Josef Valenta Books

Svůj první knižní rozhovor poskytl Marek Vácha svému příteli, bývalému studentu a vedoucímu táborů pro mládež Jožinu Valentovi. Vácha v něm vydává svědectví o své cestě k Bohu a ke kněžství, o radostech i bolestech kněžského života, hovoří o svých zkušenostech učitele a cestovatele, o tématech duchovních i společenských, a to vše v atmosféře rozhovoru dvou přátel, která se při jednotlivých setkáních příliš nelišila od momentu, kdy vzešel nápad knihu rozhovorů vydat – když spolu oba autoři v jedné únorové noci 2018 seděli u ohně kdesi v argentinských horách.

Podrobný a systematický přehled témat z oblasti osvojování životních dovedností, potřebných pro zvládání situací každodenního života: sebepoznání, sebeovládání, tvořivost, poznávání lidí, mezilidské vztahy, komunikace, kooperace, zvládání a řešení různých situací, zvládání životních rolí, etika všedního dne,… Metodická část zahrnuje příklady her, cvičení a technik v podobě »návodů k použití« použitelných pro různé věkové kategorie žáků ZŠ a SŠ. Knihu mohou využít zvláště učitelé dramatické, občanské a rodinné výchovu, základů společenských věd, volby povolání a nepovinných předmětů typu osobnostní a sociální výchova, komunikace, rétorika, sociální dovednosti,… Zahrnuje i témata pro primární prevenci sociálně patologických jevů.

Získejte spolu s námi přehled o divadelních konvencích a postupech použitelných ve výchově a při plánování i řízení práce v dramatické výchově. Díky knize doc. PhDr. Josefa Valenty, CSc., porozumíte principům aplikace divadelnosti a dramatičnosti do procesů výchovy a vzdělávání. Budete vědět, kam se obrátit pro konkrétní praktickou oporu. Renomovaný český autor definuje obor, popisuje jeho kořeny v divadle i v dramatu, nahlíží na "hru v roli" z pedagogického pohledu. Publikace je určena zejména pedagogům, studentům pedagogických oborů a divadelních akademií. Podává komplexní přehled důležitých témat oboru.

Publikace přináší informace o tom, jak lze zdokonalovat žáky, studenty i vzdělávající se dospělé v oblasti neverbální komunikace - důležitého tématu osobnostní a sociální výchovy. Obsahuje na 160 her a praktických cvičení pro trénink řeči těla, velmi podrobné přehledy cílů výuky neverbální komunikace, přehledy typů metod (pantomimy, reálné situace, video-metody apod.) a popisy základních principů aktivní výuky tohoto tématu (jak formulovat instrukce, jak vést reflexe atd.). To vše na pozadí vybraných základních informací o podstatě lidského (tělově-komunikačního) chování, o chování autentickém i hraném, o znacích v řeči těla (mimické, gestické atd.). Publikace obsahuje i kapitolu o kompetencích pro vyučování řeči těla. Text je určen učitelům prvního stupně, občanské a rodinné výchovy, pedagogům osobnostní a sociální výchovy, dramatické výchovy, pedagogům volného času, sociálním pedagogům, lektorům vzdělávání dospělých apod.

Osobnostní a sociální výchova (OSV) je jedním z edukačních systémů věnujících se právě osobnostním dovednostem (práce na sebepojetí, sebeovládání, psychohygiena atd.) a dovednostem sociálním (práce se vztahy, komunikace, kooperace atd.). Svorníkem těchto skupin dovedností je pak morální rozměr jejich použití v různých situacích. Ve vztahu ke škole je OSV tzv. průřezovým tématem (rámcové programy pro základní vzdělávání a pro gymnázia). Jejím specifikem je, že učivem se stává sám žák (účastník, klient), ale i třída jako skupina. Podle výpovědí učitelů patří OSV k oblíbeným tématům. Provázejí ji ale mýty, například o tom, že probíhá jaksi "samo sebou" (jen pobytem ve školním kolektivu), že probíhá vlastně neustále (vždy a všude) apod. Pohled do třídy nicméně může ukázat, že tomu tak nebývá.

