Ladislav Kudrna Book order (chronological)

Zkostnatělý komunistický režim v perestrojce nedokázal najít východiska a bez sovětské pomoci se ocitl v bezradnosti. Naopak, nezávislé občanské skupiny, včetně československého undergroundu, projevovaly nebývalou aktivitu. V letech 1987 a 1988 se konaly desítky ilegálních koncertů undergroundových, punkových a metalových kapel, vznikaly petice a organizovaly se protestní demonstrace. Lidé čím dál hlasitěji vyjadřovali nesouhlas s nesvobodou. V září 1987 měl proběhnout Východočeský Woodstock ve Volanově, avšak byl rozehnán Státní bezpečností před začátkem. Ivan Martin Jirous v reakci na to sepsal manifest, který důrazně požadoval dodržování lidských práv. Největší protirežimní podpisovou akci, Moravskou výzvu, zorganizoval křesťanský aktivista Augustin Navrátil, kterou podepsalo 600 tisíc lidí. Náboženská a občanská práva požadovalo také na bratislavské Svíčkové demonstraci na osm tisíc lidí, avšak shromáždění bylo brutálně rozehnáno. Československá socialistická republika se stala jedinou zemí východního bloku, kde na konci osmdesátých let zemřel politický vězeň. Pavel Wonka, disident s vážným zdravotním stavem, zemřel ve vězení 26. dubna 1988, poté co byl poslán do výkonu trestu soudkyní Marcelou Horváthovou.

Kniha přináší ucelený pohled, který jasně dokumentuje zločinnost komunistického režimu. Kromě Ladislava Kudrny přispěli svými texty například Petr Blažek, Pavel Žáček, Jan Rychlík, Zdeněk R. Nešpor nebo Antonie Doležalová. Jedná se o ucelený pohled na zločiny normalizace, kniha obsahuje spoustu zajímavých fotografií a navíc také články novinářů, kteří se do debaty s Michalem Pullmannem zúčastnili. Třicet let po sametové revoluci tu máme situaci, kdy někteří lidé tvrdí, že se „zase tak moc nestalo“ – a to nemůžeme nechat jen tak, zejména s ohledem na disidenty, politické vězně a emigranty, jimž komunisté zničili život.

Během roku 1976 plnil český underground titulky a zpravodajství komunistických sdělovacích prostředků. První systematické tažení normalizačního režimu vůči podzemní komunitě nevedlo k jejímu zničení, ale ke sjednocení roztříštěné opozice na společné platformě – Chartě 77. Parodoxně zásluhou komunistické represivní mašinerie došlo nejen ke zpolitizování, avšak zejména ke zpopularizování undergroundu. Nastupující generace se díky mohutné dehonestační kampani dozvěděla o existenci podzemní komunity, jejíž řady záhy rozšířila. Na počátku osmdesátých let 20. století zahájil režim druhé tažení proti undergroundu, které vyvrcholilo zásahem vůči podzemnímu časopisu Vokno. Období let 1976 až 1981 představuje „hvězdnou“, integrující fázi českého undergroundu, jehož hlavní tón udával spiritus agens Ivan Martin Jirous „Magor“.

Během třiceti sledovaných let trvání komunistického režimu (1960–1989) bylo násilí ze strany Veřejné a Státní bezpečnosti vystaveno na deset tisíc mladých lidí z prostředí (proto)undergroundu a punku. Zástupným důvodem pro často až zběsilé brutální fyzické ataky represivních složek se stala účast „závadové“ mládeže na „ilegálních“ hudebních produkcích, respektive provozování vlastní kultury. Celkem 99 mladých mužů a žen bylo odsouzeno k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 75 let…

Předmluva k titulu Kniha v barvě krve, která však v původní knize nevyšla. Čtenář má tak možnost porovnat, co bylo obsahem pasáží, které vadily natolik, že nesměly v původní knize vyjít.

