Kněz Ladislav Kubíček ve vzpomínkách přátel: od dětství na Ukrajině, studia v Brně, práci v dolech, nasazení u černých baronů, působení ve zdravotnictví, a posléze i v řadě severočeských farností. Dvoubarevně tištěná kniha je doplněna více než stovkou fotografií a citáty z dopisů otce Ladislava.
Třetí, závěrečný díl trilogie, sestavené ze záznamů z exercicií P. Ladislava Kubíčka z let 1976 až 2004, zcela volně navazuje na předchozí dva, vydané ve stejné edici pod názvem Zapaluji? a Přitahuji? Editorka Marie Svatošová k těmto knížkám poznamenává: „V naprosté většině jde o doslovný přepis zvukového záznamu, leckdy technicky nedokonalého, ale srozumitelného. Přeji si, aby i třetí díl sloužil jako ty předchozí. I když je znám takřka zpaměti, nezevšedněly mi a určitě nikdy nezevšední. Používám je totiž zcela prakticky jako výborné zpovědní zrcadlo. Je nevyčerpatelné, nic nezkresluje, nic nenamlouvá a člověk se v něm dobře poznává. Někdy až moc dobře.“
Náročnou životní cestu s nemocí můžeme procházet sami, ale můžeme se také nechat doprovázet. I proto vznikla tato knížka o doprovázení a slovech naděje: „Láska k bližnímu a bratrský soucit je trpícím často potřebnější než všechny léky.“ (F. M. Dostojevskij) S jinými lidmi, v setkáních a rozhovorech můžeme hledat a nacházet nové životní hodnoty.
Kniha přináší myšlenky Ladislava Kubíčka z jeho duchovních cvičení, jak si je zapsala, a nyní vybrala Marie Svatošová. Nabízí tři okruhy úvah: svoboda, plnění Boží vůle, manželství a vztahy obecně. Texty vybrané z více než 1200 citátů jsou uspořádány tak, aby přinášely nový pohled než dosud publikované práce L. Kubíčka.
Marie Svatošová v rozhovoru s Alešem Palánem. Co se stane, pokud pacientovi o jeho zdravotním stavu dlouhodobě lžeme? Má vážná choroba nějaký smysl? A proč umírající nezabíjet, jak si přejí zastánci eutanázie, ale naopak respektovat jejich život až do přirozeného konce a být jim nablízku? Nejen o těchto věcech hovoří v knize rozhovorů Neboj se vrátit domů zakladatelka hospicového hnutí v ČR Marie Svatošová. Rozhovor s ní vede spisovatel a novinář Aleš Palán. Právě Svatošová před lety přišla s myšlenkami hospicové paliativní péče. Byla to ona, kdo v Červeném Kostelci iniciovala první český hospic. A je to stále ona, kdo neúnavně jezdí po republice s hospicovými přednáškami a je rádkyní hospicům nově vznikajícím. Marie Svatošová v knize mluví také o své rodině, studiu medicíny, vlivu, jaký na ni měl P. Ladislav Kubíček či o svém trapistickém fan clubu. V mnoha hospicích najdeme citát: „Našim cílem je naplnit dny životem, nikoliv život dny.“ Autorka tohoto výroku Marie Svatošová dokázala životem naplnit celý svůj život. A nejen životem, také smyslem a neokázalou službou. „Nikdy bych nečekal, že by se o smrti dalo mluvit pozitivně. Paní doktorka Svatošová to dokáže. Nechci říct, že se po rozhovoru s ní budete na smrt těšit, ale nebudete se jí tolik bát,“ říká k obsahu knihy herec a moderátor Marek Eben. „Nicméně přeji všem pevné zdraví,“ dodává.
