Pavel Bár Books

Reprezentativní knižní publikace vydaná k příležitosti deseti let od znovuotevření Hudebního divadla Karlín. Textem i dosud převážně nepublikovaným obrazovým doprovodem představuje bohatou a spletitou historii karlínského divadla od časů varieté po dnešek. Obsáhle se také věnuje operetní a muzikálové produkci v uplynulých sedmdesáti sezonách Hudebního divadla Karlín, násilně přerušených katastrofální povodní v roce 2002. Zejména fotografiemi přibližuje následnou rekonstrukci historické budovy i dění v posledních deseti letech od jejího znovuotevření. Zvláštní pozornost je zaměřena také na legendární inscenace (Divotvorný hrnec, My Fair Lady, Polská krev, Carmen aj.) i populární tvůrčí a herecké osobnosti (Jan Werich, Vlasta Burian, Oldřich Nový, Laďka Kozderková, Karel Fiala a další).

Jak vypadá a jak se projevuje herectví v zábavněhudebních inscenacích arénních scén Prozatímního divadla od vstupu operety na česká jeviště v roce 1863 až do otevření Národního divadla v roce 1883? Inscenace operetních děl v sobě spojovaly divadlo velkého stylu a zároveň atraktivní podívanou. Navazovaly na tradiční hry se zpěvy a frašky či tehdy tolik populární výpravné férie, které přitahovaly nejširší vrstvy publika. Ideálním prostorem pro jejich inscenování se staly tzv. arény: letní dřevěná divadla na tehdejší pražské periferii pro stovky až tisíce diváků. Vzhledem k prostředí, nesvázanému tradicionalismem a pompou oficiálnosti, jako tomu bylo v "kamenném" divadle, vybízely interprety k spontánnímu rozvíjení komediálních situací, využívání široké plejády různorodých hereckých prostředků a k přímému kontaktu jeviště s hledištěm. Kniha připomíná nejen zábavněhudební repertoár provozovaný v arénách, ale přináší i portréty vybraných komediálních hvězd své doby, jakými byli Jindřich Mošna, František Ferdinand Šamberk, Josef Frankovský, Terezie Seifertová (Ledererová), Teresie Boschettiová, Jakub Seifert, Adolf Krössing, Marie Laušmannová a Hermína Frommová.

Muzikálová komedie: desátá inscenace šedesáté šesté sezony 2010/2011: premiéra 21. května 2011 na Hudební scéně. Program doplňuje libreto a zpěvní texty, fotografie ze zkoušek a z představení a studie o masožravých rostlinách a amerických filmových muzikálových hororech.

Kolektivní monografie je výsledkem výzkumu divadelního díla Jiřího Frejky, realizovaného na Divadelní fakultě AMU. Tento výzkum se nezaměřuje pouze na umělecký odkaz významného českého režiséra, ale také na osvětlení klíčových období českého moderního divadla a vztahu divadla jako umění k jeho institucionálním a mediálním aspektům. Frejka se ve studiích objevuje jako ředitel v turbulentním historickém kontextu. Jeho práce přesahuje jednotlivé inscenace a zahrnuje celkové pojetí divadla. Frejkův boj za divadlo začal snahou o založení Divadla československé armády, které mu v roce 1945 nabízelo bezpečné zázemí. V roce 1950, kdy se situace politicky vyostřovala, se nová armádní podpora měla stát ochranným štítem. Přeměna Městských divadel pražských na Divadlo československé armády se nakonec uskutečnila, avšak pro Frejku už v takovém divadle nebylo místo. Již v roce 1948 byl pravděpodobně vybrán jako farmakos, tedy osoba, která měla nést "hříchy" avantgardy, jejíž úspěchy byly v tehdejší době považovány za problematické.

Jak se vyvíjela poválečná podoba českého zábavněhudebního divadla? Vše začíná, když výnos ministra Zdeňka Nejedlého zbavil toto divadlo soukromopodnikatelského systému. Konec nastává v roce 1992, kdy premiéra Les Misérables v soukromé produkci obnovila tento systém a do Československa se vrátili divadelní podnikatelé. Mezi těmito okamžiky se rozprostírá půlstoletí plné „vrcholů“ a „pádů“ divadla, které diváci milují, ale kritici často zavrhují. Otázka, zda je opereta či muzikál umění, nebo „pouhá“ zábava, se neustále objevuje. Autor tvrdí, že je to obojí, přičemž záleží na úrovni a kvalitě konkrétního díla a jeho provedení. Pozornost věnuje klíčovým inscenacím a tvůrcům, jako jsou E. F. Burian, Jiří Frejka, Alfréd Radok a Oldřich Nový, ale také Jan Werich, který s Jiřím Voskovcem zahájil éru moderního muzikálu uvedením počeštěné verze Finian’s Rainbow. Autor sleduje proměny zábavněhudebního divadla nejen na velkých scénách, ale také v tvorbě Suchého a Šlitra, českých muzikálových filmech a pokusech divadla Rokoko a Divadla na provázku.

Jaké místo zaujímá v české moderní kultuře velký divadelní režisér Jiří Frejka (1904–1952)? – Možnosti celkového pohledu na jeho život a dílo jako by stále bránil ne zcela dostatečný výzkum dokumentárních materiálů. Právě z tohoto výzkumu vychází kniha, která pojednává zejména o závěrečné Frejkově tvorbě na počátku 50. let, tedy v období inscenovaných soudních procesů, které byly průvodním zjevem zavádění stalinistického režimu také v Československu.

Herectví se často považuje za jednotné, avšak různé divadelní žánry vyžadují specifické přístupy k interpretaci příběhů. Jak tedy označit interprety operet a muzikálů? Liší se herectví v těchto žánrech a jak se tyto odlišnosti vyvíjely v čase? Tato kniha se snaží odpovědět na tyto otázky prostřednictvím historicko-teoretického přehledu a případových studií významných osobností českého zábavněhudebního divadla 20. století. Navazuje na předchozí autorovu publikaci a zaměřuje se především na Oldřicha Nového, herce, režiséra a autora, který spolupracoval s mnoha českými scénami. Dále zkoumá kariéru Nelly Gaierové, která se pohybovala v různých žánrech, včetně operet, muzikálů a činohry. Kniha se také věnuje dalším významným postavám, jako jsou Karel Fiala, Věra Macků, Josef Kobro, Laďka Kozderková a Eva Veškrnová, a analyzuje jejich přínos v pražských, brněnských, ostravských a plzeňských divadlech. Tímto způsobem se kniha snaží osvětlit komplexnost herectví v kontextu českého kulturního vývoje.