Miloš Schnierer Books

Kniha-průvodce po stěžejních orchestrálních dílech českých i světových autorů 20. století je prvním ze tří svazků. Autor se v něm věnuje orchestrální hudbě v díle pozdních romantiků, reprezentované zejm. jmény G. Mahlera, R. Strausse, následuje pohled na tvorbu evropského hudebního impresionismu se stěžejními skladbami C. Debussyho, M. Ravela, M. de Fally a dalších. Česká hudba je zde zastoupena skladbami L. Janáčka, O. Ostrčila, J. Suka a V. Nováka a svazek uzavírá podrobný vhled do orchestrálního i jevištního díla I. Stravinského a B. Bartóka. Celkem je v tomto svazku analyzováno ke dvěma stům skladeb. Obsáhlá hudební příručka významných skladeb orchestrální a symfonické hudby 20. století s hudebními rozbory jednotlivých klíčových děl.

Skriptum o dějinách hudby představuje základní přehledné systematické poučení o hudebním vývoji od jeho počátku do konce 19. století, s nutným přesahem do 20. století. Soustředí se na hlavní otázky dějin hudby, tj. na nutné biografické údaje ze života skladatelů a na jejich díla, na vývoj základních hudebních druhů a forem, na vývoj hudebních nástrojů, případně interpretaci. Z textu je patrná vývojová linie hudby jako intelektuálního humanitního procesu hudebního myšlení s návazností na ostatní umělecké druhy, filozofii, estetiku, vědecké objevy, náboženství, tedy v kontextu s širšími společenskými jevy, jichž je hudba neoddiskutovatelnou součástí.

V knize Proměny hudebního neoklasicismu (Deset studií k dějinám hudby 20. století) se autor zaměřil na jednu ze základních vývojových linií hudby 20. století, reprezentovanou např. Igorem Stravinským, Sergejem Prokofjevem, Paulem Hindernithem, Arthurem Honeggerem, Bohuslavem Martinů a dalšími světově proslulými hudebními skladateli. Neoklasicismus ovšem nepředstavuje neměnný umělecký směr (ostatně ani vymezení tohoto pojmu není zcela jednoznačné), ale prochází vlastním vývojem, obohacuje se vlivy nonartificiální hudby, zejména jazzu a etnické hudby, a vyrovnává se samozřejmě s podněty mimohudebními. Množství cenných postřehů a rozborů věnovaných symfonickým, komorním a hudebně dramatickým skladbám autor dokládá četnými notovými příklady; kniha je přitom napsána srozumitelně a čtivě a nabízí řadu podnětů a východisek také k úvahám o současných hudebních trendech. -- zdroj: www.bux.cz --

Určeno posluchačům studia učitelství základních škol pedagogických fakult, posluchačům herectví na vysokých školách a studentům konzervatoří v 1.- 4. roč. studia.

Kontroverzní kniha, která zejména v brněnských odborných kruzích vzbudila debatu nad současnou operní režií. Jedná se o úvahy významných umělců - dirigentů, režisérů, výtvarníků, pěvců a hudebních vědců i milovníků opery. 14 autorů (Peter Dvorský, Miloš Schnierer, Jan Zbavitel, Václav Věžník, Rudolf Rouček, Jan Klusák, Jan Štych, Josef Jelínek, Richard Novák, Martin Dubovec, Natalie Romanová, Tomáš Kočko, Jarmila Mráčková, Antonín Dvořák), se vyjadřuje k trendům současné operní interpretace a hájí především "autorská práva" velkých hudebních skladatelů minulosti. Poslední třetina knihy obsahuje recenze na kontroverzní české i zahraniční režie Janáčkových oper.