Nová antologie erotické poezie od autorů sdružených v olomouckém Klubu poetických sprosťáků představuje i některá ještě nezavedená jména. Vedle nich se ale čtenář setká se svými starými známými, ať už to je duše klubu Milan Valenta či Pavel Kašpar, Jana Chalupová, Miroslav Demel, Pavel Svoboda, Josef Valenta a mnozí další.

Čtvrtý svazek výhradně erotické poezie autorů sdružených v Klubu poetických sprosťáků, tedy x-krát o jednom a tomtéž, leč i nadále odvážně a zajímavě.

Metodická příručka pro učitele se zaměřuje na projekty různých vyučovacích celků.

Je vyučování vlastně performance? Kniha představuje v Česku málo známý obor performativní pedagogiky a přibližuje problematiku využití prizmatu divadla a performance ve výuce. (Kritická) performativní pedagogika je směr uvažování, metodologie zkoumání a soubor podnětů pro edukační praxi. To vše je ukotveno především v prostoru průniků pedagogiky a tzv. performančních sociálních studií a okořeněno vlivnou dimenzí kritických sociálních teorií. Kritická performativní pedagogika se konstituovala v 80. letech 20. století, jistý vrchol zažila kolem přelomu století a v současnosti stále existuje jako možné paradigma, byť nikoli většinové. Mezi její principy patří akcent na úlohu těla při učení; role emocí v učení; situované a kontextové učení; humor; samostatné dobírání se vědění při vyučování; kreativita; spolupráce a participace žáků na pojetí vyučování; „zživotnění“ vzdělávání; prolamování klišé, risk, napětí, improvizace a nutnost rozhodování při učení; hluboké osobní zaujetí a pravdivost učitele. Kritický rozměr pak spočívá ve snaze žáky aktivizovat a nasměrovat k proměně společnosti.

Polomené hory jedna z nejpozoruhodnějších oblastí Kokořínska, inspirovala autora, aby se věnoval tématu scénologie životního prostředí či životního prostoru člověka. Jak člověk uplatňuje scénický smysl při vnímání krajiny? „Scéničnost krajiny je založena na scénickém postoji či jednání člověka. Scéničnost krajiny je tedy její potence; je to možnost, která vyžaduje lidskou spoluúčast.“ Autorova slova dokládá i bohatý fotografický doprovod.

Autor úspěšné Scénologie krajiny, která vyšla jako 5. svazek malé řady edice Disk a otevřela téma scénologie životního prostředí či životního prostoru člověka, chce tentokrát porozumět tomu, čemu se říká předvádět se, hrát to na někoho, předstírat, klamat, čemu se říká životní divadýllka, čemu se říká udělat někomu scénu atd. Josef Valenta se zaměřuje právě na ony konkrétní podoby každodenního scénování, na jeho výrazové techniky a na způsoby chování, které při něm používáme.

Publikace není knihou o komunikaci, nýbrž knihou o nástrojích výuky komunikace zejména jako součásti obsahu všeobecného vzdělání na základních a středních školách. Obsahuje poznámky k didaktice komunikace a je zásobníkem metod a technik, které mají potenciál učit různým komunikačním dovednostem.

Chceme-li někoho připravovat ve škole na všední život, nevyhneme se úvahám, co z matematiky, češtiny či dějepisu může napomoci člověku dobře se orientovat a účelně reagovat v různých situacích. Vzdělání ve škole je prostě organizováno podle předmětů. Při podobných úvahách se ovšem dostaneme nepochybně i k tomu, že dovednosti "pro každý den", či chcete-li jakési klíčové životní kompetence, nám z tradiční sestavy předmětů poněkud "přetékají" a unikají do oblastí jakýchsi "nauk o životě".