Umět se vžít do situace nemocného není snadné. Dokud to člověk sám nezažije, možná si ani dost dobře neuvědomí, co všechno pacient ztrácí. Může to být jméno, postavení, životní jistota, soukromí, stud, životní rytmus, práce, stravovací zvyklosti, volnost pohybu, možnost aktivity atd. K tomu všemu navíc přibyla bolest, slabost, obavy, nepříjemná vyšetření a možná i nepříjemní spolupacienti a mnoho dalšího, převážně také ne zrovna příjemného. Proto má nemocný právo reagovat na novou situaci i agresí, úzkostí, depresí, zmateností, poruchami chování apod. Nepřipravené okolí na takové pacientovy projevy obvykle reaguje negativně; to jeho agresivitu stále stupňuje, vzniká bludný kruh a nikomu to neprospívá. Zato dobře připravené okolí zvládne vzniklou situaci mnohem lépe a může být nemocnému obrovskou oporou a pomocí. Proto taky hospice nabízejí možnost stáží, přednášky a praktické semináře pro veřejnost. Stejný cíl sleduje i tato knížka.
Co se změnilo tak zásadního od doby Mojžíšovy, že si já, důchodkyně bez teologického vzdělání, mohu s Bohem povídat doma v kuchyni, v pantoflích, s tváří nezahalenou, a ještě u toho škrabat brambory? Vím bezpečně, kdo se nezměnil – nezměnil se Bůh. O něm je psáno, že „je stejný včera, dnes i navěky“. Změnili jsme se my? Nemáme už k Bohu tu úctu a respekt, jaké měl Mojžíš? Kde bereme odvahu mluvit s ním od rána do večera o všem, co nás napadne? A co když to není z naší strany odvaha a dětská důvěra, ale rouhání a nehorázná drzost? Máme vůbec právo obtěžovat Boha svými malichernostmi a starostmi? (Marie Svatošová) Čtyřicet krátkých úvah nad Písmem je vlastně čtyřicet velmi osobních rozhovorů autorky s Bohem o nejrůznějších záležitostech každodenního života. Učí nás žít z víry v naší všednodennosti, doslova i „mezi hrnci“, jak to vyjádřila kdysi Terezie z Avily.
Kniha o náhodách, kterou napsala autorka úspěšného titulu O naději, se zaměřuje na otázku existence náhod. MUDr. Marie Svatošová, zakladatelka hospicového hnutí, strávila téměř rok přípravou, ale samotné psaní jí zabralo jen deset dní. Autorka se během tohoto období uzavřela do domácího vězení a vytvořila si podmínky podobné klášterním, aby se mohla soustředit. Popisuje zvláštní zážitek, kdy se snaží více modlit než psát, a cítí, že psaní probíhá jakoby mimo ni. Přiznává, že večer neví, co napsala, a musí si text znovu přečíst, což ji poněkud znepokojuje. Čtenáři, kteří znají její styl, se však nemusejí obávat, protože je čeká moudré a vtipné vyprávění. Svatošová dříve psala s pomocí své zemřelé matky, nyní se obrací přímo na Ducha svatého. Tato kniha slibuje hluboké zamyšlení nad náhodami a jejich významem v našem životě.
Druhý díl zápisků z exercicií P. Ladislava Kubíčka opět vybrala a sestavila Marie Svatošová. Podkladem jí byly vlastní zápisky z duchovních cvičení, jak je v letech 1976 - 2004 absolvovala na mnoha Kubíčkových severočeských „štacích,“ na které byl překládán a kam za ním stále jezdily zástupy především mladých lidí. Z Kubíčkových inspirativních úvah doslova čiší jejich praktičnost - nešustí papírem frází, ale pulzují krví života. Tou krví, kterou 11. září 2004 sám prolil, když byl na své faře v Třebenicích zavražděn. Závěr knihy tvoří svébytná Kubíčkova Křížová cesta, která nemůže mít obvyklých čtrnáct, ale má patnáct zastavení. Vždyť Kristus vstal z mrtvých, radujte se!
V dôverných rozhovoroch s Pánom nad Svätým písmom nás autorka inšpiruje k autentickému životu z viery uprostřed radostí i starostí všedného dňa. Názorne nám tak ukazuje spôsob, ako možno z Božieho slova čerpať silu, útechu, napomenutie i povzbudenie v každodenných životných situáciách.
