S inteligencí a humorem napsané čtivé povídky – nejen ze všedních dnů – mimo jiné ukazují, že i ten nejobyčejnější příběh lidského života může být v podání dobrého autora neobyčejný. Podivuhodné příběhy panoptikálně pojatého (po)tvorstva. Šťavnaté, vzájemně detaily provázané povídky o tom, jak se (ne)milujeme, obíráme, pachtíme, przníme… až nakonec zbude – houby. Lehce bizarní uvěřitelností, erotickým podtónem a ironickým nadhledem vytváří autor rafinovanou nadstavbu.
Kniha Vítězslava Urbance nese vskutku příznačný název Osudy. Novela a povídky
v ní obsažené vypravují o tom, že před svým konáním neutečeme, ani když ho
necháme daleko za sebou. Můžeme na něj zapomenout, ale Osud na naše činy
nezapomíná, v nečekané chvíli nám se postaví do cesty a kruh se uzavře. A
jestliže část své poutě sdílíme na čas s někým jiným, tak i poté, co se naše
cesty rozdělí, můžeme čekat, že se k nám vrátí - a nemusí to být jenom
fyzicky. Příčina a následek v těch nejpodivnějších kombinacích a v různých
dobách tvoří neobyčejné zápletky zdánlivě obyčejných životů obyčejných lidí,
které nám mimo jiné říkají, jak hluboce se mýlíme, když si myslíme, že známe
toho, koho známe nebo, že můžeme udělat tlustou čáru za minulostí. A byť vše
působí dojmem umné fabulace a autorovy bujné fantazie, mají všechny příběhy
reálný základ v reálných osudech reálných lidí. A čtenář si při četbě uvědomí
- vyžyť tohle se mohlo stát, stalo nebo stát může i mě. A po zádech v tu
chvíli přeběhne mráz.
