Zdeněk Kratochvíl Book order (chronological)

Kniha zkoumá různé koncepty dějin filosofie jako alternativy určení filosofie, přičemž je provokativní a subverzní, avšak ne v duchu záhadologů. Autor odmítá pojetí filosofie jako humanitní vědy a preferuje myšlenkový pohyb v trojúhelníku vědy, umění a náboženství. První část se zaměřuje na složité vztahy různých tradic v dějinách filosofie a odhaluje roli iluzí a falz. Odhalování iluzí, které zakrývají myšlenkové konstrukty, má tradici od antiky po moderní dekonstrukci. Dějiny mají smysl, protože je utváříme tak, jak chceme, a přesto existuje mnoho alternativ. Tyto závisí na výběru autora, tématech a interpretacích. Ve druhé části autor nabízí náčrt jedné z mnoha alternativ dějin filosofie, vybírá méně obvyklá témata a diskutuje o možných rozcestích. Zkoumá, jak by skok od iónských předsokratiků k Galileimu, Darwinovi a kvantové fyzice mohl eliminovat metafyzické pseudoproblémy a nadbytečné pojmy. Za klíčový problém považuje dominanci jazyka, která nás svazuje jak tradiční metafyzikou, tak sofistickým myšlením a většinou humanitně orientovaných filosofických inspirací.

Monografie o Anaxagorovi představuje intelektuální proměnu starší iónské přírodovědy a archaické filosofie v duchu „osvícenství“ řecké raně klasické doby. Ne náhodou se prý v Athénách Anaxagorovi přezdívalo „Rozum“. Nejen že „přinesl filosofii do Athén“, ale také ji proměnil tím, že hledal stálý základ změn všech věcí. Ze starší iónské naučné prózy vytváří žánr, který už silně připomíná pozdější filosofické a vědecké texty. Obsah je ovšem odkazem svobodomyslného intelektuála. Výklad všech zachovaných fragmentů Anaxagorova díla (v novém původním překladu) i testimonií o něm a o jeho nauce se soustředí na objev limitně malých veličin, nový důraz na mysl včetně jakési náboženské reformy či přírodovědné novinky, například pochopení Slunce nebo meteoritů. Anaxagorás tyto novinky představuje v rámci tradiční iónské jednoty světa, který ještě není rozdělen na nebeský a pozemský, materiální a tělesný. Stále si ještě vystačí bez představy účelového uspořádání světa. Účelné jednání je spíše způsobem, kterým lidé (a patrně i ostatní živočichové) alespoň na čas kompenzují svoji konečnost a omezenost, zatímco svět nic takového nemá zapotřebí. Vláda mysli zatím není podřízena účelu, zůstává svobodná.

Při jakémkoli uvažování o evoluční teorii se každému ihned vybaví jméno Charlese Darwina, méně je však známo, že nebyl bez předchůdců. Autoři této knihy studují starší předlohy moderní teorie evoluce a ukazují, že její některé důležité prvky se v zárodku objevují již v antice, i když tam ještě nelze najít její všechny klíčové rysy. Kniha dále představuje dynamické myšlení proměňujícího se světa, typické pro některé nejstarší řecké myslitele, které je základnímu konceptu evoluce přinejmenším otevřeno. Výklad mapuje výskyt evolučních názorů a výkladů, rozsáhle se věnuje raným iónským myslitelům, obzvláště Anaximandrovi a Hérakleitovi, z pozdějších autorů pak Empedokleovi a Lucretiovi. Pozornost je zaměřena i na teleologické myšlení klasické doby, které zabránilo dalšímu vývoji protoevolučního myšlení. Na závěr se autoři pokoušejí najít odpověď na otázku, co stálo v cestě tomu, aby s touto přelomovou teorií přišel někdo jiný mnohem dříve. Vydáno ve spolupráci s Katedrou filosofie a dějin přírodních věd Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze.

