Zahrada Finzi-Continiů

Vysoká zeď, takřka nekonečná, vysoké stromy za ní, košaté cizokrajné stromy, a za nimi prokmitávající vznešený dům, to je na dlouhá léta zahrada Finzi-Continiů pro hrdinu a vypravěče románu. Už jako dítě ho přitahuje rodina, kterou vídává o svátcích a v synagoze, tak odlišná od ostatních. Jejich aristokratická povýšenost, která dráždí jeho otce, jejich odmítání fašistického režimu i maloměstské společnosti chlapce naopak láká, cítí za laskavým odstupem, v samotě, do které se Continiovi stáhli, opravdovou zjemnělost, hlubokou vzdělanost, věrnost tradici i cosi podivně tragického. Především ho pak vábí Micól, napřed plavovlasé, veselé, chytré děvčátko, pak okouzlující, sebejistá studentka. Rasové zákony z roku 1938 přimějí náhle Finzi-Continiovy otevřít zahradu a tenisový kurt vyhoštěncům z ferrarského tenisového klubu. Giorgio konečně má příležitost sblížit se s Micól. Dlouze spolu bloudí po zahradě, svěřují se, Micól je velice přátelská, ba něžná, ale sotva si hrdina uvědomí svůj cit, Micól mu uniká a čím zoufaleji se ji snaží získat, tím víc ji ztrácí. Marná láska, zakletá zahrada, rodina vědomá svého zmaru a v jádře na něj pyšná jako na známku vyvolení, to vše ožívá v paměti vypravěče a s odstupem let: dětské a jinošské dojmy, city a myšlenky provází ustavičně jako temný kontrapunkt vědomí temné budoucnosti, která tak brzy měla všechno pohltit.