Michal Topor Books

Kniha mapuje berlínské cesty a pobyty česky i německy mluvících studentů a badatelů z Čech a Moravy prostřednictvím dosud nezpracovaných a většinou nepublikovaných archivních materiálů, jako jsou univerzitní matriky, korespondence a zápisky. Díky jejich svědectvím přináší zásadní informace o základech filologických oborů v českých zemích a berlínském univerzitním prostředí během významných proměn a hledání moderních metodologických přístupů. Berlín přitahoval především germanisty a další filology zaměřené na dějiny moderních jazyků a literatur, jako jsou romanisté a slavisté s germanistickými zájmy. V chronologickém výkladu zaměřeném na období 1878–1914 jsou představeny osudy známých osobností, jako jsou Arne Novák, Otokar Fischer, Arnošt Kraus a další, ale také těch, jejichž dráhy zůstávaly dosud nepovšimnuty. Monografie přispívá k dějinám jednotlivých vědních oborů, zejména filologie a literární historie. Zveřejnění množství dosud neznámých a nepublikovaných materiálů otevírá nové možnosti pro další badatele a podněcuje další zkoumání.

Monografie je komplementem ke svazku Dopisů (ed. Michal Topor, 2019) a zkoumá život muže, narozeného v roce 1889 jako Arnošt/Ernst Lustig. V letech 1907–1916 se etabloval jako literární, výtvarný a divadelní kritik, překladatel, básník a prozaik pod různými pseudonymy, včetně Arne Laurin. Jeho počátky jsou spojeny s periodiky zaměřenými na studentský spolek, později přispíval do českožidovského týdeníku Rozvoj, Pokrokových listů, satirických Kopřiv a dalších. Během války se přátelil s Jaroslavem Haškem a Egonem Erwinem Kischem. V roce 1916 byl povolán do armády a strávil zbytek války v maďarských lazaretech a jako redaktor v vídeňském Kriegspressequartieru. Po válce se stal zástupcem šéfredaktora deníku Tribuna a v roce 1920 se podílel na přípravě deníku Prager Presse, který vedl od roku 1921 do 1938. V listopadu 1938 mu byla vypovězena smlouva a v lednu 1939 odešel do Francie, odkud se dostal do New Yorku. Tam se angažoval v provozu New Yorských listů a organizaci zpravodajského archivu. V roce 1946 byla urna s jeho popelem přivezena Olgou Laurinovou do Prahy a uložena na Olšanských hřbitovech.

Svazek Dopisů doplňuje monografii Arne Laurin (1889–1945), novináře, a nezahrnuje celé konvoluty jeho dopisů, ale vybírá ty, které odhalují zajímavé aspekty Laurinova působení a jeho specifickou interakci se světem. Laurinova korespondence se dotýká různých oborových, institucionálních, politických a národnostních kontextů, přičemž klíčovým pramenem je jeho rozsáhlá pozůstalost v Literárním archivu Památníku národního písemnictví. Zatímco do poloviny dvacátých let je korespondence bohatě dokumentována, období po roce 1926 přináší méně materiálu, včetně kopií dopisů, které Laurin posílal. V pozdějších letech se soubor dopisů stává chudším příbuzným k monografii, která zkoumá Laurinovu exilovou existenci. Jazyková rozmanitost je důležitým prvkem; Laurin komunikoval v češtině, němčině a občas i ve francouzštině. V edici jsou zachovány originální texty v němčině a francouzštině, což čtenáře konfrontuje s Laurinovou společenskou situovaností, která byla zakotvena v Praze, ale jeho korespondence byla trvale přeshraniční.

Antologie ČTENÍ O IVANU OLBRACHTOVI s podtitulem Mezi estetikou a politikou transgrese je chronologicky uspořádaným souborem textů reflektujících literární dráhu Ivana Olbrachta v letech 1913–1962. Od jeho debutu, prozaického triptychu O zlých samotářích, provázely Olbrachtovy práce respekt recenzentů, kteří se museli vyrovnávat s jeho žánrovou nestálostí. Kritici, jako Arne Novák, se snažili definovat Olbrachtovu identitu a odhalit trvalejší prvky v jeho díle. Antologie nabízí pohled na Olbrachtovo dílo v jeho celistvosti a nejednoznačnosti, utvářené různými kritickými perspektivami. Úvodní oddíl se zaměřuje na čtyři první knihy: O zlých samotářích, Žalář nejtemnější, Pátý akt a O podivném přátelství herce Jesenia. Druhý oddíl zkoumá diskuse a spory kolem Olbrachtových vystoupení, včetně jeho fascinace ruským příkladem a komunistickou perspektivou. Oddíl Mříže, hory sleduje reakce na Zamřížované zrcadlo a další knihy s podkarpatským tématem. Závěrečná část, Ztracen a nalézán v říši budovaného socialismu, představuje způsoby, jak byly Olbrachtovy práce v poválečných podmínkách interpretovány, a obsahuje texty J. Opelíka, M. Jungmanna a J. Honzíka z počátku šedesátých let, které dokládají snahy o oživující četbu jeho díla.

