Martin Vrabec Book order

Nicolas Malebranche je nedoceněnou postavou dějin filosofie, ačkoli jeho hlavní dílo Hledání pravdy se ve své době těšilo veliké popularitě. Autor si v něm dal za úkol vypátrat a odhalit všechny zdroje lidských omylů a chyb a poskytnout na ně lék. Jako východisko mu sloužilo myšlení sv. Augustina Aurelia a René Descarta, jehož nedostatky se snažil opravit. V prvním dílu své knihy se zabývá chybami pocházejícími ze smyslů, imaginace a z intelektu. Lidská mysl je pasivní, a to i v podobě intelektu, protože veškeré ideje jsou percepcemi, které nahlížíme v Bohu. To rovněž vede k nauce tzv. okasionalismu, podle které je skutečnou příčinou všech událostí, pohybů a změn jedině Bůh, čímž se mj. má vysvětlit i problém koexistence dvou rozdílných substancí, kterými jsou mysl a tělo. Malebranche zasluhuje stát po boku velkých postav kontinentální filosofie jako byli Descartes, Spinoza, Leibniz a být jmenován jedním dechem s nimi, a to už jenom proto, že ovlivnil celou tradici počínaje Lockem, Berkeleyem, Humem přes Hegela, Feuerbacha až k Husserlovi.

Jak napovídá název této knihy, jejím cílem je podat komplexní a zároveň přehledný výklad rozmanitých způsobů, jimiž byla v dějinách evropské filosofie pojímána povaha a úloha touhy, žádostivosti a dalších obdobných typů usilování. S tímto tématem se můžeme setkat v rozličných kontextech, sahajících od antropologických, etických či politických úvah až po ontologické koncepce absolutna, a v této šíři se mu věnují i autoři jednotlivých kapitol. Předkládaný průřez se přitom snaží alespoň rámcově obsáhnout všechny základní koncepce touhy a žádostivosti objevující se v časovém období sahajícím od Platóna a Aristotela až po filosofii G. Deleuze a F. Guattariho či po současnou fenomenologii, zastoupenou úvahou R. Barbarase. Tato kniha je určena jak odborným zájemcům v oboru filosofie, tak širší veřejnosti a umožňuje hlouběji promyslet jednotlivé fasety i širší souvislosti tématu, které bývá často prezentováno zúženě a jednostranně. Spoluautoři: Petr Adámek, Renaud Barbaras, Ladislav Benyovszky, Caterina Di Fazio, Milan Hanyš, Martin Charvát, Jakub Chavalka, Lenka Karfíková, Tomáš Machula, Jakub Marek, Jaroslav Novotný, Jan Palkoska, Martin Z. Pokorný, Stanislav Synek, Martin Vrabec, Richard Zika.

Říká se, že veškeré poznání pramení ze dvou zdrojů, z rozumu a smyslového vnímání. Na jedné straně máme pojmy, abstraktní kategorie myšlení, na straně druhé pak prchavé barvy, zvuky, tvary, vůně a celou hloubku smyslové zkušenosti. Tyto dva kořeny poznání jsou si natolik vzdáleny, že se nám často ani nedostává slov, abychom vyjádřili to, co bezprostředně vnímáme. Odkud se pak bere spojení mezi smysly a rozumem? Jak můžeme svoji smyslovou zkušenost vůbec učinit předmětem myšlení? Ve filosofické tradici bývá za takovýto most považována právě obrazotvornost. Náleží jí tak úloha nezbytného spolutvůrce naší představy o světě, zároveň je však i původcem vidin a fantaskních přeludů. Tohoto rozporu je si filosofie vědoma od svého počátku a ona základní myšlenka, že o světě můžeme mít jen představy, jež nemusí být obrazem skutečnosti, se neustále vrací a zůstává klíčovým problémem evropské filosofické tradice. Předkládaná kniha sleduje základní filosofické koncepce obrazotvornosti či představivosti od Platóna a Aristotela po současnou fenomenologii a filosofii mysli. Nabízí tak čtenáři možnost hlouběji se seznámit s tímto často opomíjeným, byť nesmírně plodným tématem filosofického uvažování.

