Václav Smyčka Books

Die Flucht und Vertreibung der Deutschen aus der Tschechoslowakei hat ihre Spuren im kulturellen Gedächtnis Deutschlands und Tschechiens hinterlassen. Wie werden die Erinnerungen an diese Ereignisse über mehrere Generationen weitergegeben? Sind die unterschiedlichen Erfahrungen aus der einen Erinnerungskultur in die andere übersetzbar? Václav Smycka untersucht die Aufarbeitung, Deutung und Inszenierung der gemeinsamen Geschichte und leistet damit zum ersten Mal eine komplexe Analyse des kulturellen Gedächtnisses sowohl der deutschen als auch der tschechischen Gegenwartskunst und -literatur.

O česky a německy psané literatuře z českých zemí se dosud vyprávělo v oddělených příbězích, které měly zdůvodnit svébytnost národních literatur. Tato kniha naopak poprvé nahlíží vývoj literatury v českých zemích jako celek. Sleduje napříč česky i německy psanou literaturou způsoby, jimiž literární díla znázorňovala a utvářela vnímání, jednání a cítění člověka dlouhého 19. století, tedy různé formy jeho subjektivity. Vypráví při tom o vzestupu, nacionalizaci a krizi sebeobrazu člověka spojeného od osvícenství s vírou ve schopnost kultivovat a harmonizovat své nitro. Vedle slavných osobností, jako jsou Karel Hynek Mácha, Josef Kajetán Tyl, Božena Němcová, Adalbert Stifter, Marie von Ebner-Eschenbach či Franz Kafka, se zde potkávají i stovky dnes méně známých a zapomenutých autorů a autorek, kteří inovovali literární výrazové prostředky a společně utvářeli moderní obraz člověka.

V návaznosti na alegorii zauzlovaného kapesníku rozvíjí tato kniha diskuzi o vztahu nestabilní vzpomínky a historiografické konstrukce dějin. Rozpadá se při tom do tří částí. Nejdříve dochází ke zpochybnění utopie autentické vzpomínky a kritického dějepisectví. Druhá část následně hledá ztracené spojení s minulostí právě v krizových momentech dějin. Závěrečná část se pak propracovává opět k nové rehabilitaci literární formy vzpomínání i narativního dějepisectví. Aporie vznesené v první části knihy však v jejím průběhu o nic neztrácejí na své závažnosti a naopak nabývají na své znepokojivé komplexitě.

Konference uspořádané 15.–16. 11. 2018 Germanobohemistickým týmem Ústavu pro českou literaturu AV ČR, v.v.i. Konference se zaměřila na teoretickou a metodologickou problematiku psaní dějin vícero literárních kultur v různých jazycích, jež koexistovaly na území českých zemí. Součástí sborníku jsou příspěvky týkající se jak středověké slovesné produkce či exponovaného devatenáctého století až k první polovině století dvacátého, tak i celé řady problémových okruhů (překlad, kulturní transfer, periodizace, vícejazyčnost, kánon, regionalismus, konfesionalismus) i teoretických a metodologických přístupů (postkoloniální studia, transkulturní teorie, nový historismus). Vedle odborného záměru usiluje rovněž tento sborník stimulovat další debaty o podobě budoucí literárněhistorické syntézy literatur(y) českých zemí napříč obory – bohemistikou, germanistikou i dalšími filologiemi a taktéž kulturálními studii či sociální a politickou historií.

Kniha se zabývá proměnou vnímání historického času a zobrazování minulosti na přelomu 18. a 19. století. Ptá se, k čemu je nám dějepisectví a jak se proměnil způsob situování se naší společnosti v dějinách. Jak se vyvíjel způsob zachycování minulosti v dějepisectví, literatuře či na divadle? Odpověď na tyto otázky nachází v pěti zásadních inovacích historického myšlení, které přispěly ke zrození moderní společnosti. Jde o představu o kontinuální kumulaci vědění související s růstem knižních trhů, vyprávěcí přístup k historické zkušenosti ovlivněný historickými romány a dramaty, filozofii dějin jako sekularizovaný teleologický rámec historického myšlení, objevení moderního pojetí kultury coby prostředku popisu společnosti a narativizaci kolektivních identit.