Odehrává se převážně v Praze a nejmenovaném koncentračním táboře, a východiskem je předvečer 15. března 1939, kdy se zásadně mění osud několika stálých návštěvníků jedné pražské kavárny, převážně bankovních úředníků a Židů. Autorovým cílem bylo vytvořit s odstupem času panoráma, v němž doba a lidé navzájem prorůstají a které ukazuje jednotlivce tragicky zasaženého dějinnými událostmi.
V krátké eseji autor polemizuje s rozhodnutím prezidenta Edvarda Beneše v den, kdy podal abdikaci jako prezident a kdy jeho nerozhodnost způsobila převzetí moci komunisty ve státě v únoru 1948.
Druhý díl výboru promluv Ferdinanda Peroutky psaných pro československé vysílání RFE navazují svým charakterem na díl první. Liší se snad jen tím, že zatímco léta padesátá mohl Peroutka komentovat jako „účastník“, v dalších letech se přece jen projevuje, že mu chybí přímý dotyk československé reality, bezesporu se také mezi řádky projevuje rostoucí rozčarování z pojetí smyslu existence RFE. Přesto se čtenáři dostávají do rukou texty, které mu dovolují nahlédnout zpět do světového dění dvou nikoli bezvýznamných desetiletí minulého století a znovu si oživit dobu, která představovala permanentní spor mezi Západem a Východem, často spíš spor „mocných“ či po moci bažících, kteří nezřídka své diskuse vedli na území a prostřednictvím států malých. Oba díly obsahují poznámky, jmenné rejstříky, díl třetí pak fotografickou přílohu vztahující se ke všem třem dílům zároveň.