Jiří Kuthan Books

St Vitus' Cathedral in Prague Castle is one of the symbols of the Czech statehood; it is the coronation and burial site of Bohemian kings and it has remained a leading Christian cathedral, the residence of archbishops, the venue for state ceremonies and, last but not least, a much sought-after tourist attraction. This book by renowned experts presents the history of the cathedral, inseparably linked to the history of the Czech Lands, in chronological order. This traditional exposition focusing on history and art history is based on the results of archaeological research as well as on preserved historical documents. The scholars present the circumstances of the cathedral's foundation by Charles IV in the 14th century, the progression of the construction, including later alterations and additions. The focus of their exposition lies in a detailed description of the sculpted and artistic decoration, significant monuments (St Wenceslaus' Chapel containing the crown jewels, the building's foundations, and the burial site of Bohemian kings). The text, set in a the broader context of the developments of European architecture, is richly illustrated with contemporary photographs, historical images, reconstructions and plans.

Výpravná publikace renomovaných historiků středověkého umění a architektury detailně představuje svatovítskou katedrálu a její historii, doplněnou množstvím barevných fotografií. Katedrála sv. Víta vznikla na místě rotundy, kterou založil kníže Václav, a baziliky, jež byla postavena knížetem Spytihněvem II. Tyto stavby sloužily jako místa uložení ostatků patronů země a pro důležité obřady spojené s českou státností. Po zřízení pražského arcibiskupství v roce 1344 se bazilika stala metropolitním chrámem. Při této příležitosti byl položen základní kámen k nové gotické katedrále, jejíž stavba se odehrávala mimo město, v areálu Pražského hradu. Díky své poloze se katedrála tyčí nad Prahou jako její dominanta. Prvním mistrem byl Matyáš z Arrasu, který přinesl vzory francouzské architektury, ale jeho nástupce Petr Parléř dodal stavbě uměleckou výjimečnost. Stavba úspěšně pokračovala za vlády Karla IV., ale byla přerušena husitským obdobím. Katedrála, která uchovávala korunovační klenoty, byla těžce poškozena požárem v roce 1541. Až do roku 1844 zůstala v torzálním stavu, kdy začala její obnova. Celková rekonstrukce trvala do roku 1929, kdy byla katedrála slavnostně konsekrována. Tento monument nese v sobě historii českých zemí a vyzařuje posvátnost, která je s ní neodmyslitelně spjata.

Osvícenský absolutismus se odvrátil od hýřivého bohatství barokové kultury a zjevně lépe mu odpovídal střízlivý klasicismus. V českých zemích zůstala na poli architektury vyhrazena vůdčí role šlechtě, oproti předchozím obdobím narůstal na objemu stavební podíl státu. V nejlepších architektonických dílech z konce 18. a první poloviny 19. století se setkáváme s ohlasem francouzské kultury, ať už je to sloh Ludvíka XVI., tzv. „revoluční“ klasicismus či napoleonský empír. Zaznívá zde ale i palladianizující nota, zprostředkovaná návazností na anglický klasicismus, nepřekvapí odezva architektury Berlína, Drážďan či Mnichova (připomeňme alespoň chotkovskou Kačinu či velkolepou stavební činnost liechtensteinskou ve valticko-lednické doméně). Takto pojatá syntetická studie o architektuře klasicismu v českých zemích u nás prozatím nevyšla a nakladatelství jí zahajuje volnou řadu o architektonické tvorbě různých uměleckých slohů. Reprezentativní provedení s téměř dvěma sty vyobrazeními představuje v uceleném pohledu nejen nejvýznamnější stavby, ale i jejich stavebníky a stavitele.

Získáním královského titulu se vladaři z rodu Přemyslovců zařadili mezi evropské panovníky, čímž získali posvátné postavení. Královská hodnost symbolizovala vladařskou suverenitu a její duchovní zdroj byl „milost Boží“. Tento titul zásadně definoval status vladaře a jeho území, přičemž pouze král byl plnoprávným členem společenství západokřesťanských panovníků. Síla královské ideje je patrná i v tom, že z mnoha středověkých teritorií s královskými vládci vzešly moderní státy, a některé královské formy přežily až do dnešních dnů. Významu královského statutu českých vladařů se věnoval český král a římský císař Karel IV., který se podílel na sepsání korunovačního řádu českých králů, jež má v dějinách české státnosti zásadní význam. Kniha přináší tento řád v původním latinském znění a v různých českých překladech. Obsahuje také významné listiny potvrzující udělení královské hodnosti českým panovníkům. Dále je zde zásadní studie profesora Josefa Cibulky o korunovačním řádu a příspěvek profesora Jaromíra Homolky. Knihu uvádí studie profesora Jiřího Kuthana o královské hodnosti českých vladařů a jejich reprezentaci, doplněná obrazovou přílohou dokumentující královský status českých panovníků.