Housle jako vedoucí člen skupiny smyčcových nástrojů měly v dějinách hudby mnoho funkcí. Tato publikace je zaměřena na jejich roli sólového nástroje, jednak v instrumentálních koncertech, jednak v četných skladbách s partnerskou účastí většinou klávesového nástroje nebo bez doprovodu. Výklad sleduje houslovou tvorbu od počátků v raném baroku ve všech významných vývojových proudech a provenien¬cích. Věnuje adekvátní prostor tvorbě prvních velkých houslistů, zvláštní pozornost samozřejmě soustředí na velké barokní syntetiky Bacha a Händela, na představitele vídeňského klasicismu, kteří dovedli žánr až na práh romantismu, a na klíčový zjev houslového génia Niccola Paganiniho. Ani u pozdějšího vývoje autor vedle skladatelů, kteří dospěli ke svrchované syntéze sólových houslí s orchestrální či klavírní složkou, nezanedbává bohatou tvorbu komponujících virtuosů přispívajících hlavně k využívání technických možností nástroje. V dílech 20. století nejrůznějších stylů včetně neofolkorismu, neoklasicismu, Nové věcnosti a expresionismu si zvláště všímá integrace sólového partu jako dosavadního vyvrcholení houslové tvorby. Sleduje rovněž hlavní proudy druhé poloviny 20. století od serialismu přes tzv. Novou hudbu a minimalismus až po postmoderní neoromantické tendence. Přehlednost a komplexnost výkladu a množství názorných notových příkladů činí z této publikace užitečného průvodce houslovou tvorbou pro široké spektrum hudebních zájemců.

Předložené učební texty nejsou vědeckým muzikologickým pojednáním, i když fakta a hodnocení v nich obsažená jsou výsledkem odborného bádání, a také dosavadní výukové praxe autora na Hudební fakultě JAMU v Brně. Jsou zaměřeny přednostně k praktickým profesionálním účelům a mohou v osobním výběru inspirovat i další soukromé studium a bádání ve zvoleném hudebním oboru. Skripta jsou určena především posluchačům JAMU a posluchačům oboru audioinženýrství Fakulty elektrotechniky a komunikačních technologií VÚT v Brně.

Rozsáhlá práce je příkladem učebního textu, kterých je na českém trhu stále nedostatek. Systematicky postupuje ve výkladu hudebních stylů a jejich zástupců. Text nezatěžuje slovníkovými údaji, které jsou každému studentovi běžně dostupné, ale především osvětluje východiska, jejich návaznost a inspirační zdroje evropské a americké tvorby, které takto může podat jen zkušený pedagog. Oproti staršímu vydání je doplněno o jmenný rejstřík.

Ústředním tématem publikace je sledování baletního umění pod zorným úhlem typu dějového baletního divadla.Z tohoto pohledu autor prioritně charakterizuje původní hudební tvorbu určenou baletním představením. Sleduje také její druhotný nepochybný přínos do koncertní dramaturgie, kde nejlepší díla žijí samostatným koncertním životem, ať již v kompletním tvaru, nebo v autorsky sestavených suitách. Jde o díla 20. století, v němž právě moderní hudba inspiruje choreografy k obohacování baletní techniky.Je zdůrazněna základní průkopnická umělecká síla Ruského baletu Sergeje Ďagileva v Paříži. Publikace současně ukazuje velký přínos české baletní tvorby, zejména v dílech Bohuslava Martinů, což nebylo dosud takto publikováno. Hodnotí zakladatelský přínos Oskara Nedbala a vstupy Vítězslava Nováka na baletní scénu, jakož i přehledy domácí a zahraniční tvorby.

Autor přibližuje a analyzuje přínos především slovanských skladatelů 1. poloviny 20. století, kteří své kompoziční postupy vytvářeli v tvůrčím dialogu s hudebním folklórem své země, pro vývoj hudebního jazyka ve 20. století. Deset studií věnovaných tvorbě ovlivněné a inspirované lidovou písní a hudebním foklórem se týká např. operní tvorby Janáčkovy, úlohy lidové písně v tvorbě V. Nováka, neofolklorismu B. Bartóka i K. Szymanowského, slovanskému období ve Stravinského hudebním odkazu, folklorismem a jeho vlivem na hudbu slovenskou, ruskou a na hudbu balkánských národů. Bohatství konkrétních odkazů a hudebních analýz hovoří o markantním přínosu slovanských zemí v oblasti neofoklorismu a v novodobé evropské hudbě vůbec. Notové ukázky v textu, výběrová literatura k jednotlivým kapitolám a osobní rejstřík v závěru publikace.