Na konci roku 1969 by stěží někdo uvěřil tomu, že o pouhých pět let později bude napříč českými kraji existovat početné podzemní společenství. Zatímco do května 1970 stále vystupovali psychedeličtí The Plastic People of (the) Universe jako profesionální kapela pod uměleckým „dozorem“ Ivana Martina Jirouse „Magora“, již o dva roky později přišly její první konflikty s normalizační mocí a Jirous se poprvé ocitl v komunistickém vězení. Plastici odehráli 1. prosince 1973 své fakticky poslední veřejné vystoupení a 30. března 1974 došlo k brutálnímu zásahu proti stovkám mladých lidí v Rudolfově, kde se měl konat koncert Plastiků a DG 307. Nedlouho poté, v únoru 1975, napsal Jirous svůj zásadní text, Zprávu o třetím českém hudebním obrození. První polovina sedmdesátých let je spojena nejen s fenoménem festivalů „druhé“ kultury, ale také se zrodem zásadního umělce podzemí, Pavla Zajíčka, a dnes neprávem opomíjeným vlivem Milana Knížáka (nejen) na hudební underground.

Pokud Ivan Martin Jirous v únoru 1975 definoval český underground, mohlo se tak stát pouze díky tomu, že popsal něco, co již delší čas existovalo. Žádné společenství nevznikne z ničeho, nevyroste na zelené louce. Ve skutečnosti je zapotřebí vrátit se zpět o deset let, do doby, kdy nastávala postupná liberalizace neostalinského režimu, přinášející zásadní sociální a kulturní změny. Nastupující generace se vůči establishmentu vymezovala různými způsoby. Mezi ty nejviditelnější – a nejhlasitější – patřila doslova exploze bigbeatových kapel a (tehdy) šokující móda mladých mužů: nošení dlouhých vlasů. Nejen západní hudba, překonávající železnou oponu pomocí rozhlasových přijímačů, ale i literatura, a to především beatnická, trvale ovlivnily mentalitu mladých lidí. To vše se odehrávalo na pozadí turbulentních mezinárodních událostí.

Na počátku procesu s undergroundem stála celostátní akce „Kapela“, která si za „snadný“ cíl zvolila „vlasatce“, respektive „závadové“ bigbeatové skupiny. Zápas komunistického režimu s nechtěnou hudbou začal ale již o deset let dříve, v září 1964. Brutální zásah v Rudolfově na konci března 1974 navždy proměnil podzemní společenství. Počínaje srpnem 1974 se stranické špičky systematicky zabývaly hudební produkcí, aby rok poté, v říjnu, volaly po likvidaci „druhé“ kultury. Na obojí reagoval plukovník Vladimír Stárek, náčelník X. správy. V listopadu 1975 vydal pokyn k zahájení celostátní akce „Kapela“. Její spuštění mělo ukončit existenci „ideologicky závadných“ skupin a zamezit vzniku podobných těles. Ikona podzemí, The Plastic People of the Universe, byla vybrána za exemplární případ, na němž režim hodlal demonstrovat svoji sílu. Nechtěným výsledkem se stala nejen Charta 77. O deset let později byl normalizační režim konfrontován s „explozí“ rockových, undergroundových, punkových a alternativních kapel. Na základě doposud neznámých archivních materiálů vyvstává před čtenářem zcela nový pohled na zásadní události našich novodobých dějin.

Říká se, že underground měl tolik podob, kolik bylo „androšů“. Předkládaná publikace Reflexe undergroundu ukazuje, že podzemní hnutí prokázalo navzdory perzekucím normalizačního režimu nebývalou životaschopnost, zahrnující množství různorodých aktivit.

Publikace Ladislava Kudrny přináší zcela nové informace o působení Čechů a Slováků na bojištích jihovýchodní Asie v rozmezí let 1945-1954. Díky tomu, že mohl studovat relevantní materiály přímo v archivu francouzské cizinecké legie, jsou čtenáři vůbec poprvé předloženy údaje o počtech československých občanů sloužících v jejich řadách od samého počátku až do současné doby. Nechybí ani zpracování počtu padlých Čechoslováků v Indočíně, včetně jejich jmenného seznamu a zasazení problematiky první vietnamské války do kontextu mezinárodních událostí. Jedinečnost publikace podtrhuje množství doposud nikdy nezveřejněných fotografií, mapujících nasazení (nejen) našich občanů v průběhu indočínské války. Jedná se o monografii, jejíž nedílnou součástí jsou přepsané autentické dopisy mladého Ladislava Charváta, jehož osud zavál až na vzdálené vietnamské bojiště. Vychází v edici Historie

Tématem mezinárodního vědeckého sympozia, které uspořádal Ústav pro studium totalitních režimů 6. října 2011, se stal válečný rok 1941 v československém domácím a zahraničním odboji. Odborníci, kteří na něm vystoupili, se zabývali mimo jiné činností odbojových skupin na domácím území, začátkem Benešovy politiky budování československého "mostu" mezi Východem a Západem, příjezdem zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha do Prahy, situací židovského obyvatelstva v Protektorátu, nasazením našich vojáků na jiných než evropských bojištích nebo rozhodnutím o nuceném pracovním nasazení mužů mimo území Protektorátu. Jejich příspěvky tvoří obsah tohoto sborníku.