Heinrich, otec druhého stavitele pražské katedrály Petra Parléře, pravděpodobně pocházel z Kolína nad Rýnem, kde se budovala nová katedrála. Usadil se ve Švábském Gmündu a pracoval na kostele sv. Kříže. V druhé polovině 14. století se jméno „z Gmündu“ spojovalo s dalšími mistry, kteří byli pravděpodobně příbuzní a vedli významné stavby v Basileji, Freiburgu, Ulmu, Augsburgu a na březích Rýna v Kolíně a Štrasburku, a jejich práce se předpokládá i v Norimberku a Řezně. Největší proslulost získal syn Heinricha, Petr Parléř, který byl v roce 1356 povolán císařem Karlem IV. do Prahy, aby pokračoval ve stavbě katedrály. Jeho dílo se vyznačuje inovativními nápady a mistrovskou kvalitou, což trvale ovlivnilo podobu Prahy a evropské středověké umění. Petrův syn Václav převzal budování chrámu sv. Štěpána ve Vídni, zatímco mistři „z Gmündu“ pracovali na dómu v Miláně. Nejmladší syn Petra, Janco, odešel do Záhřebu. Tato skupina stavitelů, pojmenovaná „Parléři“ po své nejvýznamnější osobnosti, měla obrovský vliv, zejména díky Petru Parléřovi. Jeho odkaz se projevuje na mnoha prestižních stavbách v Evropě, což vedlo k označení „parléřovský styl“ a k vytvoření mýtu kolem jeho díla. Tato kniha se tomuto fenoménu věnuje.

A počátky husitské revoluce. Za dramatických okolností horkého letního dne 16. srpna 1419 zemřel na Novém hrádku u Kunratic, stranou od krajně neklidného až rozbouřeného hlavního města, český král Václav IV. Bylo mu padesát osm let. Ač to není z dnešního pohledu nijak požehnaný věk, měl tehdy za sebou velmi dlouhou vladařskou dráhu. Vždyť byl českým panovníkem dlouhých jedenačtyřicet let, a to mezi lety 1378 a 1419! V tisíciletých dějinách českého státu najdeme jen několik málo vladařů, kteří panovali tak dlouhou dobu. K tomu musíme připočítat také čtyřiadvacet let – 1376–1400 –, kdy se Václav mohl honosit titulem římského krále. To jsou skutečně úctyhodné údaje. Ale jen na první pohled. Kniha vznikla jako doprovodná publikace k výstavě "Václav IV. Král na rozhraní věků. 600 let od úmrtí římského a českého krále", jež je uspořádána v prostorách Karolina v září–listopadu 2019.

Počátky českého státu jsou spjaty s christianizací země. Byl to v pozdním 9. století Bořivoj, první historicky doložený kníže z rodu Přemyslovců, který postavil první kostely na Levém Hradci a v prostoru Pražského hradu. Do řad světců z vladařského rodu vstoupila manželka knížete Bořivoje sv. Ludmila a Bořivojův vnuk sv. Václav, jenž se stal patronem a nebeským ochráncem Čechů a české země. Přemyslovcům se podařilo vybudovat základy českého státu a upevnit jeho postavení v evropském rámci. Jeho výrazem se stal i zisk královské hodnosti. Dvůr českých knížat a králů byl nejen centrem moci, ale i ohniskem kulturním. Panovníci byli po staletí největšími zakladateli, stavebníky a objednavateli uměleckých děl, jejichž umělecká a estetická kvalita i významový kód byly nástrojem vladařské reprezentace. Architektura a další umělecká díla se podílely na vytváření lesku a slávy panovnického majestátu podstatným způsobem. Tyto stavby a umělecká díla jsou významnými svědky minulosti českého státu a nositeli národní a kulturní identity.

