Úvod do filosofování napsal Ladislav Hejdánek v letech 1971–72 ve vazbě v Ruzyni jako dárek k Vánocům pro jednu ze svých dcer. Text, který jí věnoval, uvádí čtenáře do filosofování nikoli na základě dějin filosofie či přehledu filosofických teorií, ale pomocí filosofického myšlení autora samého. Kniha tak není pouze úvodem do filosofie obecně, ale v důležitém smyslu také úvodem do myšlení Ladislava Hejdánka. Ve čtrnácti sešitech přehledně dělených do kratších kapitol autor představuje základní filosofické otázky a nabízí jejich vlastní řešení. Nové, opravené a rozšířené vydání.
Studie o původu a významu lidských práv v kontextu myšlení politických filosofů od Platóna po Masaryka sepsaná českou nekonformní obhájkyní demokracie Boženou Komárkovou.
Evropa a úkol Čechů v ní, reflexe naší nedávné minulosti, národ a nacionalismus. To jsou některá z důležitých témat, kterými se zabýval filosof Ladislav Hejdánek. Jeho texty jsme do přítomné publikace vybrali ke stému výročí založení Československa.
Nejde o všechny texty na daná témata, zařadili jsme ty z nich, které mají podle nás největší potenciál oslovovat i dnes. Témata v nich obsažená jsou čím dál naléhavější a Hejdánkův pohled je čím dál výjimečnější.
Kniha Ladislava Hejdánka O umění je složena z deseti textů, v nichž se autor zamýšlí nad uměním a jeho rolí v našem životě. Autor v umění spatřuje inspirační zdroj jak pro naše myšlení, tak pro náš postoj ke skutečnosti. Od umění se dle něj můžeme naučit vidět svět jinak, nově a nepředmětně. V tomto smyslu se jedná o pokračování jeho originální filosofie a kritiky pojmového myšlení, jak je představil ve svých předchozích knihách.
Rádlův ostře kritický útok na československý prvorepublikový nacionalismus, v kterém oprávněně viděl nebezpečí budoucího krvavého konfliktu mezi oběma etniky. Košatá argumentace sahá od polemiky s účelovými výklady českých dějin, přes analýzu československé demokracie a jejích vad až po filosofický útok na samotný pojem národa a jeho zbožštění, pocházející od německého romantisty Herdera.
Německý filosof P. L. Landsberg (1901–1944), žák a pokračovatel Maxe Schelera a profesor na univerzitě v Bonnu, byl jedním z prvních, kdo rozpoznal zrůdnost nacismu a začal proti němu také bojovat. Celým životem vydával svědectví svému křesťanskému přesvědčení o pravdivosti své filosofie. Hned v roce 1933 musel opustit Německo, v roce 1936 Španělsko a v roce 1940 okupovanou část Francie. Od roku 1942 žil v ilegalitě, 1943 byl zatčen gestapem a roku 1944 zemřel v koncentračním táboře Oranienburgu. Na pevném základě filozofie svobodné lidské osoby dokázal i v tak nebezpečných podmínkách rozvíjet úvahy o odpovědném jednání, a jak se prostor pro toto jednání neúprosně zužoval, soustřeďoval se na stále hlubší a naléhavější úvahy o smrti. Ta pro něho neznamená konec či zničení člověka, nýbrž nezbytné završení života, které se může stát korunou jeho svobody. Ze spojení smrti a svobody vychází také jeho analýza mravního problému sebevraždy. Ač ji zprvu pro sebe neodmítal, nakonec se této možnosti vzdal a postavil se smrti docela jinak. Zkušenost života tváří v tvář smrti dala jeho myšlenkám zvláštní hloubku a trvalou platnost.
Jaspers’ Schrift »Die Schuldfrage«, 1945 konzipiert, erschien schon 1946, als zum ersten Mal die Verbrechen des nationalsozialistischen Deutschland dem ganzen Volk offenbar wurden. Sie versuchte – unerbittlich und ohne Selbstgerechtigkeit – Nachdenken zu üben, als Entsetzen und Scham in Ratlosigkeit, Schweigen, verborgene Wut umschlugen. Diese Positionsbestimmung von Karl Jaspers war eine erste Antwort auf die These der Siegermächte von der deutschen Kollektivschuld.
Podle vzoru posledního Římana Boetia (jehož osud také přirovnává ke svému) chce E. Rádl zanechat filozofický odkaz, který u něj mimo jiné znamená odklon od přírodních věd (svůj dřívější zájem o přírodní vědy charakterizuje v práci jako uváznutí). Kniha se zabývá různými filozofickými tématy a má často poznámkový nebo glosující charakter. Je živá stylem a bohatá na myšlenky a co se týče konstrukce kapitol, pak nám někdy připomínají Hegelovu Fenomenologii ducha.
