Ženy a Muži

Dvěma pokoutně vydanými sbírkami poezie Ženy a Muži se Paul Verlaine krátce před svou smrtí zařadil mezi největší básnické pornografy všech dob. Výrazně narušil tradici roztomilých nestydatostí Grécourta či Pirona a podal s dosud neslýchanou lascivností subjektivní pornografii. S jazykovou brilantností, všemi básnickými prostředky jeho dřívější lyrické sensitivnosti nyní učinil nejnaturálnější myslitelné sebeodhalení a zveřejnil to nejsyrovější ze svých tělesných představ. Básníkovo dřívější sexuální rošťáctví je zde najednou plně obnažené a v intencích společenské konvence odsuzováno jako oplzlé. Verlaine byl v době vzniku těchto sbírek již na konci života, svou peprnou poezii rýmoval na nemocniční lístky neklidným písmem prý jen kvůli několika frankům, aby si mohl zaplatit trochu absintu. A tak jako báseň „Sonet o díře do prdele“, kterou sepsal společně s Rimbaudem, boří legendu o čistě duševním a éterickém vztahu, může být i existence těchto knih zpochybněním legendy o „čistém bláznovi“.