Markéta Klosová Books

První svazek kritické edice Komenského korespondence zahrnuje 71 listů odeslaných a obdržených od roku 1628 do prosince 1638. Jedná se o dopisy z prvého lešenského pobytu, kdy Komenský navázal kontakty s předními představiteli dobové republiky učenců. Nejvýznamnějšími centry Komenského korespondenční sítě, kde byly dopisy z tohoto období psány či kam směřovaly, byly Lešno, Londýn, Gdaňsk a Amsterdam. Svazek obsahuje vedle předmluvy textově kritický aparát a věcné komentáře, regesty jednotlivých dopisů, bibliografický soupis, obrazové přílohy a rejstříky osob, prací a geografických názvů. První svazek korespondence Jana Amose Komenského připravili pracovníci oddělení pro komeniologii a intelektuální dějiny raného novověku Filosofického ústavu AV ČR PhDr. Martin Steiner, PhDr. Markéta Klosová, Ph.D., PhDr. Vladimír Urbánek, Ph.D., PhDr. Lucie Storchová, Ph.D. Mgr. Tomáš Havelka, Ph.D., , Mgr. Marcela Slavíková, Ph.D., a externí spolupracovníci Mgr. Kateřina Šolcová, Ph.D., a prof. PhDr. Václav Bok, CSc.

V široké veřejnosti převládají názory z období školních let, že Komenského nejlepší divadelní hrou je Diogenes Cynicus Redivivus (Diogenes znovu naživu), protože zpracovává zajímavou antickou látku, zatímco Abrahamus Patriarcha (Patriarcha Abraham) je dílo o slepé poslušnosti k Bohu, jaká se nám, moderním lidem, z duše protiví. Cyklus osmi školských her Schola ludus (Škola hrou) je pak v očích mnoha divadelníků dramaticky bezcenná práce, již někteří berou na milost jen pro nezanedbatelný pedagogický přínos. Mnoho lidí navíc přijalo hotový názor, podle něhož jsou Komenského dramatická díla vrcholem naší pobělohorské dramatiky. Tato publikace se pokouší oponovat jednoduchých soudům o barokní literatuře s cílem dokázat, že věci nejsou tak jednoduché a přímočaré, jak se zdají.

Filosofická prvotina Valeriána Magniho (1642) vychází ze středověké a renesanční metafyziky světla. Zároveň jeho přístup vykazuje určité subjektivistické rysy, neboť východisko filosofie spatřuje v analýze poznávacích aktivit filosofovy vlastní mysli (egoitas). Magni zde zdůrazňuje epistemologický význam světla jako podmínky smyslového i rozumového poznání a připisuje světlu i klíčový význam ontologický, protože každé jsoucno je ontologicky závislé na Světle mysli, které je identické s Bohem. Magniho filosofická prvotina byla ve své době (kupř. N. Mersennem) chápána jako blízká filosofii René Descarta