V roce 2023 je tomu 1050 let, kdy bylo české území vyděleno z pravomoci biskupů v Řezně a bylo založeno pražské biskupství, povýšené na arcibiskupství v roce 1344 díky snahám Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV. Obě události jsou důležitým mezníkem nejen v dějinách křesťanství na české půdě, ale patří i k nejvýznamnějším událostem české historie. Vznik nového pražského biskupství a jeho začlenění k arcibiskupství v porýnské Mohuči přispělo podstatnou měrou k vytváření duchovních, politických i kulturních vazeb naší země s evropským jihem a západem. To je odkaz dávných dob, který je do dnešních dnů trvalou základnou existence našeho státu. Už před tím, než pražské biskupství vzniklo, proniklo křesťanství na Moravu a následně i do Čech. Nové biskupství sehrálo pak podstatnou roli v christianizaci české země a druhý pražský biskup – svatý Vojtěch se zasloužil o přijetí víry i v Polsku a v Uhrách. Mnozí z jeho nástupců na pražském biskupském a pak i arcibiskupském stolci zanechali za sebou významné stopy – zakládali nové kostely, města a městečka, vesnice, budovali hrady, iniciovali vznik klášterů a objednávali sochy, malby, nádherně zdobené rukopisy a díla uměleckých řemesel. Tím vším se významně vepsali do kulturního genomu naší země.

V osobě Karla IV. stanul na českém i říšském trůnu panovník, jenž si byl plně vědom své osudové úlohy. Byl osobností výjimečného duchovního rozměru. Jeho duchovní kreativita a vizionářství byly provázeny věcnou střízlivostí a praktickým rozmyslem. Díky vzácnému spojení těchto vlastností byl schopen přeměňovat vize v činy. I proto mu patří nanejvýš čestné místo nejen v dějinách České koruny, ale i v historii Svaté říše římské a celé Evropy. Tato kniha si neklade za cíl podat životopis Karla IV., příčiny, sled a důsledky událostí. Středem jejího zájmu jsou umělecká díla, ať už jde o stavby, malby, sochy či práce uměleckých řemesel, hlavně zlatnictví, a to zejména ta, která nějakým způsobem souvisí s osobností císaře Karla IV., jenž nepochybně jako stavebník a objednavatel uměleckých děl patřil k největším v dějinách evropského středověku. Autoři vycházejí z přesvědčení, že tyto památky nejsou jen „ilustrujícími“ doklady doby, ale že mají schopnost o ní vypovídat, byť i jiným způsobem než psané slovo dobových kronik a listin. A nejen o době Karlova života, ale i o jeho osobnosti, ambicích a záměrech.

Monografie věnovaná umělecké kultuře doby Přemysla Otakara II. je příspěvkem k dějinám gotického umění v Čechách a ve střední Evropě.

Díl první: Král a šlechta. První knížata z rodu Přemyslovců položila základy českého státu, přivedla křesťanství a zařadila český národ do kulturního společenství křesťanské Evropy. Dědictví českých knížat a králů mělo v následujících stoletích zásadní význam a ovlivnilo podobu českých zemí i dalších oblastí pod jejich vládou. V období Jiřího z Poděbrad a jeho nástupců z jagellonské dynastie, kdy v Itálii vrcholilo renesanční umění, stály české země na okraji dění, přesto Praha prožívala šťastné chvíle. Podobně jako za Karla IV. byl na Pražský hrad povolán Benedikt Ried, jehož dílo patří k vrcholům architektury střední Evropy. Díky jagellonské dynastii se Praha opět stala významným kulturním centrem. Období vlády Vladislava a Ludvíka Jagellonského přineslo trvalý vzrůst blahobytu a rozmach stavební činnosti, přičemž objednávky uměleckých děl nabyly značného rozsahu. I přes omezené možnosti těchto králů se jejich dílo stalo vzorem a příkladem v českých poměrech. Tento svazek se zaměřuje na královské a stavební aktivity šlechty.

Publikace přináší příspěvky z konference pořádané u příležitosti šesti set šedesátého výročí založení hradu Karlštejna. Vzhledem k výjimečnosti památného místa se zde autorsky sešli významní historici, archeologové, historici umění, restaurátoři a památkáři, aby ve svých příspěvcích veřejnosti představili výsledky nejnovějšího bádání, získané při postupně probíhající konzervaci a restaurování umělecké výzdoby této významné památky.

Výpravná monografie o aristokratických sídlech v českých zemích – velkolepé rezidence předních aristokratických rodů i menší a nenáročné zámky vystavěné nebo přestavěné v letech 1780–1914. První část knihy zahrnuje sídla, jejichž podobu ovlivnil klasicismus. Setkáme se u nich s ohlasem francouzských stylů či anglického klasicismu, ale i s odezvou architektury Berlína či Drážďan a samozřejmě s výraznými vazbami na vídeňskou metropoli a její kulturu. K nejosobitějším počinům se v tomto období řadí chotkovský zámek Kačina a velkolepá stavební činnost Liechtensteinů ve valticko-lednické doméně, jež svým významem přesáhly hranice českých zemí.