Čtení v zamyšleních E. Rádla (který byl jinak žákem i souputníkem T. G. Masaryka) je obsahem aktuální i pro dnešek. Příklon k Aristotelovi, kterého považuje za největšího filozofického ducha, zcela jasně prozrazuje jeho předchozí exaktní zaměření. V této souvislosti nás však může překvapit, že si zachovává odstup k renezanci (je v ní mnoho nahodilostí) a naopak s respektem vzhlíží ke středověku, jehož jsme, podle Rádlova přesvědčení, přímými dědici.
"In the vast literature of love, The Seducer's Diary is an intricate curiosity--a feverishly intellectual attempt to reconstruct an erotic failure as a pedagogic success, a wound masked as a boast," observes John Updike in his foreword to Søren Kierkegaard's narrative. This work, a chapter from Kierkegaard's first major volume, Either/Or, springs from his relationship with his fiancée, Regine Olsen. Kierkegaard fell in love with the young woman, ten years his junior, proposed to her, but then broke off their engagement a year later. This event affected Kierkegaard profoundly. Olsen became a muse for him, and a flood of volumes resulted. His attempt to set right, in writing, what he feels was a mistake in his relationship with Olsen taught him the secret of "indirect communication." The Seducer's Diary, then, becomes Kierkegaard's attempt to portray himself as a scoundrel and thus make their break easier for her. Matters of marriage, the ethical versus the aesthetic, dread, and, increasingly, the severities of Christianity are pondered by Kierkegaard in this intense work.
Ladislav Hejdánek je znám jako filosof, který se celý život snažil nově promýšlet téma pravdy. Tato kniha ovšem nechce představit Hejdánka jako filosofického teoretika pravdy, spíš jako jejího nebývale vášnivého milovníka. Na Hejdánkově filosofii – tedy lásce k pravdě – je totiž mimořádné i to, že z hledání pravdy nevyjímá ani sám sebe, ani události, jichž se účastní. Dokladem toho jsou Hejdánkovy sebereflexe týkající se období 1967–1989, plného dramatických událostí a střetů s komunistickým režimem. Vyhazovy z práce, nespravedlivé odsouzení ve vykonstruovaném procesu, působení v Chartě 77, tvrdá režimní šikana… Jedním slovem – „průšvihy“. Navzdory tomu ale zůstává Hejdánek filosofem a zachází se sebou jako s filosofickým problémem. Někdy o sobě dokonce nemluví vůbec, neboť přednost má myšlenka; a přesto je zřejmé, že zhodnocuje svou vlastní zkušenost. A právě tím jsou Hejdánkovy texty lidsky působivé: rovina osobní se v nich pozoruhodně propojuje s rovinou nadosobní. A díky tomu se z čistě osobních a dobových záznamů stává svědectví promlouvající až do dnešních časů.
Svazek obsahuje knižně dosud nezveřejněné texty Ladislava Hejdánka
představující příspěvky k řadě význačných témat jeho myšlení, jako je povaha
člověka, řeči, světa či pravdy. Hejdánek se v nich ukazuje jako svébytný
myslitel hledající odpovědi na otázky po místě člověka ve světě, po roli
filosofie v lidském životě a ve společnosti, po vztahu mytického,
filosofického a theologického myšlení. Některé ze zařazených statí jsou
zároveň více či méně polemickými reakcemi na koncepce dalších autorů (jako je
Jiří Zeman, Karel Kosík, Zdeněk Neubauer, Martin Hybler, Jakub S. Trojan či
Emanuel Rádl) a pokusem o dialog s nimi. Zaměření, jež je těmto textům
společné, Hejdánek sám charakterizuje v předmluvě k samizdatovému souboru
Život a slovo z r. 1985 (odkud je vypůjčen také název této knihy):
„Různorodost pojednaných témat je v předloženém souboru jen zdánlivá. Pozorný
čtenář zjistí, že všechny texty jsou vnitřně sjednoceny, a to nikoli pouze ani
především osobou autora, nýbrž ‚věcně‘. Ale tu musíme užít možná trochu již
zapomínané formulace Kosíkovy, že ta ‚věc‘, ve vztahu k níž ona jednota
spočívá, ve skutečnosti není žádnou věcí. Jinak řečeno, vybrané eseje spolu
neladí díky tomu, že by měly nějaký společný předmět, jímž by se zabývaly; to
společné je spíše ‚ne-předmět‘, totiž právě – nepředmětné myšlení, a především
nepředmětná ‚skutečnost‘.“
