Jan Kysela Books

V knize se dočtete jak mléčně kvasit stovky druhů zeleniny ve vlastní šťávě, v barevných nálevech, se solí i bez soli, v otrubách, v misu, s moukou a různými omáčkami, s ovocem a v ovocné šťávě, s různými druhy koření, bleskově, střednědobě i dlouhodobě, v zeláku i ve sklenicích, v chladu i teple... Autoři čtenáře provádí od základních, jednoduchých způsobů kvašení postupně k těm náročnějším. Všechny důležité postupy a recepty byly zachyceny formou fotek v jejich jednotlivých krocích. Tím pádem je přenesení dovedností z knihy do kuchyně snadné a zábavné.

Teorie, historie a srovnání dvoukomorových parlamentů.

Petr Pithart (*1941) je nepřehlédnutelnou intelektuální a politickou osobností českých dějin a českého usilování o svobodu a demokracii. Formálním vzděláním právník a z hlediska vyššího povolání aktivní občan čili politik se svým dílem profiloval i jako historik a politický myslitel. Jeho myšlenky nalézaly vždy odezvu i v prostředí akademické obce historiků a filosofů – někoho inspirovaly a provokovaly k dalšímu přemítání a promýšlení, jiné popuzovaly a dráždily jako údajně „nevědecké“, případně „protinárodní“, pokud se Petr Pithart vyjadřoval k neuralgickým bodům českých a středoevropských dějin, a tím i k naší současnosti a budoucnosti. Kniha Demokracie a občanské ctnosti představuje svérázný knižní dar k Pithartovým 80. narozeninám a rozhodně není jen pouhým panegyrikem, nýbrž byla zamýšlena jako mnohovrstevnatý pokus o ohlédnutí za dosavadním dynamickým působením Petra Pitharta uprostřed české a středoevropské pospolitosti. Publikace se vyznačuje i poněkud složitější strukturou, jde o transdisciplinární monografii, jejíž jednotlivé texty oscilují mezi vzpomínkou, literárním dopisem, esejem a vědeckou studií. Člení se do několika bloků, memoriálního, filosoficko-politologického nebo historického, přičemž nechybí ani reflexe Pithartových textů, myšlenek i činů.

Čtenáři se do rukou dostává pohled na diskutované otázky naší ústavy především v rovině nejen stručných mediálních komentářů, nýbrž v podobě důkladné odborné studie na pozadí zvládnutých teoretických proudů konstitucionalistiky, státovědy a politologie. Rozsah práce se mi jeví sice jako velmi uměřený, nicméně to souvisí i se schopností autora stručně vystihnout základní problémy a popsat základní odborná východiska, nehledě na to, že takto pojatá kniha přitahuje daleko větší pozornost i těch, kteří se odborným tlustopisům zpravidla vyhnou. Je to důležité i pro další vedení diskuse na téma naší ústavy, neboť ti, kteří o tom rozhodují, zpravidla vycházejí z toho, co o tom slyšeli za poslední týden v médiích. Zde se jim dostane na relativně malém prostoru fundovaná informace o základech ústavní teorie ve vazbě notabene na problémy politického systému. Je to podstatné právě proto, že autor i zde zdůrazňuje, že v ústavách nejsou rozhodující slova, ba ani věty, nýbrž jejich celková konstrukce, hodnotových základ a jejich celkové poslání. Neustále opakuji, že v ústavách je obvykle málo napsáno a hodně řečeno, a autor to v práci prokazuje.

Příležitostný sborník zkoumá různorodé aspekty parlamentu coby klíčové instituce soudobých ústavních a politických systémů.

Publikace zkoumá vliv soudcovské filozofie na rozhodování soudů ve složitých případech aplikace práva. Ukazuje, že odlišné vnímání zásad interpretace práva, role soudní moci v ústavním systému a funkce práva determinuje metodu soudního rozhodování a soudce dělí na právní formalisty, právní pragmatisty a právní substancialisty. Autorka na případové studii rozhodování rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu zkoumá projevy soudcovské filozofie v odlišných stanoviscích jednotlivých členů rozšířeného senátu a pojmenovává hlavní důvody neshody v kontroverzních případech.

Vývoj soudní moci během 20. století vyvrátil teze o její malé politické relevanci, formulované v 18. století. Podle některých pozorovatelů vyvrátil i jiné dobové postřehy o její nejmenší nebezpečnosti, srovnáme-li ji s mocemi dalšími. Ať už o tom soudíme cokoliv, evidentní je, že soudní moc začala být zkoumána nejen co do výsledků své činnosti v komentářích soudních rozhodnutí, ale také jako institucionální struktura, specifické socializační prostředí, ba i jako soubor osob. Právě poslednímu tématu je věnována tato publikace, jakkoliv jen v určitém výseku. V centru pozornosti stojí soudci českého Ústavního soudu, svébytného a mocného orgánu stojícího na pomezí práva a politiky. Autoři jednotlivých portrétů se pokoušejí přiblížit osobnosti vybraných soudců, a to zejména se zřetelem k tomu, jak se to, jací jsou jako lidé, promítá v tom, jak rozhodují jako soudci. Kniha pojednává o těchto soudcích (řazeni abecedně): Stanislav Balík, Vladimír Čermák, Vojen Güttler, Pavel Holländer, Ivana Janů, Vladimír Jurka, Vladimír Klokočka, Jiří Malenovský, Jan Musil, Jiří Nykodým, Vladimír Paul, Vlastimil Ševčík, Eva Zarembová

Kolektivní monografie téměř dvaceti autorů nabízí různé pohledy na soudce jako rozhodovatele právních sporů i politického aktéra, a to jak na národní, tak i na mezinárodní či evropské úrovni, na metody a limity soudcovského rozhodování v různých typech politických systémů, a zejména reflexi soudců v masmédiích, i na to, jak soudce zobrazuje krásná i dětská literatura nebo film. Soudce totiž není odosobněný "stroj na právo", ale lidská bytost s určitými psychologickými a hodnotovými charakteristikami, které mají vliv na to, jak soudce rozhoduje jednotlivé kauzy. Autoři také bádají nad tím, co dalšího ovlivňuje soudcovské rozhodování- od politiků přes média až po manželky. Tak jako jsou pestrá témata jednotlivých kapitol, střídají se v knize i žánry. Vedle klasických akademických pojednání jde i o recenze a recenzní stati či volnější, esejistické úvahy. Ukazuje se tak, že předmětem zkoumání a přemýšlení může být stejně tak judikatura jako televizní pohádky. Autoři se tématu věnují převážně v souvislosti s konkrétními osobnostmi a s konkrétními kauzami. Monografie je tak přitažlivou četbou nejen pro odborníka, ale i pro člověka, který vidí právo jen zvenčí.