Vladimir Kotelnikov Books

Red Assault investigates the Red Army Command in the 1930s using the memoirs of pioneer military paratroopers and documents discovered in archives and museum collections.

This book is about the fate of British and American aircraft that came to Russia prior to 1941, and their influence on aviation and aircraft production in the country. The book was written on the basis of materials from various archives and museums, and contains a large number of illustrations, some of which are used for the first time.

The ongoing debate about the impact of Soviet allies' arms and material deliveries during World War II continues to generate numerous publications, even 70 years post-war. This exploration delves into the significance of these contributions in the context of the Red Army's victory, highlighting the complexities of wartime alliances and their lasting implications on historical narratives.

The book offers an in-depth analysis of air power's deployment in Soviet Central Asia during the inter-war period. Utilizing Russian-language sources and photographic archives, it uncovers the strategic and operational aspects of aviation in this region, providing a unique perspective on military history and the evolution of air warfare in the Soviet context.

B-25 Mitchell byl významnou součástí sovětského Dálkového letectva během druhé světové války. První let tohoto amerického dvoumotorového bombardéru proběhl 19. srpna 1940 a brzy získal bojové jméno na počest generála Mitchella. V září 1941, během jednání v Moskvě mezi SSSR, USA a Velkou Británií, se objevily požadavky na různé typy letadel, přičemž B-25 byl zahrnut do seznamu, který sestavila Správa rozvědky Generálního štábu. Publikace se zaměřuje na verze, dodávky a nasazení tohoto stroje. Tupolev SB, sovětský dvoumotorový bombardér, měl klíčovou roli během občanské války ve Španělsku v řadách republikánského letectva. Jeho úkoly na Iberském poloostrově byly rozmanité, zahrnovaly taktické nálety na pozemní cíle, bombardování měst pod kontrolou povstalců, útoky na nepřátelské lodě, průzkumné akce a námořní hlídky. Díky vysoké rychlosti byly elegantní dvoumotorové jednoplošníky téměř imunní vůči starším dvouplošným stíhačkám, jako byly Heinkel He 51 a Fiat CR.32. I když s příchodem německých Messerschmittů Bf 109 ztratily část své výhody, účastnily se denních bombardovacích akcí až do tragického konce občanské války pro republikány.

Americký Douglas A-20, v Rusku známý pod britským označením Boston, byl nejpočetnější v zahraničí vyrobený bombardér používaný sovětským letectvem. Během druhé světové války jich v něm sloužilo víc než v USAAF – v rámci Zákona o půjčce a pronájmu bylo do Sovětského svazu dodáno okolo 3000 strojů tohoto typu, které vzlétaly proti pozemním i námořním cílům. Bostony byly nasazovány coby lehké bombardéry, torpédové, těžké stíhací a rychlé dopravní letouny. Ve výzbroji je měla i letectva jiných států, avšak žádné je nepoužívalo v takovém měřítku jako Sovětský svaz. Zde zůstaly v provozu ještě řadu let po válce, a to jak u armádního a námořního, tak civilního letectva.

V létě roku 1938 sovětský stát dovolil „nepříteli lidu“ Vladimiru Michajlovičovi Petljakovovi vrátit se ke konstruktérské práci v STO, tedy Zvláštním technickém oddělení NKVD. Pod jeho hlavičkou vznikly zkušební konstrukční kanceláře, zabývající se navrhováním a vývojem nových typů letounů. Pracovali v nich odsouzení letečtí konstruktéři a inženýři, kteří byli soustředěni v někdejší budově KOSOS CAGI, přeměněné na věznici. Petljakov zde začal pracovat na projektu těžkého výškového stíhacího letounu pod označením VI-100. Velení se v té době domnívalo, že příští letecká válka se bude odehrávat ve velkých výškách, a tomu odpovídaly i specifikace nového stroje: dálkový doprovodný stíhací a výškový přepadový stíhací letoun. Číslo 100 v označení letounu bylo odvozeno ze zkratky STO, která vzápětí dala vzniknout familiárnímu pojmenování projektu „Stovka“. Publikace popisuje vznik vývoj a nasazení letounu Petjakov Pe-2, původně stíhacího letounu, který se stal nakonec nejrozšířenějším frontovým bombarderem sovětského letectva. Publikace doplňuje AERO č.9, kde byla popsána služba tohoto letounu v československém letectvu.

