Vlak naděje

Román inspirovaný skutečnými událostmi vypráví o tom, že občas musíme něco ztratit, abychom něco podstatného našli. V jednom z posledních vlaků naděje, které od poloviny devatenáctého století v Americe odvážely sirotky z přelidněného New Yorku k náhradním rodinám na Středozápadě, sedí i devítiletá Niamh. Píše se rok 1929 a Niamh, která přišla o rodinu po velkém požáru na newyorské periferii, cestuje díky organizaci Pomoc dětem vstříc nejisté budoucnosti. Co ji v ní čeká? Najde přes řadu bolestných ztrát své štěstí? Podobná otázka zní v hlavě i sedmnáctileté Molly v roce 2011. Po smrti milovaného tatínka střídá jednu pěstounskou rodinu za druhou a jde z průšvihu do průšvihu. Za ten poslední musí na veřejně prospěšné práce: bude uklízet v podkroví devadesátileté paní. Protnou se osudy těchto dvou žen? A dostanou odpovědi na své otázky? Když v noci lije, já ležím na matraci a přes tenkou sypkovinu se do mě zarývají kovové dráty, voda mi teče po obličeji a kručí mi v břiše, vzpomínám, jak jsme byli na Agnes Pauline, pršelo, všichni měli mořskou nemoc a tatínek se nás děti snažil rozptýlit tím, že nám řekl, ať zavřeme oči a představíme si dokonalý den. Už to jsou tři roky, bylo mi sedm, ale ten den mám stále v živé paměti. Je neděle a jdu navštívit babičku do jejího útulného domku na předměstí. Po cestě přelézám kamenné zídky a jdu po polích s divokou trávou, jež se ve větru pohybuje jako vlny na moři, cítím sladký kouř z ohníčků a poslouchám drozdy a kosy, jak se cvičí ve zpěvu.