Kniha Tykadlem víry navazuje na předešlou publikaci Normální je věřit. V dalších osmdesáti intimních dialozích s Pánem autorka názorně ukazuje způsob, jak lze při čtení Bible a modlitbě inspirované jejími texty krok za krokem lépe poznávat Boha, i sebe sama. Snaží se čtenáře svou otevřeností a nadšením vyprovokovat, aby ve vlastním zájmu vyndali Bibli z knihovny a začali s ní pracovat.
V intimních dialozích s Pánem autorka názorně ukazuje způsob, jak lze krok za krokem lépe poznávat Boha, i sebe samotného. Ve snaze usnadnit orientaci lidem Boha hledajícím, neváhá dovolit jim nahlédnout do hlubin vlastní duše. Křesťany, kteří se dvacet roků po revoluci stále ještě bojí k Bohu veřejně přiznat, kniha povzbudí, a jejich sebevědomí zdravě pozvedne. Křesťany, kteří mají Bibli zasunutou v knihovně, se snaží vyprovokovat, aby ji ve vlastním zájmu oprášili a začali s ní pracovat.
Každý z nás jistě už zažil situaci, kdy by se mu hodil drobný dárek pro své přátele, blízké nebo třeba spolupracovníky. Miniperly jsou právě takovouto drobností, která může potěšit …
Kniha Máme proč se radovat volně navazuje na předcházející dvě publikace Marie Svatošové (Normální je věřit a Tykadlem víry). Autorka v osmdesáti krátkých úvahách nad Písmem probouzí ve čtenářích vědomí, že k autentickému životu z víry neodmyslitelně a zcela přirozeně patří radost. Radost z prožívané zkušenosti milovaného Božího dítěte. Radost, kterou nepohltí lidské zklamání, trápení nebo bolest. Radost sdílená, prožívaná ve vztahu, radost spojují nebe se zemí. Nechme se inspirovat nabízenými životními postřehy a vnesme tuto radost do vlastního života.
Iniciátorka a propagátorka hospicového hnutí v České republice - MUDr. Marie Svatošová - je bestselleristkou Karmelitánského nakladatelství. Na otázku, proč svou novou knihu "Víme si rady s duchovními potřebami nemocných?" nabídla Gradě, odpovídá: "Chci zkušenosti, posbírané v průběhu své profesní dráhy, předat všem - zdravotníkům i nezdravotníkům, věřícím i nevěřícím -, protože každý se s velkou pravděpodobností jednoho dne ocitne v roli osoby doprovázející vážně nemocného. Pak mu moje zkušenosti s diagnostikou a uspokojováním duchovních potřeb přijdou vhod. O nich se u nás málo přemýšlí, málo hovoří, i málo píše. V této oblasti jsou dezorientovaní mnozí zdravotníci, ale v důsledku dlouhodobé ateistické výchovy je zmatená a mnoha předsudky zatížená i velká část české populace. Nečekejte v knize žádnou velkou vědu. Naši nemocní a umírající na ni nejsou zvědaví. O to víc si uvědomují svoji největší duchovní potřebu - máme ji všichni bez rozdílu - je to potřeba milovat a být milován."
Krásné a smysluplné úvahy pro ty, kdo bloudí, pro ty, kdo věří, i pro ty, kdo hledají. V každém okamžiku našeho života autorka odkrývá paprsky věčnosti. Tři knížečky jejích postřehů vycházejí v novém, přehlédnutém a doplněném, vydání. Bůh mezi hrnci „Co se změnilo tak zásadního od Mojžíšových dob, že si já, důchodkyně bez teologického vzdělání, mohu s Bohem povídat doma v kuchyni, v pantoflích, a ještě u toho škrabat brambory?“ Autorka odtajňuje něco ze svého vztahu s Bohem. Svěřuje se mu, oslovuje ho, vyzývá i trochu provokuje. Ví, že Bohu nejsme jedno – a chce, aby ani On nebyl jedno nám. Náhody a náhodičky Je všechno zlé pro něco dobré? Existují náhody? Nebo je vše dílem Boží prozřetelnosti? A v jakém smyslu? Autorka je bytostně přesvědčena o tom, že svět i každý z nás je v Božích rukou. Umí o tom krásně vyprávět – a povzbuzuje při tom všechny, kteří si Boží péčí o náš svět nejsou jistí. O naději Postřehy a úvahy o naději uprostřed všedních dnů, na úpatí životních zkoušek i ve stresu mezních situací. Jak živit a jak si uchovat naději? A jak ji povzbuzovat u druhých? Nejdůležitější jsou otevřené oči a otevřená srdce. Opakovaně vydávaná knížečka povzbudí, posílí a inspiruje ty, kterým právě není do jásání.