Nový letoun později známý jako Il-4, který jako první sovětský letoun bombardoval Berlín, začal vznikat v závodě č. 39, a sice podle výkresů, přichystaných pro BB-2. Koncem března 1936 byl prototyp s motory Gnome-Rhône 14Kdrs (bez dodatečných nádrží a výzbroje) hotov a připraven k prvnímu vzletu z Frunzeho ústředního letiště. Nadějný stroj měl být představen během prvomájové přehlídky a v rámci nácviku na ni Kokkinaki provedl s letounem nad Frunzeho letištěm nejprve jeden přemet a poté další dva. Prvního května stál Iljušin na tribuně na Rudém náměstí a sledoval, jak nad ním přelétává jeho výtvor. Ještě než CKB-26 přistál, obdržel pokyn připravit jej k předvedení nejvyšším vládním činitelům. K večeru se na továrním letišti objevila kolona černých limuzín, z nichž jedna přivezla i samotného Stalina. Sovětský vůdce si vyslechl detaily o vývoji a vlastnostech nového bombardéru, načež požádal o letovou ukázku s prvky vyšší pilotáže. Kokkinaki jeho přání stoprocentně splnil – předvedl efektní sérii zatáček s velkým náklonem, svíček a spirál a vše zakončil třemi přemety. Na Stalina učinila ukázka evidentně dojem, protože nařídil uspíšit zkoušky tak, aby do konce léta mohl letoun vstoupit do sériové výroby. Publikace popisuje vývoj a nasazení bombardéru, Iljušin Il-4 ve 2. světové válce.

Rozhodnutí spustit sériovou produkci Douglasova typu v SSSR vykrystalizovalo na jaře 1936. Jedenáctého dubna 1936 vydala Rada práce a obrany (STO) usnesení o zakoupení licence na výrobu DC-3 a do USA se za tím účelem vypravila technická komise v čele s náčelníkem CAGI. Finální smlouvu s Douglasem Sověti podepsali prostřednictvím Amtorgu 15. července 1936. Publikace se věnuje zavádění výroby DC-3/Li-2 v SSSR, vyráběné verze včetně bombardovací. Průběh služby a nasazení během 2. světové války a poválečnou službu včetně exportu. Množství dobových fotografií a barevných bokorysů.

V roce 1925 zadala Zvláštní technická kancelář vojenského výzkumu (Ostěchbjuro, OTB) Ústřednímu aerodynamickému a hydrodynamickému ústavu (CAGI) úkol zahájit vývoj letounu T1-4RT3 s pohonem čtyř motorů Wright T-3. První dispoziční výkres letounu, jemuž CAGI přiřadil označení ANT-6, byl hotov začátkem roku 1927. Představoval celokovový samonosný dolnoplošník s křídlem o velké tloušťce profilu a potahem z vlnitého plechu. Ve své době byl letoun skutečným gigantem – jen kola hlavního podvozku měla dvoumetrový průměr. Prototyp se začal v dílnách CAGI stavět v říjnu 1929. V dokumentech VVS mu náleželo označení TB-3. Do 20. února 1931 se TB-3 vznesl desetkrát – letoun se více opravoval a dopracovával, než létal. Vzorový stroj závodu č. 22 (? 2201) si letovou premiéru odbyl až 27. února 1932, druhý vyrobený kus jej následoval 25. března. První, desetikusovou sérii ve Filách zvládli postavit do 28. dubna, tak aby se letouny mohly zúčastnit prvomájové přehlídky v Moskvě. V druhé polovině 30. let disponovaly VVS nejmohutnějším strategickým bombardovacím letectvem na světě. Koncem 30. let stroj však již beznadějně zastarával. K prvnímu únoru 1940 se v řadách VVS nacházelo 509 TB-3, z nichž 100 nebylo schopných provozu. Sloužily například jako bombardovací, výsadkové, transportní, nosiče stíhacích letounu. Publikace popisuje všechny verze a účast v různých konfliktech včetně II. světové války, kde sehráhli velmi zajímavou roli.