Josef Karel Šlejhar Books

V nejrozsáhlejší a knižně doposud nevydané próze se Josef K. Šlejhar, známý především jako autor novely Kuře melancholik, vyrovnává se svým manželstvím a potažmo i se světem jako takovým. Na ploše více než sedmi set stran nebývale sugestivním až živočišným jazykem vrší obrazy společných dní, obecné úvahy, vzpomínky, pocity. S téměř stenografickou přesností tak zaznamenává sled událostí, které předcházely jeho životnímu ztroskotání. Vztekem i pokorou, milostným horováním i patriarchální pýchou, hrubostí i něhou znovu a znovu snáší důkazy proti vlastnímu osudu. Obžalovává ho, vystavuje mu účet. S umanutostí sobě vlastní si připravuje závěrečnou řeč před velkou porotou, která se nikdy nesešla a nesejde. Což nic ani v nejmenším nemění na skutečnosti, že Cvrček mého krbu je výjimečné, strhující čtení. – Kniha vychází za velkorysé podpory hlavního města Prahy a Ministerstva kultury ČR. „Stal jsem se tedy rolníkem. Na našem rodinném statku, jenž jako by i mně byl rodným, hostiv valné nejšťastnější chvíle mého dětství na něm tráveného. Na statku v horách, v údolí šťavnatém a luzném, jež připadalo mně vždy druhdy jako pohádkové a jež stalo se mně údolím slz a krve. Kromě Boha a jeho příkazů práce a povinností, nikomu a ničemu nechtěje činiti zle, nechtěl jsem se bát nikoho a ničeho na tomto světě. A také byl bych se nebál. Ale zničilo mě, vlastně kus života mého zničila ta, jež měla mně být nejblíže a nejvýše – totiž vlastní žena…“

Po téměř sto dvaceti letech vychází novátorský román odehrávající se během jediné noční směny v městském cukrovaru. Tovární prostor, jímž prochází mladý inženýr, autorovo bezejmenné alter ego, je zobrazen jako pekelný a bezcitně surový obraz moderního světa, kde se člověk stává otrokem hmoty. Pracující lidé v útrobách průmyslového kolosu jsou redukováni na součástky, jejichž vyčerpávající činnost přispívá k neustálé produkci. Od malých dětí po vetché stařeny, všichni dřou v mnohahodinových směnách, mnozí tragicky umírají a jsou okamžitě nahrazováni dalšími čekajícími. Hrdina vidí jedinou možnost úniku v mystické moci lásky, kterou pro něj ztělesňuje dívka Marie. Po celou noc spěje za tímto vysvobozením, uvědomujíc si, že bez lásky a skutečného sbratření se nedokáže vymanit z pout moderní civilizace. Román, pojatý jako expresivní hudební kompozice, překonal svou dobu a dnes, kdy civilizační peklo nabylo zákeřnějších podob, působí naléhavěji. Součástí svazku je manifest České moderny, jehož signatářem byl i autor.

Do povídkového souboru Z Prahy (1910) zařadil J. K. Šlejhar většinu svých kratších textů inspirovaných velkoměstským životem. Navázal tím na takové autory, jako byli Jan Neruda či Ignát Herrmann, avšak na rozdíl od jejich próz nevykreslují jeho povídky a črty s laskavým humorem rázovitost pražských zákoutí a jejich figurek, nýbrž se zaměřují převážně na osudy lidí vyvržených na okraj společnosti – zkrachovance a vyděděnce, kteří nemají střechu nad hlavou ani co do úst, mladé dívky a ženy svedené k prostituci, jež zničila jejich vyhlídky do života, starce nucené si den ze dne vydělávat žebrotou, ale i vypočítavce, pro něž se žebrota stala výnosným obchodem, lidi umořené každodenním pracovním shonem a stereotypem, z něhož se jim nenabízí žádné východisko. Mnohé z těchto osudů končí tragickou smrtí, někdy dobrovolnou, zaviněnou neblahými životními okolnostmi a bezvýchodnými situacemi, někdy však způsobenou zákeřností, vypočítavostí, lstivostí anebo jen lhostejností ostatních lidí. Převážná většina próz vznikla v pozdním období spisovatelovy tvorby, kdy Šlejhar působil v Praze jako středoškolský profesor na škole obchodního grémia. Jedinou výjimku tvoří raná povídka Ještě dva měsíce, tragikomický výsek ze života bankovního úřednictva, inspirovaná autorovými zážitky z doby, kdy pracoval jako úředník pojišťovací banky Slavia. V souboru Z Prahy vrcholí Šlejharovo umění naturalistického zobrazení nejtemnějších stránek života.

