Aleš Opatrný (* 1944), kňaz Pražskej arcidiecézy a zakladateľ Pastoračného strediska pri PA, je známy aj na Slovensku ako vyhľadávaný prednášajúci a exercitátor. Ako vynikajúci a triezvy znalec človeka, aj v tejto knižke upriamuje pozornosť čitateľa na to, čo je v sviatosti zmierenia podstatné. Búra falošné prístupy k spovedi, prináša nové spovedné zrkadlá a usiluje sa poukázať na to, že spoveď má byť predovšetkým stretnutím s odpúšťajúcim a uzdravujúcim Bohom.
Je vám třicet, čtyřicet nebo padesát let, v životě už dávno nejste začátečníky, dá se říci, že jste v životě přece jen něco dokázali, i když to třeba není tak velké, jak jste čekali - ale také jste utržili nějaké to zklamání - jak od sebe samých, tak od druhých. Iluze o mnohém ao mnohých, třeba i o vás samotných jsou z velké části pryč a je možné, že vaše dospívající děti vám nastavují nemilosrdné zrcadlo. Nebo děti nemáte a to zrcadlo si nastavujete sami. A potom také znáte ještě jedno zrcadlo - to zpovědní. Ať už ho čas od času objevujete nebo si ho pamatujete až moc dobře, konstatujete, že je to všechno čím dál tím stejnější. Stejné chyby, stejná nemohoucnost vůči nim, může se vůbec něco ještě změnit? Snad jen na Nový rok, případně na začátku adventu či postu, nebo o narozeninách si říkáte, že teď se do toho dáte a přece něco podstatného změníte. Jenže - víte, jak to většinou dopadá - zítra a pozítří přijde zas tolik starostí...
Rok svatého Pavla, vyhlášený v červnu 2008 papežem Benediktem XVI., není jen příležitostí k poutním oslavám a úvahám o životě a díle apoštola národů. Pozornost bychom měli trvale zaměřit především na obsah a styl Pavlova působení. K tomu nám slouží novozákonní listy, spjaté s Pavlovým jménem, s jeho osobou a učením. Aleš Opatrný chce, abychom se ponořili do čtení apoštolových listů, protože jsou v mnohém ohledu aplikací evangelia na náš každodenní život. Autor uspořádal své úvahy do osmi tematických celků, jež se týkají hlavních apoštolových témat (evangelium, víra, modlitba, vzkříšení, Duch svatý pro člověka, Boží věrnost, Ježíš Kristus, křesťan v Ježíši Kristu). Samozřejmě, že tím nevyčerpal bohatství apoštolových myšlenek. Usiloval spíše o „malou ochutnávku“, která má vzbudit hlad po důkladnější četbě.
V současné pastoraci se vyskytují čím dál častěji problémy lidí, které souvisejí s vírou, ale nejsou řešitelné jen cestou zbožnosti, svátostné praxe a sdílení v křesťanském společenství. Nemůže před nimi unikat ten, kdo chce naplňovat zásadní výpověď konstituce O církvi v dnešním světě 2. vatikánského koncilu: Radost a naděje, smutek a úzkost lidí naší doby, zvláště chudých a všech, kteří nějak trpí, je i radostí a nadějí, smutkem a úzkostí Kristových učedníků, a není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich srdci odezvu.
Úkolem pastorace jistě není vše vyřešit, ale spíš doprovázet k lidsky důstojnému zvládání situace ve světle evangelní zvěsti a s pomocí i jiných vědních disciplín než jen teologických. Záměrem je proto upozornit na obtížné oblasti, ve kterých se pastorační péče církve uplatní, vybavit čtenáře prostředky pro orientaci a doprovázení, jestliže se s nějakým méně obvyklým případem setká. K tomu mu mají dopomoci jak aplikované znalosti z pastorální teologie, tak znalosti z jiných, s konkrétní situací člověka souvisejících vědních oblastí. Autor této práce musí sám popravdě říci, že se ve své pastorační službě mnohdy začal zajímat o teoretické znalosti a řešení až poté, co byl s nějakým problémem konfrontován. Tím více mu studium odborné literatury prospělo. Také se mohl snáze a účinněji přiblížit lidským trápením a obtížím.
