední sbírka povídek Juana Josého Saera, tato óda na lidskou imaginaci vzdávající hold čarovné a spásné moci literatury, ohromuje svou obsahovou a formální dokonalostí a takřka nadlidskou odvahou vyprávět v krátkých útvarech o nekonečných „místech“ času a prostoru, představivosti a paměti.

Mladý psychiatr doktor Real převáží pětici bláznů z nejmenovaného města v provincii Santa Fe do Buenos Aires, aby je umístil do první psychiatrické léčebny na latinskoamerickém kontinentu, jejímž zakladatelem a ředitelem není nikdo jiný než slovutný doktor Weiss, jeho duchovní rádce a oddaný přítel. Zdánlivě nekonečná cesta pustou nížinou, během níž mladého psychiatra doprovázejí i vojáci, stopaři a prostitutky, je plná strastiplných příhod a nečekaných nástrah. Jeden z bláznů zažívá mystická vytržení, druhý zase svírá v pěsti celý svět, v jediné větě třetího se skrývá smysl universa, další se zase dokáže vcítit do zvířat. Lze stanovit hranici mezi rozumem a šílenstvím? Nebo snad oba pojmy splývají? Neutvářejí snad dějiny, tu velkou iluzi, jen bytosti stižené šílenstvím? Je oprávněné si myslet, že jsme dokonalejší a že toho víme o světě víc než kůň či kolibřík? Juan José Saer zůstává i v tomto románu věrný své tvůrčí vizi a soustředí zde základní stavební kameny své tvorby: úvahy o času a prostoru, o možnosti zobrazení skutečnosti a o nevěrohodnosti nástrojů – rozum, smysly a paměť –, jimiž zdánlivě postihujeme skutečnost.

Dwie historie, dwie zagadki, dwa kraje i jedna długa rozmowa. W zasypanym śniegiem Paryżu inspektor Morvan prowadzi śledztwo w sprawie seryjnego mordercy, który w okrutny sposób zabija samotne starsze kobiety. Trójka przyjaciół spotyka się gdzieś w Argentynie i próbuje ustalić, kto tak naprawdę jest autorem tajemniczego i wybitnego rękopisu powieści osnutej na wątkach z Iliady i zazdrośnie strzeżonego przed postronnymi. Śledztwo to jedna z najsłynniejszych powieści wielkiego argentyńskiego oryginała. To kryminał, który rozsadza gatunkowe ramy, i powieść rozliczeniowa, niepodobna do żadnej innej. Wciąga i frapuje, a czytelnik może się przekonać, że klasyczne pytanie „kto zabił”, wcale nie jest jedyną i bynajmniej nie najważniejszą zagadką w tej historii. Juan José Saer (1937–2005), argentyński powieściopisarz, uważany za twórcę „osobnego” i eksperymentatora – acz bardziej ze względu na sposób snucia fabuł niż styl i formę.

Siebenundzwanzig alte Damen sind in Paris einem geheimnisvollen Mörder zum Opfer gefallen, der immer wieder unentdeckt bleibt. Kommissar Morvan und sein Freund Lautret stehen mit ihrer Sonderkommission vor einem Rätsel. Diese packende Geschichte wird von Pichón, einem in Frankreich lebenden Literaten, während eines sommerlichen Abendessens in seiner argentinischen Heimat erzählt. Die drei Freunde haben an diesem Tag ein mysteriöses Manuskript aus dem Nachlass eines Freundes entdeckt, was ihre Diskussion über die Autorschaft mit den grausamen Pariser Verbrechen verknüpft. Juan José Saer, ein Meister der Sprache und Mehrdeutigkeit, untersucht in dieser Erzählung das Verhältnis von Wahrheit, Realität und Täuschung. Seine ironischen Ermittlungen überschreiten die Grenzen des Kriminalromans und bieten eine tiefere Reflexion über menschliches Handeln. In eleganter, spannungsgeladener Prosa wechselt die Erzählung zwischen verstörenden Traumbildern und detaillierten Beschreibungen. Das Spiel um Erfindung, Wahrheit und die Unergründlichkeit menschlichen Tuns zieht sich wie ein roter Faden durch die Handlung. Die Übersetzung wurde mit Unterstützung des Auswärtigen Amtes und der Gesellschaft zur Förderung der Literatur aus Afrika, Asien und Lateinamerika e. V. realisiert.

Con Juan José Saer, uno de los grandes de la literatura del siglo XX, se inaugura una nueva manera de leer, donde el lector participa casi como en un rito antiguo, inmerso en lugares y paisajes, con una memoria difusa de hechos narrados y personajes que van y vienen. Su obra ofrece una mirada singular sobre el mundo, fusionando la lírica como forma de estar, el realismo incierto como forma de ser y el lenguaje como política. Los cuentos de Saer confirman que «lo imaginario es grande, multiplicado, diverso». Este volumen abarca cuarenta y tres años de trabajo literario, desde 1957 hasta el año 2000, y se presenta en una cronología invertida, comenzando por el texto más reciente. Saer busca que el lector tenga una perspectiva similar a la suya. Según Ricardo Piglia, «Saer es un narrador que pone a la lírica como horizonte de su literatura y hace de la poesía un modelo político del uso del lenguaje». En el contexto del Río de la Plata, la narración breve ha sido enriquecida por voces como Horacio Quiroga y Julio Cortázar. Saer se suma a esta tradición, proponiendo ficciones abiertas que no solo interrogan al género, sino que lo redefinen, situando al lector en una relación de compromiso inusual con el texto.

Un anciano de 60 años escribe la experiencia fundamental de su vida: ya de regreso a Europa y luego de 10 años de convivencia con los indios colastiné, narra ese momento decisivo que todo hombre tiene y que lo moldea en forma definitiva: «ese gran único ayer de la vida». Desde la nada —sin nombre, sin padre, pura orfandad e intemperie— y con altamar como privilegiado horizonte a principios del siglo XVI, un adolescente se suma a una de las tantas expediciones españolas con rumbo al Río de la Plata. La llegada a estas costas de delirio y pesadilla habitadas por indios con rituales de un arcaico apetito, lo enfrenta a esta percepción de la realidad que ocupará por el resto de su vida el centro de su memoria.La mejor prosa de Saer es una ardua interrogación sobre lo real, la historia, la memoria y el lenguaje.