Přemysl Houda Books

Kotkinovy dějiny Magnitogorsku jsou monstrózní mikrohistorickou sondou do stalinské každodennosti. V polovině dvacátých let se kolem Magnetické hory rozkládala pustá step. O pár let později tu již stálo gigantické průmyslové centrum pulzující životem. Jak se to mohlo stát? Jací lidé se k tomuto místu vydali a budovali jej? A proč? A jak v krajině bičované mrazivými větry dokázali přežít a zabydlet se? Stephen Kotkin si všímá každičkého detailu životů magnitogorských obyvatel. Strašlivé zimy, vítr, nehygienické životní podmínky, tvrdá práce na vysokých pecích, volnočasové aktivity, bytová nouze, šmelina, zburžoaznění městské stranické elity, udávání, teror konce třicátých let atd. – Kotkinově pozornosti neunikne nic. Jeho magnitogorská sága inspirovaná Michelem Foucaultem bezesporu započala novou fázi ve výzkumu sovětských sociálních dějin.

Rozhovor o Blízkém východě s odborníkem, který jeho studiu zasvětil život Dění na Blízkém a Středním východě, soustředěné kolem izraelsko-palestinského konfliktu či íránského režimu, trvale poutá zájem širší veřejnosti. Není ale mnoho skutečně zasvěcených znalců a komentátorů této spletité a komplexní problematiky. Jedním z nich bezesporu je Břetislav Tureček, bývalý zpravodaj Českého rozhlasu na Blízkém východě, vyučující na Metropolitní univerzitě Praha a autor řady úspěšných knih k blízkovýchodním tématům. Rozhovor, který s ním vedl novinář a historik Přemysl Houda, sleduje život a novinářské působení Břetislava Turečka, jeho zkušenosti z práce blízkovýchodního zpravodaje stejně jako jejich následné zužitkování ve spisovatelské a pedagogické práci. Jakým směrem se bude žhavý blízkovýchodní region dále ubírat, jaké krize ho ještě v budoucnosti čekají a jaké jsou případné cesty z nich? A jak je na tom svět českých novin a médií obecně? Nejen o tom je kniha, která uvádí dění na Blízkém východě do potřebného kontextu.

Publikace sleduje politický, státoprávní, ústavní, ekonomický, sociální, národnostní a kulturní vývoj Československa v letech 1945-1989. Nejsou pominuty ani mezinárodně politické souvislosti a místo Československa v sovětské zahraniční a vojenské politice. Autorské pojetí nechce být pouhým výčtem činů komunistické moci, ale usiluje též o analytické zmapování života opozice a celé společnosti. Mnozí Češi a Slováci i za těžkých podmínek diktatury (a často i v konfliktu s ní) vytvářeli hodnoty a podávali tvůrčí výkony, jejichž kvalita a originalita byla nesporná a světová. Publikaci doplňuje zajímavá obrazová dokumentace tehdejších reálií a propagandy. Cenný je i přehled pramenů a nejnovější odborné literatury.

Kolaps socialismu byl pro obyvatele Sovětského svazu absolutně nečekaný, ale zároveň naprosto zákonitý. Ačkoli většina lidí v pozdním socialismu vnímala sovětský systém jako věčný a neměnný, byla současně připravena na jeho pád. Tento paradox se stal východiskem knihy profesora Kalifornské univerzity v Berkeley Alexeje Jurčaka o poslední sovětské generaci, k níž sám patří. Jurčakův model sovětského socialismu nabízí alternativu k tradičnímu binárnímu pojetí, k analýze socialismu založené na dichotomiích typu život v pravdě versus život ve lži, moc versus obyčejní lidé nebo oficiální kultura versus kultura neoficiální. Jurčak poukazuje na to, že takový přístup ponechává stranou jednu významnou skutečnost: mnoha sovětským občanům totiž byly hodnoty socialismu blízké a čímsi drahé, a to přesto, že v běžném životě často reinterpretovali a překračovali pravidla státu, který se jím zaštiťoval.

