Jiří Kuthan Books

St Vitus' Cathedral in Prague Castle is one of the symbols of the Czech statehood; it is the coronation and burial site of Bohemian kings and it has remained a leading Christian cathedral, the residence of archbishops, the venue for state ceremonies and, last but not least, a much sought-after tourist attraction. This book by renowned experts presents the history of the cathedral, inseparably linked to the history of the Czech Lands, in chronological order. This traditional exposition focusing on history and art history is based on the results of archaeological research as well as on preserved historical documents. The scholars present the circumstances of the cathedral's foundation by Charles IV in the 14th century, the progression of the construction, including later alterations and additions. The focus of their exposition lies in a detailed description of the sculpted and artistic decoration, significant monuments (St Wenceslaus' Chapel containing the crown jewels, the building's foundations, and the burial site of Bohemian kings). The text, set in a the broader context of the developments of European architecture, is richly illustrated with contemporary photographs, historical images, reconstructions and plans.

Výpravná publikace renomovaných historiků středověkého umění a architektury detailně představuje svatovítskou katedrálu a její historii, doplněnou množstvím barevných fotografií. Katedrála sv. Víta vznikla na místě rotundy, kterou založil kníže Václav, a baziliky, jež byla postavena knížetem Spytihněvem II. Tyto stavby sloužily jako místa uložení ostatků patronů země a pro důležité obřady spojené s českou státností. Po zřízení pražského arcibiskupství v roce 1344 se bazilika stala metropolitním chrámem. Při této příležitosti byl položen základní kámen k nové gotické katedrále, jejíž stavba se odehrávala mimo město, v areálu Pražského hradu. Díky své poloze se katedrála tyčí nad Prahou jako její dominanta. Prvním mistrem byl Matyáš z Arrasu, který přinesl vzory francouzské architektury, ale jeho nástupce Petr Parléř dodal stavbě uměleckou výjimečnost. Stavba úspěšně pokračovala za vlády Karla IV., ale byla přerušena husitským obdobím. Katedrála, která uchovávala korunovační klenoty, byla těžce poškozena požárem v roce 1541. Až do roku 1844 zůstala v torzálním stavu, kdy začala její obnova. Celková rekonstrukce trvala do roku 1929, kdy byla katedrála slavnostně konsekrována. Tento monument nese v sobě historii českých zemí a vyzařuje posvátnost, která je s ní neodmyslitelně spjata.

Osvícenský absolutismus se odvrátil od hýřivého bohatství barokové kultury a zjevně lépe mu odpovídal střízlivý klasicismus. V českých zemích zůstala na poli architektury vyhrazena vůdčí role šlechtě, oproti předchozím obdobím narůstal na objemu stavební podíl státu. V nejlepších architektonických dílech z konce 18. a první poloviny 19. století se setkáváme s ohlasem francouzské kultury, ať už je to sloh Ludvíka XVI., tzv. „revoluční“ klasicismus či napoleonský empír. Zaznívá zde ale i palladianizující nota, zprostředkovaná návazností na anglický klasicismus, nepřekvapí odezva architektury Berlína, Drážďan či Mnichova (připomeňme alespoň chotkovskou Kačinu či velkolepou stavební činnost liechtensteinskou ve valticko-lednické doméně). Takto pojatá syntetická studie o architektuře klasicismu v českých zemích u nás prozatím nevyšla a nakladatelství jí zahajuje volnou řadu o architektonické tvorbě různých uměleckých slohů. Reprezentativní provedení s téměř dvěma sty vyobrazeními představuje v uceleném pohledu nejen nejvýznamnější stavby, ale i jejich stavebníky a stavitele.

Získáním královského titulu se vladaři z rodu Přemyslovců zařadili mezi evropské panovníky, čímž získali posvátné postavení. Královská hodnost symbolizovala vladařskou suverenitu a její duchovní zdroj byl „milost Boží“. Tento titul zásadně definoval status vladaře a jeho území, přičemž pouze král byl plnoprávným členem společenství západokřesťanských panovníků. Síla královské ideje je patrná i v tom, že z mnoha středověkých teritorií s královskými vládci vzešly moderní státy, a některé královské formy přežily až do dnešních dnů. Významu královského statutu českých vladařů se věnoval český král a římský císař Karel IV., který se podílel na sepsání korunovačního řádu českých králů, jež má v dějinách české státnosti zásadní význam. Kniha přináší tento řád v původním latinském znění a v různých českých překladech. Obsahuje také významné listiny potvrzující udělení královské hodnosti českým panovníkům. Dále je zde zásadní studie profesora Josefa Cibulky o korunovačním řádu a příspěvek profesora Jaromíra Homolky. Knihu uvádí studie profesora Jiřího Kuthana o královské hodnosti českých vladařů a jejich reprezentaci, doplněná obrazovou přílohou dokumentující královský status českých panovníků.

Heinrich, otec druhého stavitele pražské katedrály Petra Parléře, pravděpodobně pocházel z Kolína nad Rýnem, kde se budovala nová katedrála. Usadil se ve Švábském Gmündu a pracoval na kostele sv. Kříže. V druhé polovině 14. století se jméno „z Gmündu“ spojovalo s dalšími mistry, kteří byli pravděpodobně příbuzní a vedli významné stavby v Basileji, Freiburgu, Ulmu, Augsburgu a na březích Rýna v Kolíně a Štrasburku, a jejich práce se předpokládá i v Norimberku a Řezně. Největší proslulost získal syn Heinricha, Petr Parléř, který byl v roce 1356 povolán císařem Karlem IV. do Prahy, aby pokračoval ve stavbě katedrály. Jeho dílo se vyznačuje inovativními nápady a mistrovskou kvalitou, což trvale ovlivnilo podobu Prahy a evropské středověké umění. Petrův syn Václav převzal budování chrámu sv. Štěpána ve Vídni, zatímco mistři „z Gmündu“ pracovali na dómu v Miláně. Nejmladší syn Petra, Janco, odešel do Záhřebu. Tato skupina stavitelů, pojmenovaná „Parléři“ po své nejvýznamnější osobnosti, měla obrovský vliv, zejména díky Petru Parléřovi. Jeho odkaz se projevuje na mnoha prestižních stavbách v Evropě, což vedlo k označení „parléřovský styl“ a k vytvoření mýtu kolem jeho díla. Tato kniha se tomuto fenoménu věnuje.