Jedenáctý bílý kůň

Jan Skácel dal své nové knížce motto: „Chtěl jsem, aby tahle knížka byla trochu veselá, trochu smutná a trochu sentimentální. Nic víc jsem nechtěl." Nejsou to tentokrát básně, ale prozaické miniatury, kurzívky, sloupky, čtení usměvavé, tiše ironické, zamyšlení často poetická. Žánr,který od dob Čapkových u nás téměř vymřel, je tu vzkříšen v nové, přítomné formě. Reakci čtenářů si Skácel vyzkoušel v populární rozhlasové relaci „Na shledanou v sobotu", v novinách a v Hostu do domu. Autor se přiznává, že knížku skládal pro svoje potěšení, pro vlastní radost, tak trochu, aby si ulehčil život, když mu nebylo zrovna nejveseleji. Proto myslí, že je to knížka veselá.