Judith Perrignon Books

Óda na život není příběhem oběti.Je memoárem ženy, která se odmítla vzdát.Když byla osmašedesátiletá Gisèle Pelicot předvolána na policii, netušila, že její dosavadní život právě končí. Manžela, s nímž strávila padesát let, přistihla ostraha supermarketu při natáčení záběrů pod sukněmi žen. Následné vyšetřování odhalilo zdrcující skutečnost ⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠⁠– Dominique Pelicot své ženě devět let tajně podával omamné látky, v bezvědomí ji znásilňoval a do jejich domova zval desítky cizích mužů, aby ji zneužívali také. Vše si pečlivě dokumentoval.O čtyři roky později stanul s dalšími padesáti muži před soudem. A Gisèle učinila krok, který změnil její osud, francouzskou legislativu i pohled světové veřejnosti na sexuální násilí.„To oni musí zahanbeně sklonit hlavu, ne já,“ prohlásila a otevřela soudní jednání veřejnosti.Gisèle Pelicot se stala hlasem i tváří milionů obětí sexuálního zneužívání a domácího násilí. Její slova obletěla svět. Její odvaha inspirovala.Nyní vypráví svůj příběh vlastními slovy. Vrací se k dětství, kariéře, mateřství i manželství. Přináší silné poselství o zotavení. Připomíná, že oběti nemají žádný důvod k hanbě. Že i po nepředstavitelné zradě lze jít dál – a znovu nalézt radost ze života i lásku.„Stále věřím v lidi. Kdysi to byla má největší slabost. Dnes je to zdroj mé síly.“

« J’ai vécu puisque tu voulais que je vive. Mais vécu comme je l’ai appris là-bas, en prenant les jours les uns après les autres. Il y en eut de beaux tout de même. T’écrire m’a fait du bien. En te parlant, je ne me console pas. Je détends juste ce qui m’enserre le cœur. Je voudrais fuir l’histoire du monde, du siècle, revenir à la mienne, celle de Shloïme et sa chère petite fille. » Le 29 février 1944, Marceline Loridan-Ivens a quinze ans lorsqu’elle est arrêtée avec son père lors d’une rafle. Déportée à Birkenau, elle subit l’horreur des camps et parvient à survivre. Son père, lui, ne reviendra jamais d’Auschwitz. Soixante-dix ans plus tard, elle lui adresse une lettre, rédigée avec la journaliste et écrivain Judith Perrignon, où elle raconte sa captivité, son retour, sa vie d’après.

"Je suis le fils d'un salopard qui m'aimait. Mon père était un marchand de meubles qui récupéra les biens des Juifs déportés. Mot par mot, il m'a fallu démonter cette grande duperie que fut mon éducation. A vingt-huit ans, j'ai connu une première crise de délire, puis d'autres. Je fais des séjours réguliers en hôpital psychiatrique. Pas sûr que tout cela ait un rapport, mais l'enfance et la folie sont à mes trousses. Longtemps, je n'ai été qu'une somme de questions. Aujourd'hui, j'ai soixante-trois ans, je ne suis pas un sage, je ne suis pas guéri, je suis peintre. Et je crois pouvoir transmettre ce que j'ai compris." Un récit qui a la puissance d'un roman, traversé par l'antisémitisme, les secrets de famille, l'art, Dieu, la folie et l'amour. Un autoportrait bouleversant.