Podtitul: Odkaz iónské archaické vnímavosti Obrat k archaické moudrosti nemá být jenom pokusem o sestup k velice starým a rafinovaně „primitivním“ způsobům vnímání i poznávání. Spíš chce otevřít jakousi stereoskopii různých přístupů, která by nám mohla zprostředkovat různé dimenze skutečnosti. Za uplynulých dva a půl tisíce let otočila precese oblohu o víc než 35 úhlových stupňů, sklon ekliptiky se zmenšil asi o třetinu stupně, linie iónského pobřeží se posunula o 3 až 12 km, na Zemi přibylo lidí a zčásti se změnily jejich starosti; některým přibyly dříve netušené znalosti. Přesto jsem přesvědčený, že pohled na moře nebo na hvězdnou oblohu probouzí podobné škály pocitů (samozřejmě různé u různých lidí a v různých situacích) a přitom pořád nabízí mnoho témat ke zkoumání

Dějiny filosofie od archaického Řecka do konce evropské renesance sledované v kontextu dějin vědy, náboženství a kultury jako celku. Na rozdíl od jiných dějin filosofie je zde kladem důraz na dobový rámec výkladu filosofických nauk, které proto nejsou zařazovány do uměle vytvořených „-ismů“. Kniha je vhodná jako úvod do studia filosofie.

Obsáhlý výklad všech zachovaných zlomků díla Hérakleita z Efesu chce ukázat, že tento myslitel není „Temný“, ale že „ve svém spise se vyjadřuje jasně a srozumitelně, ... stručnost a pádnost výkladu je totiž neporovnatelná“, jak tvrdí pozdně antický doxograf Díogenés Laertios. Výklad si podrobně všímá i zlomků s náboženskou a s astronomickou tematikou, které část novodobých interpretů pomíjí. Hérakleitos v kontextu uchování antických myslitelů otevírá příležitost k novému pochopení toho, o co jde ve filosofii, která je spojena s vědomím, a nikoliv s formální logikou. V přílohách čtenář najde český i řecký text veškeré Hérakleitovy pozůstalosti a rejstříky.

Nadsazené filozofické pojednání o tom jak vznikl „Rozum“ a co se stalo, když byl na světě. Na obhajobu před pochybovači o Rozumu, jako je Pepíček, zasedá Komise Pro Nepohnutou Pravdu, která se shoduje na tom, že ani Achilleus nemůže doběhnout želvu. Svérázný filozofický spisek vypráví s humorem a nadsázkou o Pepíčkových peripetiích při hledání pravdy a přirozenosti, o zlomyslných hrátkách boha Herma a o mnoha jiných zajímavých věcech. Účastníci děje jsou kromě dalších řeckých bohů, bohyní a filozofů např. i Sigmund Freud, dr. Faust a Tomáš Akvinský. Celá kniha vychází z řecké mytologie a filozofie a je jakousi hravou parodií na filozofickou logiku. Kniha je doplněna černobílými fotografiemi a rejstříkem osob, zvířat, míst, věcí a pojmů s poznámkami.

Kniha o životě, dílu, době a následnících řeckého filozofa. Obsahuje tři hlavní texty od tří autorů (Porfyrios: Život Pýthagorův, Iamblich: Život Pýthagorův, Z. Kratochvíl: Pýthagorejství archaické doby), drobné texty Zlomky od Pýthagora a jeho následovníků a doslov od D. Ž. Bora.

Vyprávění o událostech starých sedmnáct až devatenáct století, vyprávění o počátcích křesťanské gnose. Hlavními protagonisty jsou mistři alexandrijské školy – Pantainos, Kléméns a Órigenés. Na obálce Papyrus Bodmer XIV–XV, opis z konce 2. století.

Třetí v řadě studií obou autorů, která dosud exponované téma vtahu plurality a ucelenosti ukazuje napříč dějinami v průběhu celé antiky, a dokonce nejen pokud jde o Řecko.

