When Carl Jung embarked on an extended self-exploration he called it his “confrontation with the unconscious,” the heart of it was The Red Book, a large, illuminated volume he created between 1914 and 1930. Here he developed his principle theories—of the archetypes, the collective unconscious, and the process of individuation—that transformed psychotherapy from a practice concerned with treatment of the sick into a means for higher development of the personality. While Jung considered The Red Book to be his most important work, only a handful of people have ever seen it. Now, in a complete facsimile and translation, it is available to scholars and the general public. It is an astonishing example of calligraphy and art on a par with The Book of Kells and the illuminated manuscripts of William Blake. This publication of The Red Book is a watershed that will cast new light on the making of modern psychology. 212 color illustrations.
Domněnku, že se Jung jako vědec věnoval pouze druhé polovině lidského života, vyvrací soubor jeho prací na téma osobnostního vývoje. Zde se autor zabývá dětskou psychologií, výchovou a individuací. Jako podstatnou pro proces dětského zrání vnímá psychologii rodičů a vychovatelů. Neuspokojivý vztah rodičů proto může u dítěte zapříčinit psychickou poruchu. Schopnost dospělého stát se sebou samým je jakousi obdobou dozrávání dítěte a jedno na druhé intenzivně působí – proto je třeba, aby rodiče i učitelé rozvíjeli vlastní osobnost. Jak Jung trefně podotýká: „Nic nemá na děti silnější psychický vliv než nežitý život rodičů.“
Po dovršení sedmdesátého roku svého života nabyl Vilém Flusser dojmu, že dosáhl zralosti, jež ho opravňuje k tomu, aby sepsal to, co sám nazývá sumou. Tehdy ještě netušil, že tato suma se podivnou souhrou okolností stane i jeho nedokončenou filosofickou závětí. Kdo se však začte do díla Lidská geneze, byť by se jednalo o svátečního návštěvníka…
Marie-Louise von Franz (1915–1998), odbornice nejen v oblasti psychologie, ale i klasické filologie, se společně s Jungem od 30. let minulého století zabývala hlubinně psychologickým výkladem pohádek a alchymických spisů, pracovala jako psychoterapeutka a v r. 1956 se stala pedagožkou Institutu C. G. Junga v Küsnachtu u Curychu. Poté, co ji Jung seznámil s dílem Aurora consurgens (řazeného do křesťanské alchymie a její tradicí připisovaného Tomáši Akvinskému), připravila jej k novému vydání, přeložila a okomentovala, přičemž si po podrobné psychologické analýze textu v závěrečné studii položila také v badatelských kruzích hodně diskutovanou otázku ohledně jeho autorství. Třetí díl studie rozdělování a spojování duševních protikladů v alchymii tak charakterizuje hermeneutická práce přibližující současnému člověku symboliku, jejíž pomocí chtěl autor „popsat či zformulovat religiózní prožitek – nebo, psychologicky řečeno – bezprostřední zkušenost nevědomí“.
Podle výzkumů se narcismus vyskytuje především mezi muži. Některé studie rovněž ukázaly, že od osmdesátých let dochází k jakési epidemii narcismu, kterou lze odvodit ze změn ve výchovném stylu rodičů. Empatie neschopní narcisté se lépe prosazují, bývají sebevědomí, pracovně úspěšní a charismatičtí. Pro lidi ve svém okolí jsou ovšem pohromou a nezřídka své blízké nestoudně využívají. Narcismus je však zároveň vězením i pro jeho nositele, který selhává ve vztazích, nedokáže vnímat vlastní slabost a chybí mu sebepřesah.
Autor knihy vychází z nejnovějších vědeckých poznatků a ilustruje svůj popis narcistické poruchy osobnosti na řadě kazuistik z vlastní praxe. Ukazuje také narcistovu cestu ke svobodě – zejména skrze opravdovou lásku. Srozumitelná, příklady doplněná a vědecky podložená kniha je doplněna diagnostickými kritérii narcistické poruchy a v psychiatrii užívaným testem narcistických rysů.
Ve druhé části svého velkolepého díla C. G. Jung pokračuje v líčení stěžejních alchymických symbolů (král a královna, Adam a Eva...) a odpovídajících stavů v duševní realitě člověka. Setkáváme se zde s konečnými procesy proměny a jednotlivými stupni konjunkce, které jdou ruku v ruce se sebepoznáváním, odhalováním projekcí a morální reintegrací.