Nach einem Raubüberfall auf ein Schmuckgeschäft wird die knapp zwanzigjährige Helena 1967 gefasst. Sie weigert sich, den Namen ihres flüchtigen Komplizen und Liebhabers preiszugeben. Monate später bringt sie im Frauengefängnis eine Tochter zur Welt, die von der Großmutter Mila, einer ehemaligen Varieté- Tänzerin, hingebungsvoll großgezogen wird. Milas Briefe an die inhaftierte Tochter sprechen von ihrem Unverständnis für das kalte Schweigen und versuchen eine Verbindung zwischen Tochter und Enkelin zu knüpfen. Als Helena nach fünf Jahren aus dem Gefängnis entlassen wird, nimmt sie zwar die kleine Angèle zu sich, scheint aber keine Beziehung zur Umwelt mehr zu finden und steckt das Kind bald in ein Internat. Wer der Vater war, wohin er geflohen ist und warum Helena sich von dieser jugendlichen Liebe ein Leben lang nicht lösen kann, bleibt Angèle unverständlich. Bis sie, nach Helenas Tod im Jahr 2007, auf einen Zeitungsartikel über den Prozess von damals stößt. Eine neue Spur tut sich auf und Angèle beginnt ihren Vater – in Übersee – zu suchen. Judith Perrignon erzählt in einer schönen, zurückgenommenen Sprache von ganz unterschiedlichen Lebensgeschichten mit ihren Enttäuschungen, Verletzungen und Kümmernissen, spannend und berührend bis zum hoffnungsvollen Schluss.

Depuis des mois, je grimpe et descends ses escaliers, je viens quand elle peut, pas quand elle veut, je force doucement la porte de ses souvenirs, je m'immisce entre elle et son personnage, c'est là que je l'attends, là qu'est notre livre. Il est temps de dire son secret, d'expliquer ce qui l'empêche, pourquoi elle tremble et se cache. Toute sa vie, elle a joué avec la vérité, elle ne peut pas parler pour elle, c'est pour ça que je suis là... - J. Perrignon Sonia Rykiel a fondé une maison de couture de renommée internationale à laquelle elle a donne son nom. Elle a publié plusieurs ouvrages, dont Et je la voudrais nue (Grasset, 1979), Les Lèvres rouges (Grasset, 1996), L'Envers à l'endroit (Fayard, 2005). Judith Perrignon est journaliste et écrivain. Elle a connu de remarquables succès critiques et publics avec notamment, chez le même éditeur, C'était mon frère... Theo et Vincent Van Gogh (2006) et L'Intranquille (2009), avec Gérard Garouste, plébiscité par plus de cinquante mille lecteurs."

Playaway is the simplest way to listen to audio on the go. Each Playaway comes with the digital content already pre-loaded on it and a battery to make it play. Simply plug in earbuds and enjoy. Each ultra-portable Playaway weighs only two ounces and comes packaged with earbuds and a standard AAA battery to allow for immediate listening. Every Playaway comes ready to shelve in drop-box friendly packaging, complete with title inserts and instructions. Playaway is being circulated in over 11,000 public, academic, military and government libraries with a 99% library customer satisfaction rate. With 70 respected publishing partners, a growing collection of over 1,500 titles across 30 genres is available. No Cassettes. No CD's. No downloads. Just Play.

Od svého vydání se kniha stala jednou z nejprodávanějších francouzských publikací. Francouzská herečka a režisérka Marceline Loridan-Ivens v ní bez příkras vypráví o svém přežití holocaustu. Ve čtrnácti letech byla transportována do Březinky, zatímco její otec skončil v Osvětimi, kde nepřežil. Marceline, navždy poznamenaná, vyjadřuje pocit, že se neměla vrátit, neboť naposledy viděla otce v osvětimském pekle. Otevřeně vzpomíná na hrůzy koncentračního tábora, včetně třídění oblečení po obětech plynových komor a setkání s Dr. Mengelem. Po osvobození se vrátila domů, ale rodina ji nepřijala, protože očekávala návrat otce, který by je mohl uživit. Její bratr se navzdory všemu připojil k neonacistickému hnutí. Marceline se snažila žít normální život, ale nikdy se jí to nepodařilo. Chtěla zapomenout na hrůzy, které zažila, ale nebylo to možné. „Žila jsem, protože jsi chtěl, abych žila. Ale žila jsem tak, jak jsem se to tam naučila: den za dnem,“ uzavírá svůj dopis otci. Bez trpkosti a s věcností, která dokáže přiblížit hrůzy války čtenářům po celém světě. Kniha tak sbírá ocenění a zůstává jednou z nejprodávanějších francouzských knih posledních let.