Experimentální próza pro starší děti, v níž se fantazie a sny patnáctiletého chlapce prolínají se skutečností a všechno je možné.

Pojetí výchovy se vyvíjí od prvních filosofických systémů, které se zabývaly možností poznání světa a tedy zobecnění zkušenosti, která se mohla dále předávat v generacích. Proto se kniha odvíjí od řeckého myšlenkového světa – od Platónovy noetické skepse přes ideál římské ideály Dobra a Ctnosti – dále je tu probrán křesťanský teologický přístup a dílo vrcholí osvícenstvím a rozvojem věd 19. století.

Z. Kratochvíl svůj text označuje jako „pokus o sestup na nejistou a bohatou půdu zkušenosti přírody – na půdu přirozené zkušenosti“. V úvodu autor podává etymologický výklad pojmu příroda, respektive přirozenost, a zabývá se jejími jednotlivými aspekty (co vše k celku přirozenosti patří, jakým způsobem ji uchopujeme…). Z. Kratochvíl upozorňuje, že zasutí smyslu pro přirozenost se projevuje poškozením světa – proto je nutné zabývat se světem a jeho pluralitou – jako pozadím jevů a kontextem věcí, jako sounáležitostí horizontů, jako paradigmatem uchopování přirozeností. Avšak existuje i svět přirozený, ne jen jako problém filosofický, ale také jako problém životní. Kratochvíl dále podává výklad kategorií, pomocí kterých svět vnímáme: hmoty, prostoru a času. Další kapitoly Kratochvíl věnuje živé přírodě (ptá se po identitě živého organismu, vztahu života a bytí), evoluci (pokouší se o „zkušenostní popis evolučního dění, rozebírá Darwina a neodarwinistický evolucionismus) a noetické problematice (poznatelnost živého). Hovoří o paradigmatech skutečnosti, přičemž se zaměřuje na novověké paradigma.

Co je křesťanská filosofie – Křesťanství a stoická filosofie – Křesťanství a platónská filosofie – Hérakleitos z Efezu.

Soubor krátkých textů, které jsou připisovány Hérakleitovi. Překlad a komentář Zdeněk Kratochvíl a Štěpán Kosík. Přehled literatury, rejstřík zlomků.

Středoplatónská filosofie v náboženských proudech pozdní antiky.

LinkMýtus, filosofie a věda. II, Středověk a renesance

Autor zde seznamuje čtenáře s počátky astrologie, přičemž velká pozornost je věnována starému Řecku, a s vlivem, který astrologie měla na evropské myšlení. Ukazuje nejen cesty, kterými se astrologie ubírala, ale také ty, které ke své škodě opustila. Text dává dějiny astrologie do souvislosti s širší myšlenkovou a kulturní tradicí Západu. Čtenář nalezne v publikaci zajímavé pasáže z původních pramenů, z nichž některé jsou do češtiny přeloženy poprvé.

Děj historické prózy se odehrává v období po bitvě na Bílé hoře na Chlumci.

Další básně ze sbírek Šípkový keř, Bílý štít, Hoch s lukem, Chléb a sůl, Běsové. Verše věnované matce, bratrovi, verše chvalořečící život, verše, v nichž šípkový keř a na něj vázané přírodní motivy symbolizují autorovi rodný kraj a vlastní osud,verše proti válce napsanév poli 1914 (Medynia Głogowska), verše milostné, verše, o nichž básník v závěru říká: Jsou reflex toho, co zmítalo duší: / láska, bolest i hněv. / V poslední z posledních přece jen buší / má krev.

Rozsáhlá rodinná kronika od nejčtenějšího nizozemského autora.

Fantastický příběh s detektivními prvky vypráví příběh muže jménem Innocent Smith, který je příliš živelný.

Strašidelné pohádky, které autorovi vyprávěl hajný Strnad.