Velká část z toho, co se dochovalo z architektury, umění a kultury raného středověku, vznikla na půdě benediktinských klášterů. Stará kultura benediktinů patří k základním kamenům evropské civilizace a v tom také tkví její odkaz a živé poselství pro dnešní evropské společenství. Ve stavbách benediktinských klášterů se zračily požadavky regulí, monastická askeze i odloučení od vnějšího světa, pokora, potřeba meditace, ideál života, v němž běh každého dne dostává vyšší duchovní smysl. Předmětem předkládané knihy je architektura benediktinských klášterů ve střední Evropě a to jak na území někdejší Svaté říše římské, tak i v teritoriích mimo ni - v Uhrách a v Polsku. Zvláštní pozornost je věnována stavbám benediktinských klášterů v českých zemích.

Obrazový průvodce přináší na 200 černobílých a barevných fotografií, které ukazují přírodní krásy, historické a umělecké památky jižních Čech. Doprovodný text uvádí základní přírodopisnou a historickou charakteristiku kraje a popisznámých i méně známých hradů, zámků, tvrzí,městských památkových rezervací, uměleckých památek, typických lidových staveb, ukázek moderní architektury i přírodních zvláštností.

Uměleckohistorická studie sleduje vznik a charakteristické rysy nejstarších zachovaných staveb jižních Čech z 12. a z 1. poloviny 13. století. Tato architektura - většinou prostá a nenáročná - se vyznačuje mnoha osobitýmiprvky, které znamenaly přínos ke středověké stavební kultuře. Autorrozebírá působení milevské hutě a sféru jejího vlivu do počátku 13. století, architekturu strakonické hutě v letech 1220 -1240, významné stavby z let 1240-1260a opožděné projevy románských slohových koncepcí. Práci doplňuje chronologická tabulka, mapka a katalog významných stavebních památek jižních Čech v uvedeném období. /zdroj: http://books.google.com/

Počátky a rozmach gotické architektury v Čechách k problematice cisterciácké stavební tvorby Kniha se monograficky soustřeďuje na významnou složku středověkého stavebního umění v českých zemích - na stavební dílo cisterciáckých klášterů, které bylo již tradičně v umělecko historické literatuře pokládáno za hlavní inspirační zdroj architektonické tvorby 13. a 14. století.

Počátky českého státu jsou spjaty s christianizací země. Byl to v pozdním 9. století Bořivoj, první historicky doložený kníže z rodu Přemyslovců, kdo postavil první kostely na Levém Hradci a v prostoru Pražského hradu. Do řad světců z vladařského rodu vstoupila Bořivojova manželka sv. Ludmila a jeho vnuk sv. Václav, jenž se stal patronem a nebeským ochráncem Čechů a české země. Přemyslovcům se podařilo vybudovat základy českého státu a upevnit jeho postavení v evropském rámci. Jeho výrazem se stal i zisk královské hodnosti. Dvůr českých knížat a králů byl nejen centrem moci, ale také ohniskem kulturním. Panovníci byli po staletí největšími zakladateli, stavebníky a objednavateli uměleckých děl, jejichž umělecká a estetická kvalita i významový kód byly nástrojem vladařské reprezentace. Architektura a další umělecká díla se podílely na vytváření lesku a slávy panovnického majestátu podstatným způsobem. Tyto stavby a umělecká díla jsou významnými svědky minulosti českého státu a nositeli národní a kulturní identity.

Sborník studií a příspěvků prof. Kuthana věnovaných architektuře a působení cisterciáckého řádu v českých zemích. Vydal Ústav dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy v Praze v nakl. Tomáš Halama.

Za dlouhé vlády Václava IV. v Říši (do r. 1400) a ve státním svazku České koruny patřily české země a jmenovitě pak Praha k nejvýznamnějším centrům umělecké tvorby v tehdejší Evropě. Vrcholnou úroveň tehdejšího malířství reprezentují díla Mistra třeboňského oltáře, ze sochařských prací vznikají krásné Madony a krásnoslohové Piety. Proslulé jsou iluminované rukopisy vzniklé přímo pro Václava IV. a další významné osobnosti. Ale vysokou úrovní vynikala i tehdejší architektura. Tón udávalo dílo pražské parléřovské huti, které mělo veliký ohlas i daleko za hranicemi českých zemí. Architektura exkluzivních staveb opustila v některých případech řád pravidelnosti a racionality a vydala se na cestu hledání a neobvyklých experimentů, v tom má mnoho společného s atmosférou duchovního neklidu, který stále více naplňoval dobovou společnost.