Podtitul: První vietnamská válka a Čechoslováci v cizinecké legii. Autor Ladislav Kudrna se tentokrát zaměřil na První válku v Indočíně (v letech 1945-1954) a zdejší působení občanů ČSSR ve francouzské cizinecké legii v bojích proti VietMinhu. Kniha se nevěnuje jen bojovému nasazení našich jedenadvaceti občanů, ale i tomu, co mu předcházelo a posléze následovalo. Tedy proč tito mladíci, v mnoha případech nezletilci, utíkali do zahraničí. Proč vstoupili do služeb cizinecké legie, jaký byl průběh války samotné, jaké panovaly podmínky ve vietnamských zajateckých táborech. Nechybí zpracování průběhu repatriace zajatců a přeběhlíků do Československa a vývoj podpory československých orgánů Ho Či Minovu režimu, zacházení s repatrianty po příjezdu do vlasti, jejich propagační využití, respektive potrestání. Kniha obsahuje řadu unikátních fotografií a dosud nepublikovaných dokumentů. Vydal Ústav pro studium totalitních režimů (ISBN 978-80-87211-26-7) a Naše vojsko (ISBN 978-80-206-1099-7).

Kniha pojednává o fenoménu vlastenectví našich letců v průběhu událostí druhé světové války. Čtenáři vyvstane před očima zcela nový pohled na činnost našich letců na Západě, se kterým se jistě ne každý dokáže ztotožnit.

Podrobný životopis českého letce a jeho účasti ve službých RAF je zároveň popisem činnosti slavných čs. bombardovacích letek v době 2. světové války. Autor zvolil ústřední postavou svého tetxu nepříliš známého, spíše opomíjeného českého letce a na jeho osudech líčí i průběh leteckých bojů - zejména v západním letectvu. Vedle toho probírá politickou situaci v Československu po podpisu mnichovské dohody i reakci západní Evropy na počátky nacistické expanze. Největší pozornost (vedle Francie) autor věnuje situaci ve Velké Británii v době před bitvou o Anglii a v jejím průběhu. Zároveň si všímá i osudu čs. emigrace v čele s prezidentem Benešem i potíží při formování čs. leteckých jednotek. Autor vkládá do textu i obšírný popis vzniku a rozvoje nacismu v Německu, formování nacistické armády a její bojové letecké akce. Velice podrobně líčí průběh leteckých bitev až do německé porážky. Vrací se pak k individuálnímu příběhu O. Černého a sleduje jeho osudy nejprve v německém zajateckém táboře (i nezdařený pokus o útěk) až do osvobození tábora v dubnu 1945 a návrat do vlasti. Zabývá se i situací svého hrdiny po únoru 1948, jeho zatčením, pozdějším útěkem z komunistického vězení a návratem do Velké Británie, kde opět sloužil v RAF až do r. 1955, kdy přešel na jiné povolání a posléze na zasloužený odpočinek. Knihu doprovází velké množství fotografického materiálu, různé tabulky, faksimile listin a na závěr obsáhlá bibliografie.

Kniha Jeden ze zapomenutých mužů. Plukovník letectva Petr Uruba, pilot 311. československé bombardovací perutě, jako průvodce „krátkým“ 20. stoletím přináší zcela nový pohled na události našich novodobých dějin, které se bezprostředně týkaly československých letců, bývalých příslušníků RAF. Společně s plukovníkem letectva Petrem Urubou projdeme mezníky československých dějin, jež bezprostředně ovlivnily jejich osudy. Naše cesta začne ve třicátých letech 20. století a skončí sametovou revolucí. Poprvé je veřejnosti v ucelené formě prezentována problematika perzekuce bývalých příslušníků královského letectva nejen u armádního, ale i u dopravního letectva po únoru 1948, nechybínáhled do trpkých padesátých let 20. století, do života ve stínu mocné StB, počátků rehabilitace v šedesátých letech a řada dalších nových pohledů do naší nedávné historie, jež z letců, kteří brázdili nebe nad Evropou a Třetí říší, udělala na mnoho let zapomenuté muže.

