Antonín Kostlán Book order

Čtvrtý svazek se zaměřuje na významné osobnosti z biologických a biochemických oborů. Mladší kolegové Juraj Iványi a Jan Svoboda přibližují život a práci Milana Haška (1925–1984), jehož teorie imunologické tolerance a ideologizace genetiky v 50. letech 20. století měly zásadní vliv. Karel Raška ml. (*1939), syn známého epidemiologa Karla Rašky (1909–1987), sdílí vzpomínky na svého otce a své vlastní zkušenosti jako lékař, molekulární virolog a imunolog v USA. Jan Svoboda (nar. 1931) se zamýšlí nad vzdělaností a demokracií a připomíná své objevy v buněčné a virové genetice, včetně výzkumu retrovirů. Mikrobioložka a molekulární genetička Helena Kopecká (nar. 1931) se dělí o své zkušenosti z exilu a podíl na vymýcení dětské obrny. Helena Illnerová (nar. 1937), první žena v čele Akademie věd ČR, se věnuje biologickým hodinám a pedagogice. Biochemička Eva Zažímalová (nar. 1955) hovoří o rostlinných hormonech a své lásce k filmování a koním.

Dílo přináší třicet portrétů různorodých osobností české vědy a vzdělanosti 20. století v pěti svazcích a na pěti DVD nosičích. Výsledkem tříletého projektu, na němž spolupracovaly Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a Filozofická fakulta Univerzity Pardubice, je netradiční představení tvůrčího života vědců prostřednictvím audiovizuálního dokumentu a rozhovorů, které obohacují české intelektuální dějiny. Publikace zahrnuje osobnosti od filosofů po vědce přírodních věd, přičemž se zaměřuje na ty, kteří studovali v 50. letech a zahájili kariéru v 60. letech, reflektující proměny českého akademického prostředí a zkušenosti s vězněním a exilem. Obsahuje také portréty tří bývalých předsedů Akademie věd ČR a připomíná méně známá témata a postavy. Každý svazek se skládá ze šesti tematických kapitol. První svazek se zaměřuje na osobnosti humanitních a společenských věd, druhý na nežijící badatele ve společenských disciplínách, třetí na přírodovědce, čtvrtý na biologii a medicínu s důrazem na roli žen ve vědě, a pátý na techniku, matematiku a veřejnou angažovanost, včetně vlivu německojazyčné vědy v českých zemích.

Druhý svazek představuje badatele společenských věd a věd o člověku. Americký antropolog a lékař českého původu Aleš Hrdlička (1869–1943) je znám svou teorií jednotného původu a osídlení amerického kontinentu z Asie, přičemž jeho postavu přiblíží kurátor Hrdličkova muzea člověka Marco Stella. Následuje portrét biologa a filosofa Emanuela Rádla (1873–1942), jehož význam zprostředkují potomci jeho kolegy Jaroslava Šimsy (1900–1945). Ekonom Lubomír Mlčoch (nar. 1944) se zaměří na Karla Engliše (1880–1961), prvorepublikového ministra financí a guvernéra Národní banky. Renesanční osobnost Zdeňka Horského (1929–1988), historika přírodních věd, přiblíží astrofyzik Jiří Grygar, filosof Stanislav Sousedík a klasický filolog Filip Karfík. Další stať se věnuje Janu Patočkovi (1907–1977), významnému českému filosofovi, jehož aktuálnost představí profesor Renaud Barbaras a doktorandka Eliška Luhanová. Nakonec se nakladatel Robert Krumphanzl, biolog Stanislav Komárek, Stanislav Sousedík a Filip Karfík zaměří na Jiřího Němce (1932–2001), psychologa a filosofa, jehož činnost významně přispěla k kulturní a duchovní obnově české společnosti.