Kniha se věnuje jednomu z předních filosofů německého idealismu J. G. Fichtovi (1762-1814), zejména jeho stěžejnímu spisu Základ všeho vědosloví a na něj navazujícímu Nárysu vědosloví vlastního. Hlavním úkolem tohoto prvního a historicky nejvlivnějšího podání vědosloví bylo ukázat, jakým způsobem vzniká naše běžné a každodenní porozumění světu i nám samým. Takovýto výklad mají podat tzv. "pragmatické dějiny lidského ducha", v nichž se Fichte snaží zrekonstruovat transcendentální - nikoli ovšem fakticky časový - vývoj naší mysli od prvotního stavu cítění až k naší běžné představě o samostatně existujících věcech a o nás samých jako svobodně jednajících a poznávajících bytostech. Prostřednictvím tohoto filosofického postupu Fichte geneticky odvozuje a zdůvodňuje jednotlivé základní podoby naší zkušenosti a rovněž všechny její apriorní složky, kterými jsou např. prostor, čas, substancialita či kauzalita. Ukazuje se přitom, že všechny tyto základní struktury našeho vědomí a sebevědomí jsou vposled vytvářeny obrazotvorností, a Fichte tak mj. podává jednu z jejích nejhlubších a nejinspirativnějších analýz v dějinách evropské filosofie.

Druhá publikace z řady Časovost a smrtelnost. Studie k časové konstituci lidské existence, s podtitulem Časovost v dějinných proměnách je tvořena pěti samostatnými studiemi k problémům času, věčnosti, temporálních charakterů lidské existence či ohledu celistvosti lidského života. Autoři (S. Synek, V. Zajíc, M. Vrabec, T. Kunca a J. Marek) představují výrazné analýzy orientované k filosofickému dílu Aristotelovu, Descartovu, Spinozovu, Humeovu a Kierkegaardovu. Publikace si klade za cíl především konfrontovat a vést diskusi těchto dějinně a věcně odlišných stanovisek, sledovat základní motivy a určení, jež rozhodujícím způsobem konstituují pole tázání po čase v tradici evropského myšlení.

Každá filosofie, snažící se plně porozumět člověku a jeho vztahu ke světu, se musí vyrovnat se zvláštním fenoménem, jímž je umění. Tato kniha si neklade za cíl podat celkový přehled filosofických teorií umění, nabízí však některé současné, i historicky vlivné, odpovědi na otázku, jakou roli hraje umění v našem světě a zda je tato role nenahraditelná. Obrací se přitom jak k obecným koncepcím umění u významných filosofů (Platón, Kant, Schelling, Nietzsche, Heidegger, Benjamin, Arendtová, Merleau-Ponty, Lyotard, Derrida či Didi-Hubermann), tak ke specifické problematice funkce umění, objevující se na půdě literatury, výtvarného umění a filmu.

Moderní myšlení vzniklo z přesvědčení, že člověk sice je součástí světa a je na něj odkázán, že však svět jako svět je zde teprve a pouze s člověkem. Člověk tak začíná vystupovat jako světatvorný. Ve světě se nachází jako individuum mezi jinými, jako subjekt rozumění světu však ve světě není - tento svět teprve klade a klade do něho i sebe jako individuum.

Tato kniha je věnována filosofii G. W. F. Hegela, nejdůležitějšího představitele německého idealismu, a vychází u příležitosti dvoustého výročí vydání Hegelova nejvýznamnějšího díla, Fenomenologie ducha. Jde o společné dílo českých badatelů, které se snaží představit fenomenologii ducha jako filosofickou disciplínu, jejímž úkolem má být zkoumání systému podob lidské individuality. Klade si za cíl přesněji určit postavení fenomenologie ducha v rámci celého Hegelova filosofického systému, především však chce ukázat, jakým způsobem Hegelova fenomenologie ducha působila na veškeré následující filosofické myšlení a nakolik je v něm přítomna dodnes.

Tématem této knihy je filosofie J. G. Fichta, prvního z představitelů tzv. německého idealismu, tedy filosofie, která se objevuje v německých státech na přelomu 18. a 19. století. Základem Fichtovy filosofie je otázka, které se jako červená nit táhne celým novověkým myšlením, totiž otázka po povaze sebevědomí, subjektivity či Já. Svoji teorii sebevědomí rozvinul Fichte především ve svých tzv. raných vědoslovích, na něž se proto publikace přednostně zaměřuje. Čeští i zahraniční autoři jednotlivých kapitol jednak ukazují, v čem zůstává Fichtova koncepce subjektivity aktuální pro dnešní filosofické myšlení, a zároveň vyzdvihují nedořešené problémy, které v sobě tato koncepce skrývá.