Tato próza byla otištěna časopisecky na začátku 20. století, přítomné vydání je rekonstrukcí autorského textu, doplňující redakčně cenzurované pasáže. Ústředním tématem díla Josefa K. Šlejhara, řazeného mezi naturalisty, je tragika lidského bytí, až k obludnosti deformovaný obraz elementárního zla, z něhož není východiska, krom smrti.

Sbírka naturalistických povídek. Lidé a zvířata, postavení do předurčených, bezvýchodných situací, se v zoufalé snaze přežít dostávají do konfliktů, kde si navzájem ubližují. Kulisou je příroda, jejímuž líčení se věnuje mnoho prostoru.

Tento svazek zachycuje dva významné soubory povídek Josefa Karla Šlejhara, charakteristického, výrazného českého prozaika ideově zakotveného v generaci devadesátých let 19. století, signatáře provolání České moderny, realisty progresivního ražení naturalistického. Jeho pohled, v němž základním principem společnosti i přírody je zlo, obnažuje lidskou psychiku do poloh podvědomých a pudových, a na druhé straně až mystických. Tento autorův nelehko probojovaný výraz představujeme v procesu jeho vzniku zachycením textových variant.

Novela z vesnického prostředí o utrpení malého dítěte je pozoruhodnou ukázkou z tvorby vůdčího představitele českého naturalismu 2. poloviny 19. století. Jako všichni naturalisté i Šlejhar vychází z pojetí člověka jako tvora, pro něhož zlo, sobectví a násilí jsou přirozené sklony, vítězící nad city, obětavostí a pocitem soucitem. Na malém prostoru v příběhu osiřelého nemocného chlapce sadisticky týraného svým okolím, shrnul myšlenku, že člověk postrádající běžné lidské vztahy a lidskou účast, postrádá to nejdůležitější, co činí člověka člověkem.

Kritické vydání románu Vraždění, díla, které krátce po svém vydání vyvolalo vlnu nevole zejména v podkrkonošské obci Dolní Kalná, kde Šlejhar hospodařil na rodovém statku a jejímž prostředím se inspiroval. Mozaikovitě uspořádaný děj se odehrává během půl roku, od podzimu do jara, a třebaže za tu dobu nedojde ve vsi k žádné skutečné vraždě, řada bytostí, lidských i zvířecích, se tu stává obětí krutosti druhých. Autor se sžíravou ironií líčí ambice majetnějších vrstev uvést do místního života nejnovější výdobytky civilizace a zejména okázale uspořádat vůbec první maškarní ples; na druhou stranu jeho empatický vypravěč prožívá hluboký soucit se všemi přehlíženými a trpícími, s lidmi starými a odstrčenými, s chudáky, s dětmi, s ubohými týranými zvířaty. Ve Vraždění vrcholí autorův chmurný pohled na život vykořeněný ze své podstaty a odcizený tradicím, ze kterých vyrůstal.

Ve druhém svazku Díla J. K. Šlejhara se nacházejí dvě významné práce s venkovskou tematikou. První, Florian Bílek, je autorovým prvním pokusem o román či delší povídku, napsanou ve dvaceti letech a vydanou až po deseti letech, víceméně proti jeho vůli. Příběh se zaměřuje na konflikt mezi uzurpátorským otcem, mlynářem z Myšic, a jeho slabým synem Vácslavem, který se snaží udržet svou lásku k chudé Anince Jakobínské. Tento příběh se drží tradic venkovské prózy 19. století a má jen málo znaků pozdějšího Šlejharova stylu. Nicméně, autorův smysl pro ironii se projevuje v dramatických a komických pasážích, které vytvářejí realistický obraz venkovského života. Druhá práce, Lípa, je vyzrálým textem, v němž spor o stoletou lípu, „matku rodu“, symbolizuje boj o pravé životní hodnoty. Starý statkář Kučera zosobňuje tradici a mravní hodnoty venkovského světa, zatímco mladý Stuchlík, odrodilý svému kraji, zavádí nevhodné metody a narušuje přirozený život venkova. Tato edice vychází z vydání Floriana Bílka z roku 1894 a z knižního vydání Lípy z roku 1908, přičemž zohledňuje i její časopiseckou verzi.

Devět povídek vybraných ze tří knih (Dojmy z přírody a společnosti, Co život opomíjí, Z Prahy) neprávem zapomenutého autora, předního prozaika generace devadesátých let a prvního desetiletí našeho století. Postihuje v nich svět ubohých, vyděděných lidskou společností a bědně se prodírajících životem, a nelítostně ukazuje špatnost těch, kdo, ať už z jakéhokoli důvodu působí jejich utrpení.