Eva Kantůrková Books

Eva Kanturková ist in den sechziger Jahren durch mehrere Prosabände bekanntgeworden. Nach der Niederschlagung des Prager Frühlings bekam sie Publikationsverbot, schrieb für Exilzeitschriften und veröffentlichte ihre Werke in Exilverlagen. 1981 wurde sie verhaftet und mußte für ein Jahr ins Gefängnis. 1985 machte sie als Sprecherin der Charta 77 auf sich aufmerksam. Der dokumentarische Roman Freundinnen aus dem Haus der Traurigkeit schöpft aus den Erfahrungen der Haftzeit. Es sind psychologische Porträts der Frauen, die mit Eva Kanturková eingesperrt waren. Die Autorin wirft einen Blick aus allernächster, geradezu quälender Nähe auf sie und zeigt, wie Menschen sich im Leben unter dem kommunistischen Regime durchgeschlagen haben und wie sie, dem Repressionsapparat ausgeliefert, versuchen, trotz allem ihre Menschlichkeit zu bewahren. Eva Kanturkovás Buch ist ein zutiefst anrührendes Zeitdokument.

Ce récit se passe entièrement dans la prison de femmes de Ruzyne, près de Prague, où l'auteur fut elle-même emprisonnée. Porte-parole de la Charte 77, elle est actuellement députée au Conseil national. Son livre a obtenu le prix Tom Stoppard, en 1984, récompensant le meilleur ouvrage de la littérature dissidente tchèque et slovaque.

Eva Kantůrková ; Mit Einen Vorwort Von Jiři Lederer ; Aus Dem Tschechischen übersetzt Von Marianne Pasetti-svoboda. Translation From Czech. Zwölf Gespräche Mit Zwölf Frauen, Deren Männer Als Politische Verfolgte Im Gefängnis Sitzen.--cover.

V románu Doteky se prozaička a scénáristka Eva Kantůrková dostává až na samý práh citlivosti, s níž lze zaznamenat proplétající se osudy dvou lidí – nevšední, avšak přesný románový tvar se zde snoubí s nesdělitelností a nepopsatelností jemných doteků sdíleného citu.

Při práci nad televizním scénářem o postavě Mistra Jana Husa se sešli spisovatelka Eva Kantůrková a režisér Jiří Svoboda. Debaty, které spolu v druhé polovině loňského roku vedli prostřednictvím e-mailů, jsou zcela nevšední. Otevírají Pandořinu skříňku, dotýkají se neuralgických míst našich životů, bolestné zkušenosti uplynulých desetiletí, podrobených nejrůznější nepřízni; uvažují o příčinách i podobě listopadového převratu, o zákulisí politických špiček, o počátku 90. let, kdy Jiří Svoboda stanul v čele KSČM (včetně brutálního atentátu na něj), o současné vládě a poměrech v ČR. Chvílemi to vypadá jako setkání vody a ohně, nebe a pekla - ale vždy je to setkání s odzbrojující tolerancí, úctou a respektem k názoru toho druhého. Rys, v dnešní době u nás stále méně častý...

Nový román Evy Kantůrkové Kruhy života ukazuje, jak ideologie - ať už je to ideologie jakákoli, třeba i nová - jde proti přirozenosti života a deformuje člověka. Jde o román nekorektní - o to více však pronikavý, působivý a potřebný.

Autorka vypráví o svých přátelích, většinou z okolí disentu 60-80 let. Některé texty jsou určeny pro nezávislé zahraniční tiskoviny té doby, jiné jsou už reakcí na začátek 90. let. Součástí textu je i obsáhlá reportáž z dnešní Číny.

Tři povídky českých spisovatelů umlčených po r. 1968, které navíc spojují zážitky z vězení a členství v Chartě 77. Společné je i téma povídek, jímž je jakási podvojnost lidského já - soukromého a veřejného. Binar zobrazuje zmatení hodnot i lidské motivace po srpnu 1968, Kantůrková se příběhem z třicetileté války zamýšlí nad snadnou proměnou člověka ve vojáka. V hyperbole K. Pecky sledujeme příběh úředního vítače, který si dovolil přepych sentimentu a šel si soukromě přivítat zpěváckou hvězdu svého mládí.