Kniha zkoumá Jaroslava Vrchlického z pohledu životnosti jeho díla, jak byla sledována v kritické debatě během prvních čtyřiceti let 20. století, částečně i za jeho života. Obsahuje studii, která mapuje diskuse o jeho tvorbě od sedmdesátých let 19. století až po poválečné literárněhistorické produkce, často schematizující začleňování jeho odkazu do aktuálního kánonu. Antologie přináší texty, které zpochybňují význam Vrchlického pro současnost (Viktor Dyk, J. S. Machar), i pokusy o jeho rehabilitaci a vyzdvihnutí hodnot jeho díla (Arnošt Procházka, Arne Novák, Josef Hora). Zahrnuje také hlasy, které odmítají pietní přístup k klasikovi a volají po kritickém a selektivním zhodnocení jeho díla, což by mohlo oživit zájem o jeho osobnost (F. X. Šalda, Pavel Eisner, S. K. Neumann). Antologie rovněž hodnotí Vrchlického lyrické vrcholy (Pavel Fraenkl) a jeho dílo jako celek (F. X. Šalda, Vojtěch Jirát) v širších literárněhistorických souvislostech. Úvodní studie editora Michala Topora představuje literárněkritickou a literárněhistorickou recepci Vrchlického díla od jeho doby až po současnost a zahrnuje chronologicky uspořádanou bibliografii literatury o něm.

Svazek Z bojů o náboženství a texty z let 1904 – 1906 shrnuje Masarykovy projevy publicistické, odborné či populárně-naučné povahy, otištěné v daném období zejména v měsíčníku Naše doba a deníku/týdeníku Čas, ojediněle i jinde, od listopadu 1904 např. také v Zeitschrift für Sozialwissenschaft, od ledna 1905 potom v Österreichische Rundschau. Vedle soustavných úvah o problematice národnosti, výkladů ruské minulosti i přítomnosti a aktuálních otázek české i rakouské politiky Masaryk v tomto období vehementně vstupoval do debat i polemik na poli církevního, náboženského života.

Antologie představuje Otokara Březinu, významného českého moderního básníka, skrze kritickou reflexi jeho zásadního díla. Výbor ohlasů, kritik a výkladů ukazuje, jak se recepce a obraz básníka vyvíjely. Těžiště antologie spočívá v letech 1896–1968, a čtení je rozděleno do sedmi bloků. První blok se zaměřuje na období 1895–1903, kdy vycházejí Březinovy básnické cykly a esej Hudba pramenů. Druhý blok zahrnuje texty k Březinovým čtyřicetinám (1908) a prvním souborném vydání jeho básnických spisů (1913). Třetí blok obsahuje stati Otokara Fischera a Arna Nováka, které reflektují Březinovy padesátiny (1918) a vznik Československé republiky. Čtvrtý blok se věnuje Březinovým šedesátinám, udělení velké Státní ceny a setkání s T. G. Masarykem (1928). Pátý blok přináší reakce na Březinovo úmrtí, zatímco šestý se zaměřuje na polemiky ohledně jeho „obrazu“, zejména v Mém svědectví o Otokaru Březinovi Jakuba Demla (1931) a dalších textech z třicátých let. Závěrečný sedmý blok naznačuje poválečné aspekty rozumění Březinovu dílu v článcích z let 1949–1968.

Kniha se zaměřuje na Novákův vztah k českým, resp. moravským (a slezským) projevům německojazyčného života ve dvou chronicky rovýjených liniích - jinak v rámci úvodního "průřezu", naznačujícího biografické a další zázemí a rozličné souvislosti Novákova zájmu o tyto oblasti, a následně prostřednictvím velkorysého souboru statí, recenzí, fejetonů, sloupků, glos a jiných textů, jimiž se k nim Novák v průběhu let 1899-1939 vyslovil.