Marie Svatošová se v pěti úvahách zamýšlí nad problémem, jak pomoci lidem hledajícím smysl života a přitom se zatím nesetkali s křesťankou nadějí. Chci-li hledajícímu člověku účinně pomoci, musím se přizpůsobit jeho možnostem, schopnostem a potřebám. Častou námitku typu „kdyby byl Bůh, nemohl by se na to dívat“, mohu otočit naruby: Kdyby Bůh nebyl, jak by bylo možné to či ono? Mohlo se to všechno tak dokonale naprogramovat a zařídit samo od sebe? Podobně jako v předchozích knihách, i zde autorka záměrně čtenáře provokuje. Nutí ho k samostatnému myšlení a vyvozování závěrů. Tentokrát ji v tom silně podpořili i autoři fotografií. Některé snímky jsou tak neobvyklé a unikátní, že mohou představovat pro čtenáře rébus.
Pokud jste už někdy byli u umírajícího, pak víte, že člověka, který stojí blízko smrti, bereme vážně. Nasloucháme-li slovům umírajícího, nejsou už naše reakce tak povrchní a nerozvážné a při čtení závěti, do níž člověk tváří v tvář poslednímu velkému kroku vložil své myšlenky a poslední vůli, se ztišíme. A tušíme něco z velikosti každého bytí. Vidíme člověka ve světle, v jakém jsme ho ještě nikdy neviděli. Zapadající slunce může všední scénu proměnit v nesmazatelnou vzpomínku.
Dorazila som na výpadovku, postavila sa chrbtom k Plzni, čelom k Prahe, modlila som sa ostošesť, ale len chvíľku. Rozhodne to bolo menej než päť minút. Zatiaľ neprešlo ani jediné auto. Ako hovorím, nič nenechávam náhode, a tak som svoje prosby smerované hore konkretizovala : "Pane Bože, prosím ťa veľmi rýchlo mi niekoho pošli. Ale žiadneho gaunera!"Sotva som to v duchu dopovedala, ozvalo sa mi za chrbtom : "Pani doktorka, čo tu robíte?" Že moje naliehavé prosby Boh vyslyší, o tom som nepochybovala. Ale že mi pošle práve biskupa Radkovského, to som sa veru nenazdala. Šliapol na plyn, v polovici cesty do Plzne môj autobus predbehol, zastavil ho, ja som prestúpila a on to otočil na juh, kam mal pôvodne namierené. Trúfa si to azda niekto vysvetliť ako náhodu?
Metodický materiál pro nápravu jednotlivých poruch výslovnosti Rozšíření vad řeči a vad výslovnosti u dětí v posledních letech nabývá téměř charakteru "pandemie" - trpí jimi na 80% dětí a situace se zhoršuje. Pokud dítě má problémy při výslovnosti nebo realizaci hlásek a rodiče nebudou s dětmi i doma procvičovat správnou výslovnost, je velmi pravděpodobné, že si dítě odnese do dospělosti vadu, kterou bylo možné v dětství odstranit. Všichni naši potomci nebudou presidenty a nemůžeme tudíž spoléhat na to, že okolí na jejich vadu bude nahlížet jako na "nedostatek, který je spíše rozmilou drobností", spíše to pro ně bude traumatizujícím kazem na jejich projevu. Publikace "Říkanková cestička" slouží jako pomůcka k procvičování doma s dětmi. Je vhodná k nápravě jednotlivých poruch výslovnosti. Obsahuje na 700 říkadel. S jednou publikací rodiče procvičí všechny oblasti správné výslovnosti. Obsahuje také uvolňovací cviky, dechová a průpravná cvičení pro každou poruchu výslovnosti