Třetí svazek se zaměřuje na významné osobnosti chemie. První kapitola se věnuje anorganickému chemikovi Bohuslavu Braunerovi (1855–1935), který přispěl k celosvětovému přijetí Mendělejevova periodického systému prvků. Otto Wichterle (1913–1998), představitel organické chemie, je vzpomínán svými žáky za jeho přípravu a aplikace moderních plastických hmot, jako jsou kontaktní čočky a implantáty. Dále se vypráví o Rudolfu Zahradníkovi (nar. 1928), fyzikálním a teoretickém chemikovi a bývalém předsedovi Akademie věd ČR, který sdílí své zkušenosti z badatelského života. Generační kontinuita pokračuje s Josefem Michlem (nar. 1939), jehož příspěvky v oblastech fyzikálně organické a kvantové chemie jsou významné, a který působí v USA a Praze. Michael Heyrovský (nar. 1932) vzpomíná na svého otce Jaroslava Heyrovského (1890–1967), laureáta Nobelovy ceny za chemii za objev polarografie. Poslední kapitola se věnuje Zdeňku Hermanovi (nar. 1934), který sdílí své zkušenosti z fyzikální chemie a hmotnostní spektrometrie, stejně jako svou vášeň pro umění.

První díl série publikací Homines scientiarum se zaměřuje na významné české vědce a filosofy 20. století v oblasti humanitních a společenských věd. Stanislav Sousedík, katolický filosof a žák Jana Patočky, sdílí své životní peripetie a cestu českou filosofií, zejména barokní. Historik František Šmahel, expert na husitskou dobu, vypráví o historii pražské univerzity a o škole života během komunistické totality, kdy pracoval v dolech. Karel Hrubý, sociolog a politolog, vzpomíná na období nesvobody, komunistické věznění a emigraci do Švýcarska, kde se angažoval v exilové ČSSD a ve Společnosti pro vědy a umění. Filip Karfík, filosof a klasický filolog, přibližuje svou cestu od nočního hlídače a studenta bytových seminářů k profesuře na Université de Fribourg. Erazim Kohák, filosof, vzpomíná na návrat z amerického exilu a otevírá témata svého filosofického myšlení. Závěrečný portrét představuje archeologa Jana Klápště, který se zaměřuje na mosteckou krajinu, krajinu bez paměti.

Kniha jako první mapuje celkový vývoj české mimouniverzitní vědy od počátků v humanistických učených společnostech až po transformaci Československé akademie věd na Akademii věd ČR. Tým zkušených autorů přibližuje - poutavě a zasvěceně - dějiny takových významných vědeckých institucí, jako byla např. Královská česká společnost nauk, Česká akademie věd a umění, Masarykova akademie práce a v poválečném období dominantní Československá akademie věd. Opomenuty nejsou ani vědecké instituce Němců z českých zemí. Součástí bohatě ilustrované publikace jsou také biografické medailony osobností, které českou vědu v minulosti ovlivnily nejvýrazněji. Vedle toho obsahuje kniha i průřezové kapitoly věnované vývoji vědy v devatenáctém a dvacátém století. Čtenáři se tak nabízí možnost poznat zajímavé i dramatické peripetie jedinečného příběhu české vědy, která musela tolikrát zápasit o svoji pozici a uznání.

Kniha napsaná v roce 1895 a zásadně přepracovaná a rozšířená v roce třístého jubilea Valdštejnovy smrti (1934) je zajímavá a přitažlivá zejména ze dvou důvodů. Za prvé přináší jeden z možných pohledů na závěrečná léta Valdštejnova života. Pokus o "pravdivou" rekonstrukci příběhu Valdštejnových tajných vyjednávání je nad možnosti historiků, protože prameny, které máme k dispozici, nás nechávají tak říkajíc na holičkách; v takovém případě získává na důležitosti každá myšlenková konstrukce, která je vnitřně vyvážená a v níž fakta do sebe spolehlivě zapadají. Pekařova kniha takovou konstrukci nepochybně nabízí. A za druhé - jako i u jiných Pekařových spisů - je tato kniha velmi pěknou četbou. Proto má co říci i dnešním zájemcům o historii, jimž byla v podstatě nedostupná - její druhé vydání v roce 1934 bylo až dosud vydáním posledním. Nyní se tedy znovu dostává do rukou čtenářů, doplněná o rozsáhlou předmluvu Antonína Kostlána.