Třetí poločas

More about the book

Jiří Žáček přichází se svým novým souborem tématicky vážnější poezie zhruba po deseti letech: i když ani v tomto případě nepostrádají jeho verše příslovečnou lehkost a hravost, přesto lze na nich poznat tón, pohybující se převážně v nostalgické skutečnosti nebo v bilanční rovině. Autor především hodnotí poslední léta, v nichž se utkal se závažnou chorobou: patrně i tento souboj mu napomohl definovat jistoty, které obohacují smysl lidské existence, patrně z tohoto důvodu může mnohem lépe charakterizovat ony seifertovské krásy světa, které však na druhé straně zároveň nutně vyvolávají takové dojmy a postřehy, jež přinášejí smutek i bolestná rozpoložení. Nebyl by to však Žáček, aby tuto situaci na prahu svých šedesáti let nezlehčoval a nekomentoval s ironií a nadhledem jemu vlastním: během nemocničního pobytu považuje třeba za úspěch, když se mu podaří po odpojení z kapaček vstát z postele / a dobelhat se na záchod / a tam si zapálit / svou první cigaretu / po svém znovuzrození. Přes všechny nejistoty, které prostupují Žáčkovou současností, lze však v jeho verších spatřit i představy a odhodlání, jež mu umožní nastartovat program, v němž jeho srdce bude i nadále pumpovat do žil radost, vůli k životu i optimismus.