Jednou z význačných charakteristik dnešní středoevropské společnosti je její mnohostranná pluralita v názorech, postojích, vyznáních i preferencích. V této společnosti žije křesťanství a děje se v ní pastorace. Tato kniha se pokouší nacházet a popisovat takové cesty pastorace, na nichž by se s pluralitou počítalo a vlastní substance křesťanství se při tom neztrácela. Jako základ se autorovi jeví víra, její posilování a růst. Současně ukazuje na to, že se v realitě víra vyskytuje v různém stupni úplnosti a že její podporování staví pastoračního pracovníka před různé úkoly, které se liší i podle věkových skupin křesťanů. Společné pro růst a život víry je její sociální charakter: víra se žije ve společenství. Ale i rozličná společenství víry představují diferencovanou skutečnost s různými vlastními nároky a podmínkami života. Ty se také promítají do různých specifických otázek pastorace.
Autor se opírá mimo jiné o myšlenky svých dvou předchozích spisů vydaných v KNA, cituje Tomáše Halíkova, Jaro Křivohlavého a další. Své téma pojímá záměrně ekumenicky a dialogicky. Dlouholetý vedou Pastoračního střediska pražské arcidiecéze P. Aleš Opatrný je svým vnitřním ustrojením člověk exaktní a empirický; je to realista, který by nerad ztrácel naději.
„Byli jsme mladí, a už nejsme. Ledacos nás bolí, a pokud ne sami na sobě, tak na svých vrstevnících vidíme, že stárnutí je proces, který nelze zastavit. Tato útlá knížka by chtěla napomoci k tomu, abychom se úkolu stárnutí včas chopili a dobře se ho zhostili.“ Z úvodu autora.
V zásadě všichni vážně nemocní potřebují chápající lidskou blízkost, rozhovory a posílení toho, co je v jejich životě hluboké, nosné a cenné. Tedy péči o to, co dnes zpravidla nazýváme spirituálními potřebami a spirituální oblastí.
Poskytovatelé spirituální péče jsou lidé s různou náboženskou zkušeností a s různou církevní praxí. Přesto jsou v mnohém ve velmi podobné situaci. Proto se autor v této knize snaží postupovat od obecného ke specifickému; nejprve se zaměřuje na to, co je ve spirituální péči obecně platné prakticky u všech, a teprve v druhé části přibližuje specifičtější témata z křesťanské a také výslovně katolické teologie i pastorační praxe.
Autor je přesvědčen, že duchovní péče o nemocné má především brát zřetel na konkrétního člověka v jeho jedinečném životním příběhu a v jeho specifických potřebách. Pomoci se má dostat každému vážně nemocnému, a to na úrovni a ve formě, která odpovídá jeho životním postojům a okamžitému stavu. Proto se má pomáhající snažit nemocnému porozumět a nevnucovat mu svou vlastní cestu. Aby toho byl schopen, potřebuje dostatečně hluboký a široký pohled na spirituální stránku života, ne jen pohled omezený na oblast vlastních zkušeností a preferencí. Zkušenost zde není podceňována, ani absolutizována. Má být posilována i korigována teologickou prací.
Hlavním tématem této knihy je teologie manželství a rodiny, avšak její záběr přesahuje tuto oblast. Cílem je poskytnout hlubší pochopení současných okolností, v nichž křesťané prožívají své manželství a rodiny, a to prostřednictvím různých teologických i neteologických disciplín. Jan Sokol zdůrazňuje, že rodiny dnes čelí odlišným životním podmínkám než před sto lety, a ukazuje, že tradiční model rodiny není pro většinu párů v současné kultuře realizovatelný. Mireia Ryšková se zaměřuje na biblické základy, které mohou inspirovat k řešení aktuálních otázek manželství. Vojtěch Novotný a Prokop Brož prezentují rodinu jako domácí církev na základě podrobného teologického zkoumání. Lubomír Mlčoch se věnuje ekonomickému aspektu rodiny a jejímu významu pro společnost. Libor Prudký analyzuje problém anomie v rodinách, zatímco Ludvík Dřímal poukazuje na klíčovou roli rodičů ve výchově ve víře a překonání "zeškolštění" katecheze. Aleš Opatrný se zaměřuje na zásady pomoci rodinám v těžkostech, a Josef Zeman, psycholog a křesťan, zkoumá současnou situaci a navrhuje cesty k udržení dobré motivace k manželství a životu podle křesťanských hodnot.