Kniha přináší zajímavý pohled na osud jednoho konkrétního letce, jenž byl zasazen do mnohem širšího kontextu. Oním letcem bude vynikající stíhací pilot Stanislav Fejfar, který nás bude na stránkách této práce provázet od jeho útěku z okupované vlasti až do jeho smrti v leteckém souboji nad severní Francii. Zatímco ve své první práci se autor zaměřil na to, co dělali českoslovenští letci "když nelétali", v této knize jde o zachycení života českého letce a "jeho" perutě v celé šíři. Tedy především o zachycení bojového života operační perutě, konkrétně francouzské skupiny GC 1/6 a 313. československé stíhací perutě a jejího člena při operační a mimooperační činnosti. Nebude vynechána ani činnost 310. československé stíhací perutě, u které Stanislav Fejfar strávil krátký, ale velmi důležitý čas. Autor této knihy se pokusil ukázat život na zemi a obloze válečné Evropy na osudu jednoho z našich statečných mužů. Nečiní si přitom nárok na to, aby vyčerpal veškerý "arzenál". Jedná se pouze o skromný pokus přispět ke splacení dluhu, který naše společnost měla a má k "zapomenutým mužům", ať už bojovali na jakékoliv frontě.

Zcela nový pohled na činnost československých letců ve Velké Británii za druhé světové války nabízí kontext jejich života a vnímání válečného času, který nebyl monotónní. Čtenář se dozví o předepsaném operačním turnusu a jeho významu pro letce, stejně jako o „rychlých“ politických událostech, které ovlivnily jejich životy. Na základě deníků a válečných kronik budou komentovány události mezinárodní i domácí politické scény, včetně reakcí letců na atentát na Heydricha a vyvraždění Lidic. Letci se vnímali jako významní představitelé odboje a přisuzovali si roli v poválečném Československu. Prostředí a válečné struktury v Británii, včetně života v Londýně, doplňují obraz jejich zkušeností. Morálka je klíčovým faktorem konfliktu, a proto se zkoumá, jak vítězství a ztráty ovlivnily morálku jednotlivců i celých jednotek, zejména u Fighter Command a Bomber Command. Poprvé se čtenář seznámí s problematikou zabíjení v letecké válce a vnímáním smrti letci. Bude se diskutovat o neetickém jednání, jako je zabíjení bezbranných letců na padáku, a o rozporuplném rozkazu amerických stíhačů, který vedl k těmto činům. Reakce letců na tuto skutečnost přidává další vrstvu k porozumění jejich zkušenostem.

Vážení a milí čtenáři, tato kniha přináší zcela nový pohled na téma Českoslovenští letci v německém zajetí 1940-1945. Většina dosavadní literatury se soustředila pouze na to, jak byl dotyčný letec, osádka, sestřelen a jak následně upadl do zajetí. Ani autor této knihy se nevyhnul popisu sestřelení a následného zajetí, které je ovšem zpracováno z širšího pohledu po důkladném vytěžení archívních materiálů. Autor knihy začíná tím, co předcházelo sestřelení. Tedy, jak byli naši letci připraveni a vybaveni na možnost zajetí, poté následuje popis sestřelení a následného zajetí. Čím je tedy tato kniha zcela nová? Především tím, že zajetím dotyčného letce nekončí, ale právě naopak, teprve zde kniha začíná. Kniha mimo jiné pojednává o organizaci zajateckého tábora a života v zajetí samém - jak probíhaly všední, ale i sváteční a výjimečné dny v zajateckém táboře. Nebude vynechána ani otázka úrovně stravování a ubytování, vztahy mezi zajatci a německými strážnými. Stranou nezůstává ani ožehavé téma právního postavení našich zajatých letců. Zcela novým a obšírným pohledem je zpracováno téma útěků našich letců ze zajetí a jaká byla situace před koncem války a po osvobození táborů spojeneckými vojsky. Zakončením knihy potom je návrat čs. letců do Británie.... celý text

Život našich letců v Polsku, Francii a Británii za 2. světové války. Kniha o běžných, každodenních záležitostech československých letců za druhé světové války na Západě. Čtenáři se dozví, jak tito muži žili, když neseděli ve svém letounu, jak prožívali svůj volný čas, co je nejvíce trápilo a zajímalo. 1. vydání.