„Alchymie nám hojností svých symbolů umožňuje nahlédnout do úsilí lidského ducha, v němž můžeme vidět obdobu religiózního ritu, potažmo obdobu opus divinum. S tím rozdílem ovšem, že alchymickou „prací“ není činnost kolektivní, formální a přísně obsahově definovaná. Při veškeré podobnosti fundamentálních principů je to naopak individuální akce, v níž člověk, jedinec vkládá sebe celého na misku vah, aby dosáhl transcendentálního účelu: ustaveni jednoty. Je to dílo smíření zdánlivě neslučitelných protikladů. Charakteristické je, že protiklady se nechápou jen jako fyzické elementy v přirozeném nepřátelství, ale zároveň jako morální konflikt. Předmět snažení je pro alchymistu vně i v nitru, fyzicky i psychicky, takže se dílo prostírá prakticky na celou přírodu. Jeho cíl tkví v symbolu, který má empirický a zároveň transcendentální aspekt.“
V rámci rozsáhlé tvorby C. G. Junga je třísvazkové „Mysterium Coniunctionis“ klíčovým dílem jeho pozdních let. Alchymická tradice mu umožnila spojit osobní prožitky a vhledy z „sestupu do nevědomí“ s objektivními materiály a historickými kořeny evropského duchovního vývoje. Psychologie nevědomých procesů, i když mladá, odhalila důležité skutečnosti, jako je protikladnost struktury psyché, která je společná všem přirozeným procesům. Tyto energetické fenomény vycházejí z napětí protikladů, což má zásadní význam pro psychologii, neboť vědomí se často zdráhá uznat protikladnost svého pozadí, i když z ní čerpá energii.
Psychologie teprve začíná chápat, že alchymická filosofie přírody se zabývá protiklady a jejich sjednocením, přičemž užívá symbolickou terminologii podobnou snům, které se často dotýkají protikladnosti. Vědomí usiluje o jasnost a rozhodnost, ale musí se neustále osvobozovat od opačných tendencí, které zůstávají v nevědomí. Alchymisté většinou netušili, že odhalují psychické struktury, neboť se domnívali, že vysvětlují látkové proměny. Tímto způsobem alchymie získává význam pro psychology, neboť odhaluje skryté procesy psyché, které by se člověk vědomě styděl přiznat.
O léčivých účincích čemeřice, rdesna, soli, pupavy, korálu a magnetu : Theophrastův bylinář o schopnostech rostlin, kořenů, semen, atd. v Německu, vlasti a říši
První díl antologie nastiňuje stav filosofie, přírodovědy, lékařství a jejich souvislostí koncem 18. století a tehdy nové objevy a teorie. Protože lékařství vycházelo do značné míry z filosofie přírody, předestírá tento svazek – po kapitole o filosofickém založení medicíny – zejména novou filosofii přírody, víceméně schellingovskou. Předložení autoři nejen kritizují moderní pojetí přírodovědy, ale také navrhují jiná vysvětlení. Tato vize oživeného a propojeného světa je však přínosná a inspirativní i dnes, v době, kdy si stále více, ba osudově uvědomujeme své sepětí s celou přírodou, kterou už nevidíme jako předmět k užívání, ale vpravdě jako organický celek. Podobně i medicína dnes míří k celostnímu pojetí, a to nejen v psychosomatice, jež se postupně etabluje na západních universitách. Ohlédnutí za „romantickou medicínou“ můžeme tudíž chápat nejen jako splátku historického dluhu, ale též jako výzvu k novému promýšlení otázek, jež dosud zůstávají otevřeny.
Filosof Friedrich Wilhelm Joseph v. Schelling (1775–1854), kolem roku 1800 jeden z nejslavnějších myslitelů Evropy, byl mimo jiné spolutvůrcem nové filosofie přírody, co možná celostní a organické. Zejména jeho spis Ideje k filosofii přírody z r. 1797 (který byl česky zčásti vydán r. 1977) – a právě obsáhlá studie O duši světa z r. 1798, kterou zde poprvé předkládáme, se staly základem, na němž stavěly a na nějž se odvolávaly stovky myslitelů, fyziků, chemiků, lékařů, teoretiků medicíny aj. po celé 19. století. O duši světa je spis filosofie přírody, v němž se Schelling táže po příčinách přírodních jevů a na základě vnitřního pozorování, empirických zkušeností i teoretických poznatků soudobých přírodních věd (Newton, Kepler) hledá organizující princip, spojující anorganickou a organickou říši, resp. zkoumá svět jako jeden organismus. Uvažuje o působení dvou protikladných vesmírných sil – expanze a atrakce – a jejich vzájemné souhře, přičemž vytváří souvislosti s kategoriemi času a prostoru, které chápe jako formy, v nichž se realizují síly pozorované ve hmotě: světlo a tíže. Dvojice protikladů má ovšem základ v původní jednotě. V systematizaci analogií se Schelling věnuje procesům elektřiny, magnetismu a chemických proměn. Zamýšlí se nad ději probíhajícími v rostlinné a živočišné říši, kterým rovněž vládnou dva vymezující se i spolupracující principy (projevující se např. jako iritabilita a senzibilita), výsledkem jejichž působení je neustálé dynamické narušování a obnovování rovnováhy, v němž spočívá život. Autorův přístup charakterizuje citlivé vnímání oživenosti všech součástí vesmírného organismu. Jeho polemika s mechanistickým chápáním přírodních zákonů vytrhuje čtenáře ze svůdné, avšak marné spokojenosti s dosaženým poznáním, nad nímž budoucí věky možná jen mávnou rukou. V Příloze nalezne čtenář menší články o fyzice z téže doby; jsou to pojednání o vztazích planet, komet a měsíců, o sklonu zemské osy a o ušlechtilých kovech (opět z celostního, organického hlediska).