Mladí lidé opouštějící současnou školu by si z ní měli odnést především schopnosti a chuť se trvale učit. Jak toho dosáhnout ve školní výuce? Odpovědí na položenou otázku je tato publikace. Ve svých východiscích se opírá jak o empirické výzkumy, tak sdílená odborná přesvědčení. Autoři nabízejí strukturované nahlížení na školní výuku skrze situace, které napomáhají rozvoji kompetence k učení. Tyto situace jsou v publikaci charakterizovány. Na jejich základě byl navržen pozorovací arch. Ten byl výzkumně prověřen a je doložena jeho vysoká spolehlivost v rukou zaškolených a zacvičených pozorovatelů. Představená metoda pedagogického empirického výzkumu může sloužit těm, kteří do strategie výzkumného bádání zařazují pozorování výuky a tematicky se orientují na kompetenci k učení. Publikace může být přínosná i pro učitele. Obsahuje relativně konkrétní popis "ideální" výuky a tím dává učitelům inspirační zdroje pro orientaci vlastní výuky. Může být využita i pro přípravu učitelů či v jejich dalším vzdělávání.

Pedagogické pohledy na používání diferenciace, individualizace a kooperace ve vyučování.

Jak se dívat na svět, život, události a lidské konání? Jako na divadlo. Zvolil jsem přístup prostřednictvím metafory performance, ale uvědomuji si, že je možné zkoumat jevy i jinými způsoby. Didaktik může sledovat situace ve třídě bez divadelního rámce, ale volba metodologie byla mou osobní záležitostí. Metafora divadla nabízí zajímavé otázky k pozorování a „diagnostice“ jednání. Divadlo se během své dlouhé existence naučilo vnímat, reflektovat a prozkoumávat lidské chování. Otázka tedy zní, zda analytické nástroje divadla lze použít i mimo jeho rámec, při zkoumání lidského chování a prožívání. Divadlo, se svými reflexivními nástroji, se ukázalo jako úspěšné; jeho analytická složka představuje „evoluční výhodu“. Kdyby nefungovala, divadlo by zaniklo nebo by jen přežívalo. Proces, jakým dramatik objevuje podstatu svého díla a jakým divadelník transformuje drama na scénu, má shodné rysy s „dobíráním se podstat“ v běžném životě i ve výzkumu. V polovině 20. století se vědy o člověku chopily divadla jako prostředku poznání a začaly tuto metaforu využívat ve svém výzkumu. Díky osobnostem jako Burke, Goffman či Turner se dramaturgická metafora etablovala v metodologii sociálních interakcí. Téma zůstává živé i dnes, což je předmětem knihy, kterou právě držíte v ruce.

Kniha Učitelé učitelů je věnována kvalitativnímu zkoumání pojetí profese vysokoškolských učitelů připravujících budoucí učitele ZŠ a SŠ a jejich kariérních příběhů a akademických drah. A to s hlavním zaměřením na akademiky věnující se výuce pedagogiky, psychologie a oborových didaktik. Je složena z teoretických studií a z řady různě rozsáhlých výzkumných sond sledujících výše uvedená zaměření. Respondenty byli vysokoškolští pedagogové, ale též jejich studenti aktuální i bývalí. Při výzkumu byly využity zejména rozhovory, dále pozorování i metody typu volné psaní strukturované základními otázkami. Zaměření sond a jejich výsledky se ubírají různými směry. Kromě vážných zamyšlení nad (i společenskými) hodnotami profese učitele učitelů a jejími potenciály pro změnu věcí se sondy dotýkají i velmi osobních profesních zájmů, radostí a strastí, hledání sebe samého v této roli či kritiky akademických poměrů. Klíčová témata procházející zjištěními jsou „hledání optimálního modelu vlastní pedagogické práce“, „řešení (nikdy nekončícího) problému ve vztahu teorie a praxe v učitelském vzdělání“ a též „vztah vědy, výzkumu a současně praktického učitelského úkolu při přípravě budoucích kantorů“.