Iwan Sergejewitsch Schmeljow Books

Povídku Teorie plukovníka Babukina (v originále "Это было") napsal Ivan Šmeljov v roce 1919 ještě před svou emigrací ze Sovětského svazu, jako reakci na nesmyslnost válečných hrůz, které viděl všude kolem v průběhu první světové a občanské války. Tato veskrze pacifistická povídka se zabývá otázkou šílenství na válečných bojištích, versus šílenství jako lékařské diagnózy. Nechybí zde sice ani spousta, autorem tolik oblíbených, poetických popisů krajiny a atmosféry, ale děj se zároveň posouvá poměrně svižně k překvapivému rozuzlení. Lze pochopitelně jen spekulovat o tom, zda se autor částečně inspiroval povídkou E.A.Poa Metoda doktora Téra a profesora Péra, anebo podobnost mezi těmito díly je jen čistě náhodná. Základní téma vzpoury bláznů zpracoval každopádně Šmeljov po svém a originálně. Poprvé byla tato povídka vydána v Berlíně v roce 1923 a dočkala se svého vydání v ruském jazyce i v Praze v nakladatelství Plamja v roce 1925.

Povídku Tak se to stalo napsal Ivan Šmeljov v roce 1919 ještě před svou emigrací ze Sovětského svazu, jako reakci na nesmyslnost válečných hrůz, které viděl všude kolem v průběhu první světové a občanské války. Tato veskrze pacifistická povídka se zabývá otázkou šílenství na válečných bojištích, versus šílenství jako lékařské diagnózy. Nechybí zde sice ani spousta, autorem tolik oblíbených, poetických popisů krajiny a atmosféry, ale děj se zároveň posouvá poměrně svižně k překvapivému rozuzlení. Lze pochopitelně jen spekulovat o tom, zda se autor částečně inspiroval povídkou E.A.Poa Metoda doktora Téra a profesora Péra, anebo podobnost mezi těmito díly je jen čistě náhodná. Základní téma vzpoury bláznů zpracoval každopádně Šmeljov po svém a originálně. Poprvé byla tato povídka vydána v Berlíně v roce 1923 a dočkala se svého vydání v ruském jazyce i v Praze v nakladatelství Plamja v roce 1925.

Povídku Teorie plukovníka Babukina (v originále ??? ????) napsal Ivan Šmeljov v roce 1919 ještě před svou emigrací ze Sovětského svazu, jako reakci na nesmyslnost válečných hrůz, které viděl všude kolem v průběhu první světové a občanské války. Tato veskrze pacifistická povídka se zabývá otázkou šílenství na válečných bojištích, versus šílenství jako lékařské diagnózy. Nechybí zde sice ani spousta, autorem tolik oblíbených, poetických popisů krajiny a atmosféry, ale děj se zároveň posouvá poměrně svižně k překvapivému rozuzlení. Lze pochopitelně jen spekulovat o tom, zda se autor částečně inspiroval povídkou E.A.Poa Metoda doktora Téra a profesora Péra, anebo podobnost mezi těmito díly je jen čistě náhodná. Základní téma vzpoury bláznů zpracoval každopádně Šmeljov po svém a originálně. Poprvé byla tato povídka vydána v Berlíně v roce 1923 a dočkala se svého vydání v ruském jazyce i v Praze v nakladatelství Plamja v roce 1925.

V roce 1920, během občanské války v Rusku, probíhala evakuace bílého Krymu. Šmeljov se však nepřipojil a zažil krutovládu maďarského bolševika Bély Kuna, který na Krymu vedl revoluční výbor a nařídil zabíjení tisíců příslušníků etnických menšin a deset tisíc zajatých bělogvardějců. Mezi oběťmi byl i Šmeljovův syn Sergej, důstojník protibolševické Dobrovolnické armády. Zlomený Šmeljov v roce 1922 opustil Rusko a odešel do Paříže, kde napsal svou nejlepší autobiografickou novelu. Tato próza je nářkem nad zánikem Ruska, popisuje zpustošený Krym, mašinerii zabíjení během občanské války a nerovný boj přeživších s hladem, stejně jako umírání jeho přátel. Kniha je také obžalobou viníků katastrofy, mezi nimiž nejsou pouze krutí bolševici, ale i Evropa, která Rusko opustila napospas zkáze, zatímco sama žije v blahobytu. Mrtvé slunce symbolizuje zánik starého Ruska v kdysi krásné krymské krajině. Po svém vydání v roce 1923 vzbudila kniha velký ohlas a byla přeložena do osmi jazyků; český překlad vyšel v roce 1926 a nyní vychází v nové edici.