Karel Škrabal Books

Ne pouze výbor ze Škrabalových dosud vydaných knih. Až nyní vydaný román v básních. Román celoživotní, osobní i společenský. Umělecká reflexe i nekorektní vtípky. Starý svět, nový svět. Americký road movie. Brýle na oči, colu do ruky a jedu! Rozjezd v Brně s míčem pod nohama. Rychlostní rekord v dospělé Praze, devadesátkový vrchol kapitalismu. Pak stabilita na pravidelném okruhu manželství, děti, práce... A vítězná páska–láska? Obytňákem odbočkami směrem literatura a chalupa. Těžký dojezd v krizi středního věku i krizi společnosti. Východisko? Vyhrává ten, kdo stojí. Lidová moudrost jako happy-end, jako zen, jako vtip. Málokterý básník se může chlubit tím, že si jeho verše přeříkávají mladí i staří, inťoši i vypití vondrousové na fesťácích. Stačí málo. Čelit zlu společně. O štěstí se dělit napůl. Jeden klub, jeden Bůh!

Průřez tvorbou Almanachu - Radikální báseň se vrací

Sbírka brněnského autora obsahuje verše, které lakonickou formou zachycují jeho osobní dojmy a prožitky, myšlenky a názory. Škrabal se také vyjadřuje k některým společenským jevům, jeho základním tématem však zůstává popsat tápání lidského jedince ve světě plném rozporů a protikladů. Únikem se pro něho někdy stávají exkurze naplněné erotickými hrátkami, jindy třeba úvahy nad sportovními zápasy. K tomuto účelu zvolil autor spíše publicistický styl, často prošpikovaný vulgárními výrazy, nad jejichž funkčností lze oprávněně pochybovat.

Karel Škrabal, součást nastupující básnické generace, byl zprvu známý pouze svým přátelům. Jako novinář byl vnímán jako příliš vulgární pro uměleckou scénu a akademici ho považovali za „zprávaře“ a aktivistu. Klíčovým momentem se stalo jeho rozhodnutí začít číst v klubech a kavárnách, což vedlo k vydání desky, almanachů a básnických sbírek. Hlouběji se spojil s avantgardou a undergroundem, což se stalo součástí jeho identity. Podle etymologického slovníku byl Vídrholec lesem, který sloužil jako skrýš loupežníků. Škrabalova poezie se vyznačuje tajemstvím a obyčejnými nezapomenutelnými chvílemi. Jeho verše, jako „kdekdo běží jako o život“, odrážejí taoistickou ideu wu-wej, tedy nezasahování a klidnou tvořivost. Tato pasivita však neznamená odevzdání, ale odstup, který umožňuje vnímat svět a zachytit ho v poezii. Škrabalova gesta nejsou přehnaná; jeho psaní vyžaduje „trochu úzkosti“ a obyčejné zkušenosti. S ironickou empatií pozoruje svět a jeho verše jsou důvěryhodné. Na nikoho nečeká, ale jeho náruč je otevřená.

Dialog se 13letým synem o Vítrholci On: Kam jdeš? Já: Na zkoušku. On: Čeho? Já: Té naší kapely. On: Jak se jmenuje? Já: Vítrholc. On: To je známá kapela? Já: Není. On: Proč to není známá kapela? Já: Většině lidí se to nelíbí. On: Zkuste víc sprostých slov, to lidi baví.v Já: To taky nevyšlo. „Troufám si tvrdit, že Karel Škrabal je ve svých nejlepších číslech básníkem svérázně metafyzickým, pokud tím rozumíme nahlédnutí za plachtu každodennosti a zautomatizovaného vnímání,“ napsal o něm Jan Nejedlý.

Někteří zaměstnanci televize se vracejí domů auty, aby se vyhnuli pozornosti v MHD, jiní se mačkají v autobusech. Z těch, které znám, jediný Karel chodí pěšky. Prochází kolem Kavčích hor a města, které se mu rozprostírá pod nohama. Cesta vedoucí k Vltavě je lemována činžáky a vilami. Karel většinou mlčí, jako poutník. Na cestě domů se zastaví pro cigarety a pak vyvenčí psa. Nepůsobí jako člověk osvobozený od pracovních starostí; jeho pozornost se probouzí až s událostmi, které vnímá jako básně. Na rozdíl ode mě neprovokuje situace, aby vyvolal spontánní reakce. Jeho bezprostřednost je pro něj cizí, což naznačuje svými verši. Karel je klidnější a odvážnější, nebojí se všednosti světa a lidí. Jako básnický deníkář zaznamenává, co se děje a jací lidé jsou, aniž by cítil potřebu něco iniciovat. Sleduje kulturní a diskuzní pořady, které mě nudí, a pomalu jezdí krajinou ve svém obytném voze, jistý si svým cílem. Karel nejí maso na protest proti místním diktátorům a oligarchům. Ví, že tím nic nezmění, ale mění tím sám sebe, i když jen na chvíli. Zítra půjde fandit na hokej a u stánku si dá buřta.

Čtvrtá sbírka současného brněnského básníka obsahuje verše, které se hlásí k existenciální problematice. Škrabalův básnický subjekt se pohybuje v nejrůznějších polohách: jeho doménou zůstávají silácká gesta, která přecházejí do nálad jak ryze uvolněných, tak i skeptických až pesimistických. Autor píše své texty z pohledu člověka, pro něhož zůstává základním životním postojem snaha o nestranné pozorování současného světa, do něhož je vržen. Sleduje události, dojmy a prožitky, střídá někdy i poněkud drsné nápady, jež prezentuje naturalistickým jazykem, podpořeným v několika případech i záměrným použitím vulgarismů. Někdy se zamýšlí nad mezinárodní politickou situací, stejně jako v předcházejících pracích se vrací i ke svému oblíbenému fotbalovému zápolení, jindy zase vypráví příběh muže, žijícího v neustálem strachu, že ztratí svou těžce vybojovanou pozici. Zdá se také, že ve Škrabalových verších spíše převládají závěry, směřující víceméně k bezvýchodným konstatováním a závěrům: je možno, že právě v tomto řešení autor spatřuje naplnění svého existenciálního programu.