Nový román Evy Kantůrkové Kruhy života ukazuje, jak ideologie - ať už je to ideologie jakákoli, třeba i nová - jde proti přirozenosti života a deformuje člověka. Jde o román nekorektní - o to více však pronikavý, působivý a potřebný.
Otázky dokážou zaujmout, inspirovat, potěšit. Jitka Novotná se umí ptát tak, že všichni vzácní hosté, lidé různých oborů a osudů, odpovídají rádi a upřímně, protože se v její společnosti cítí nejen příjemně, ale i bezpečně. Zkušená moderátorka je zpovídá s přirozenou jemností a zaujetím, povzbudivě, promyšleně. Ptá se také za nás. Naslouchejme proto společně stříbrnému větru a rozhovorům, které voní láskou k člověku.
Dva autoři s naprosto odlišnými životními zkušenostmi a politickými orientacemi se setkávají na stránkách této knihy formou dopisů, které odhalují vrstvy jejich paměti. Na jedné straně je zkušená literátka z elitní pražské rodiny, aktivní účastnice politického a intelektuálního dění 50. a 60. let, která se po roce 1989 vrátila do „týmu vítězů“. Proti ní stojí novinář, mladší o půldruhé generace, pocházející z malého města, bez vazeb na dobové elity, který v 80. letech působil v samizdatových aktivitách a později se stal viditelným představitelem nastupující generace. Po roce 1989 se ocitl v odlišném názorovém táboře než jeho „dopisová“ partnerka. Přesto skrze konverzaci a vyprávění dospívají k podobným hodnotám. Klíčové pro intelektuála z doby „konce dějin“ jsou otevřenost, pravdivost, lidská poctivost a odpovědnost za slova a činy. Důležitá je také schopnost vnímat argumenty druhých a zpochybňovat dogmata. Dopisový duel obou autorů je osobitým obrazem pestrosti života ve 20. století a krátce po něm, odrážející nejen jejich vzájemné vztahy, ale i vztah k čtenářům a plynoucímu času.
Kniha Evy Kantůrkové nelze rozhodně zařadit mezi prvoplánové prózy, které dnes tak často nacházíme na knihkupeckých pultech. Dva souběžně vyprávěné retrospektivní příběhy s některými autobiografickými prvky propojuje ve třetím plánu reálný dialog mezi hlavními protagonisty, který dotváří hlavní námět románu: hledání příčin a důsledků jinakosti v podobě etnické i obecně lidské. Autorka čtenářům nabízí nevšední příležitost nahlédnout do svého myšlenkového světa, osobních názorů i do dříve tak často úzkostlivě skrývané citlivé duše. Neopominutelná, a pro tvorbu Evy Kantůrkové zcela samozřejmá, je i jazyková virtuozita a stylistická vytříbenost celého díla.
Podtitul: Rozprava s přidaným mýtem o Janu Husovi Zkušená spisovatelka spojila ve třech částech tři typy prozaických textů. První část má charakter rozpravy, druhá část je úvahová (obrací se k historickému mýtu Mistra Jana Husa) a v třetí, baladické části, vytváří z Husova textu Dcerka moderní baladickou prózu. Je zřejmé, že mnohá témata v autorce zrála celá desetiletí a teprve nyní našla svůj odpovídající výraz.
Při práci nad televizním scénářem o postavě Mistra Jana Husa se sešli spisovatelka Eva Kantůrková a režisér Jiří Svoboda. Debaty, které spolu v druhé polovině loňského roku vedli prostřednictvím e-mailů, jsou zcela nevšední. Otevírají Pandořinu skříňku, dotýkají se neuralgických míst našich životů, bolestné zkušenosti uplynulých desetiletí, podrobených nejrůznější nepřízni; uvažují o příčinách i podobě listopadového převratu, o zákulisí politických špiček, o počátku 90. let, kdy Jiří Svoboda stanul v čele KSČM (včetně brutálního atentátu na něj), o současné vládě a poměrech v ČR. Chvílemi to vypadá jako setkání vody a ohně, nebe a pekla - ale vždy je to setkání s odzbrojující tolerancí, úctou a respektem k názoru toho druhého. Rys, v dnešní době u nás stále méně častý...
Další obsáhlá próza Evy Kantůrkové je autorčinou knihou zásadní a sumarizující. Spojuje v sobě podnětné úvahy o české literatuře, kultuře, politice, dějinách a národním charakteru, působivé osobní vzpomínky na vlastní bohatý život, úvahy o literární tvorbě a vlastním díle i jedinečné portréty mnoha významných osobností českého veřejného života (mj. Václava Černého, Ivana Dubského, Jiřího Gruši, Václava Havla, Karla Kosíka, Karla Pecky, Jaroslava Šabaty, Milana Šimečky, Ludvíka Vaculíka, Josefa Zvěřiny a dalších). Kniha ve strhujícím vyprávění klade znepokojivé otázky, nikdy nezjednodušuje, ale snaží se vše předestřít ve vší složitosti - tak, jak je vlastní opravdové literatuře. Autorka se dotýká mnoha palčivých míst české minulosti i současnosti a vede čtenáře k jejich promýšlení. Po dlouhé době tak česká literatura v této knize získává mimořádně čtivou prózu se závažným společenským rozměrem. Kniha je doplněna množstvím unikátních fotografií, jmenným rejstříkem a bibliografií autorčina díla.
Je obětí, nebo je viníkem? Je jeho trest zasloužený? Ublížil rodině, když trval na svých principech? Lze ďábla obelstít? Tyto a další otázky řeší Josef, hlavní hrdina politického románu Evy Kantůrkové, v dopisech určených dceři. V komentářích k nim se dozvídáme více o situacích, postavách a činech v nich zmiňovaných. A také o době od poloviny padesátých do konce osmdesátých let minulého století.
Láskyplný příběh. Celý se rozprostírá v otázkách a odpovědích dvou blízkých, navzájem provázaných osob. Otce a dcery. Samo povídání je příběhem. Příběh se v něm skrývá, a zároveň se z něj právě rodí. Je neslyšně strukturován autorčiným jemnocitem pro postupné poodhalování životních peripetií, vtipných okamžiků, krutých nebo dramatických okolností, nám neznámých osudů ve zdánlivě neuspořádané, ale vyhrocené formě, v rozhovoru. Příběhem se vine po celou dobu linie návratu, ohlédnutí, účtování, osvobozování, znovuobjevování, linie citu.
