Georges Minois Books

"A comprehensive biography of the Treatise of the Three Impostors, a controversial nonexistent medieval book. Like a lot of good stories, this one begins with a rumor: in 1239, Pope Gregory IX accused Frederick II, the Holy Roman Emperor, of heresy. Without disclosing evidence of any kind, Gregory announced that Frederick had written a supremely blasphemous book--De tribus impostoribus, or the Treatise of the Three Impostors--in which Frederick denounced Moses, Jesus, and Muhammad as impostors. Of course, Frederick denied the charge, and over the following centuries the story played out across Europe, with libertines, freethinkers, and other "strong minds" seeking a copy of the scandalous text." --supplied by publisher

Die umfassendste Geschichte des Atheismus aus historischer und europäischer Sicht seit beinahe einem Jahrhundert. Die Geschichte der Skeptiker, Freidenker, Deisten, Libertins, Agnostiker und Materialisten, die den Sinn des Lebens jenseits des Glaubens suchen.

Wybitny francuski historyk Georges Minois (ur. 1946) zasłynął monografiami zgłębiającymi zjawiska życia duchowo-umysłowego i codzienności, takie jak samotność, praktyki religijne, melancholia czy depresja. W niniejszym tomie bada różne formy wesołego życia, ukazując historię śmiechu od starożytności do współczesności w dwóch wątkach. Pierwszy z nich śledzi historię świąt, karnawałów i zbiorowej zabawy, a drugi analizuje zmieniający się stosunek władz, zwłaszcza kościelnych, do śmiechu. W starożytności śmiech był postrzegany jako boski, wyraz wolności bogów, podczas gdy wczesne chrześcijaństwo uznawało go za diabelski. Średniowiecze natomiast obfitowało w rubaszny śmiech jako wytchnienie od rygorów doktryny. Trzeci wątek to filozoficzne podejście do śmiechu jako reakcji na świat, z sceptycznym śmiechem Demokryta, kynicznym Diogenesa oraz satyrą, zwłaszcza polityczną. Dzieło Minois to nie tylko historia, ale także encyklopedia zjawisk społecznych związanych ze śmiechem. Autor przywołuje mało znane fakty historyczne, wzbogacając je o zniuansowaną interpretację kulturową. Na szczęście historia śmiechu ma szczęśliwy finał, a współczesne społeczeństwa śmieją się bez wyrzutów sumienia, mimo krytyki, że ich śmiech maskuje utratę sensu.

Podtitul: Politické vraždy v Evropě : (1400-1800) Zajímavá publikace o dějinách politických vražd v Evropě v období mezi lety 1400 a 1800. V roce 1400 byl zavražděn Richard II., tiše a nenápadně, v roce 1800 byl spáchán mohutný bombový útok na Napoleona na rušné pařížské ulici. Tyto dva časově vymezující body symbolizují vývoj fenoménu atentát v období, ležícím mezi nimi. Od tichých, úzkostlivě tajených spiknutí středověku až k pompéznosti novověkého politického násilí, při němž je demonstrace atentátníkova světonázoru často důležitějším motivem než sama osoba oběti. Kniha mapuje historické pozadí známých i méně známých případů "královského vraždění". Všímá si obrovského vlivu tohoto fenoménu na dějiny evropské civilizace, neboť nejde jen o přerušené životy lidí, hýbajících koly dějin, ale i o samotný strach z násilí, který tyto lidi často doslova ovládal a nutil je rozhodovat v intencích svého strachu, jehož vinou se stávali hysterickými a nebezpečnými svému okolí. Strach z násilného převratu stojí za mohutnými čistkami ve vládnoucích kruzích, ale třeba i za pozoruhodnými architektonickými "úlety" ve vládních palácích. Hlavním kladem knihy je fakt, že na základě atraktivního, ale seriózně zpracovaného tématu dokáže nenásilně seznámit čtenáře s kusem evropských dějin a vůbec dějin západní kultury a myšlení.

Už od 13. století, v době, kdy se naplno rozpoutal konflikt mezi papežem a císařem, se mluví o existenci kacířského spisu, který odsuzuje Mojžíše, Ježíše a Mohameda jako tři podvodníky a manipulátory, kteří používali falešné zázraky a strach z božího hněvu, aby upevnili svou moc. Papež Řehoř IX. obviňuje z autorství spisu císaře Fridricha II. Hohenstaufena, známého pro své volnomyšlenkářsví, a v průběhu dalších pěti set let jsou obviněnými různé významné osobnosti, jako například Tomasso Campanela. Nikdo knihu nečetl a každý si ji představoval po svém. Tento mytický traktát, z něhož existoval pouze titul, nakonec skutečně spatří světlo na počátku 18. století. V roce 1719 je nalezen text, jehož autor zůstává neznámý, ačkoli by snad mohlo jít o některého ze Spinozových žáků, neboť se v zásadě jedná o zjednodušené Spinozovy myšlenky. Georges Minois se na pozadí příběhu kacířské knihy, jejíž sám název měl takový vliv, že ač byla pět století pouze mýtem, nakonec musela být skutečně sepsána, zabývá dějinami ateismu v Evropě. Prokazuje, že ateistické myšlení není výdobytkem moderního věku a že se tyto myšlenky objevovaly už ve starém Řecku a Římě.