Studie mozaiky jsou jednotlivými kamínky, které spolu tvoří jen (ale je to pouze „jen“?) rám – okraj či hranici – „velkým dějinám“. Neodmítají ani nezpochybňují mainstreamový narativ „velké historie“ o padesátých, šedesátých, sedmdesátých, osmdesátých či devadesátých letech (ani k žádnému jinému – alternativnímu, revizionistickému atd. – nevybízejí). Nestaví se k němu zády, často jsou s ním naopak zcela kompatibilní. Zajímají se o společenství a vyjevují situace, které stojí vesměs stranou zájmu profesionálních historiků – pro jejich marginalitu; řada zde předložených textů však ukazuje, že jde o „marginalitu“ pouze zdánlivou. Publikované původní studie jsou vybrané a následně přepracované diplomové práce obhájené v minulých letech na Pracovišti Orální historie – soudobé dějiny Fakulty humanitních studií UK.

Kniha se zaměřuje na volné písničkářské sdružení Šafrán, které působilo v 70. letech v Československu a zahrnovalo významné osobnosti české a slovenské folkové hudby, jako jsou Jaroslav Hutka, Vladimír Merta a další. Skládá se z několika částí, které se vzájemně doplňují. Úvodní text historika Přemysla Houdy analyzuje kulturně-politickou situaci té doby, legislativní rámec, v němž písničkáři vystupovali, a činnost Státní bezpečnosti, která se od roku 1975 zaměřila na jednotlivé členy Šafránu s cílem toto sdružení zlikvidovat, což se jí podařilo v roce 1977. Druhá část knihy obsahuje chronologicky uspořádanou koláž fotografií, plakátů, článků a dalších dokumentů, které osvětlují historii české folkové hudby v letech 1966–77. Třetí část tvoří Houdovy Rozhovory po třiceti letech s významnými osobnostmi, včetně manažera Šafránu a textařů. Kniha končí diskografií a bibliografií členů Šafránu a rozsáhlým jmenným rejstříkem. Nejedná se o tradiční historii českého písničkářství, ale o historické a pramenné dílo, které vybízí k dalšímu zkoumání této doby.

Jak naznačuje Šlomo Sand v úvodu této knihy, lze ji pochopit jako druhý díl či dodatek ke knize Jak byl vynalezen židovský národ. Výchozí teze obou je stejná: moderní národ, panující suverénně na svém území prostřednictvím svého státu, je zcela jiným typem kolektivní entity, než jakou představovala židovská náboženská společenství rozesetá po Evropě, středním Východě a severní Africe na konci 18. století. Aby mohl být ve 20. století ustaven stát židovského národa, musel být tento národ sionistickým hnutím vytvořen. - z doslovu Pavla Barši

Normalizační festival je původní monografií o československém pozdním socialismu, zvláště pak o pozdně socialistické veřejné sféře, jež je dnes často považována za a priori toxickou. Hlavními postavami monografie jsou organizátoři folkových koncertů, kteří se v této sféře pohybovali, a tím ji spoluvytvářeli (a také v jistém smyslu měnili). Na jejich každodenním jednání je ukázána problematičnost dnešních mainstreamových způsobů zobrazení pozdního socialismu, a kniha je tak na dálku vedenou diskuzí s dnes již vžitými pojmy, jakými jsou například šedá zóna nebo ostrůvky svobody. S pomocí odborné literatury – a zvláště pak na základě tvůrčí interpretace textů antropologa Alexeje Jurčaka – nabízí alternativní model vyprávění o pozdním socialismu, jehož zastřešující metaforou by mohla být v úvodu knihy zmiňovaná Möbiova páska.

Publikace přináší první celistvé zpracování dosud málo známé oblasti naší historie – československé folkové hudby sedmdesátých a osmdesátých let 20. století. Protože folková hudba v této době oscilovala mezi povoleným, trpěným a zakázaným uměním, lze na ní ukázat limity normalizačního systému jako takového. To je vlastní smysl textu, jenž je vystaven na spojení chronologických kapitol s tematickými mikrosondami (Sekce mladé hudby, Folková Lipnice, Šafrán atd.). Text čerpá z mnoha typů nashromážděných pramenů (archivní dokumenty, rozhovory, nahrávky písní, dobová beletrie a periodika atd.), v drtivé většině dosud nepublikovaných, které podrobuje kritické analýze.